ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1346.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1346/2011-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2011 o dovolání obviněného P. K ., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 To 180/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 238/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 To 180/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, do výroku o náhradě škody a výroku o trestu zákazu činnosti, a poškozeného J. N., které podali proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2011, č. j. 9 T 238/2010-116, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému J. N. škodu ve výši 15.240,- Kč a poškozenému M. N. škodu ve výši 71.812,- Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 8.625,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J.N. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 3 To 180/2011, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného prostředku zpochybňuje rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody a dále trest zákazu činnosti považuje za nepřiměřeně přísný, když v úvodu svého dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního stíhání a poukazuje na úvahy soudu k jeho výroku o náhradě škody poškozenému M. N. v částce 71.812,- Kč, kterou zpochybňuje. Vyjadřuje své přesvědčení, že „v rámci trestního řízení nedošlo k prokázání nároku na náhradu škody ze strany poškozeného M. N., neboť jím uplatněný nárok je ve zřejmém nepoměru s hodnotou vozidla i v rozporu se stanoviskem pojišťovny a autobazaru“, a proto měly soudy poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázat na řízení občanskoprávní. Podle mínění obviněného měla být faktura na částku 102.312,- Kč předložena pojišťovně, neboť není vyloučeno, že pojišťovna mohla činit kroky ve smyslu zjištění, zda tato faktura byla zanesena do účetnictví servisu, který ji vystavil. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby ve vztahu k poškozenému M. N. byl zrušen výrok o náhradě škody a poškozený se svým nárokem na náhradu škody byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti je obviněný toho názoru, že se v rámci podnikatelské činnosti věnuje charitativní činnosti pro neziskovou organizaci a věnuje se dětem z dětského domova a tyto děti si bere přítelkyní na víkendy, pak k této činnosti potřebuje řidičské oprávnění. S ohledem na tuto skutečnost by mu měl být trest zákazu činnosti uložený na dobu 24 měsíců snížen. Dále obviněný navrhl, aby mu dovolací soud povolil odklad platby škody ve výši 71.812,- Kč do doby právní moci rozhodnutí
o podaném dovolání.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že toto směřuje pouze proti tomu výroku o povinnosti obviněného nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. škodu poškozenému M.N. ve výši 71.812,- Kč. Na podporu oprávněnosti svého dovolání poukazuje obviněný na přípis pojišťovny Kooperativa, a.s., která sdělila, že faktura na částku 102.312,- Kč jí nikdy nebyla předložena a dále na stanovisko autobazaru, že vozidla roku výroby 1973 (jako bylo vozidlo poškozeného) se již neprodávají a pokud by takový vůz byl v nabídce, pak by se jeho cena pohybovala v částce 30.000,- – 50.000,- Kč. I přes uvedená zjištění však soudy podle obviněného přiznaly náhradu škody ve výši 71.812,- Kč, když dále poškozenému byla pojišťovnou uhrazena částka 30.500,- Kč. Je tedy zřejmé, že soudy měly k dispozici celkovou fakturu na částku 102.312,- Kč, ze které bylo pojišťovnou hrazeno 30.500,- Kč a zbývající částka byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena zaplatit. Úvahy, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly, stejně jako závěry soudu odvolacího, obviněný zpochybňuje. Na tomto místě je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 5) vyplývá, že tento při svém rozhodování o postupu podle §228 odst. 1 tr. ř. ohledně škody, se kterou se připojil poškozený M. N., vycházel jednak z faktury za provedenou opravu a ze skutečností, že se poškozený řádně a včas s nárokem na náhradu škody připojil, a dále ze zprávy o plnění pojišťovny. Odvolací soud vzhledem k podanému odvolání byl již v této otázce podrobnější na str. 3 svého usnesení své úvahy rozvedl. Na tomto místě správně soud druhého stupně poukázal na nezbytnost postupu náhrady škody podle hlediska opravy – uvedení v předešlý stav. Obviněný zcela přehlíží úvahy soudu, že nešlo pouze o vozidlo, které se již nevyrábí, ale šlo o vozidlo, které mělo odtahové zařízení a pokud by si měl poškozený koupit jiné vozidlo, které by mu sloužilo ke stejnému účelu, bezpochyby by mu částka 30.500,- Kč, kterou dostal od pojišťovny k nákupu takového vozidla, nestačila. Na tomto místě je potřebné uvést, že obviněný zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a předkládá vlastní hodnocení k předloženým důkazům. Na tomto místě však musí Nejvyšší soud konstatovat, že hodnotící úvahy soudů odpovídají znění §2 odst. 6 tr. ř. a jsou způsobem, který vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně vyjádřeny a Nejvyšší soud se s uvedenými hodnotícími úvahami ztotožňuje. Přehlédnout nelze ani samotnou fakturu, která byla předložena k důkazům a je potřebné obviněného upozornit na to, jak jsou jednotlivé položky opravy specifikovány a jakou částku z celkové ceny 102.312,- Kč činilo DPH. Tyto skutečnosti, které nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zmiňuje, dokreslují spolu s důkazy, které soudy hodnotily poškození vozidla, stejně jako oprávněnost požadavku tohoto poškozeného.
V případě výhrad, které obviněný vznesl proti výši uloženého trestu zákazu činnosti musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, který umožňuje mj. také uložení trestu zákazu činnosti. Trest zákazu činnosti je pak podle §73 odst. 1 tr. zákoníku možno uložit v trvání od jednoho do deseti let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest zákazu činnosti v trvání dvaceti čtyř měsíců, jedná se o druh trestu, který zákon umožňuje uložit pachateli trestného činu, kterým byl uznán vinným a rovněž i doba trvání tohoto trestu byla uložena obviněnému v rámci trestní sazby. Nepřiměřenost trestu nelze uplatňovat ani s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i
odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann