ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1501.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1501/2011 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2011 o dovolání obviněné J. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 29/2011 – 1853, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 29/2011 - 1853, byl k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) odst. 2 tr. řádu zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2010, č. j. 6 T 6/2010-1789, a to ve výroku o vině pod bodem A. I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně některých poškozených a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou (ohledně skutku uvedeného ve výroku o vině soudu prvního stupně pod bodem A.I.) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1. 5 písm. a) tr. zákoníku a byla odsouzena za shora uvedený trestný čin a za odvoláním nedotčený trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. (bod II. napadeného rozsudku), trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. (bod III. napadeného rozsudku) a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jímž byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 8. 2009, č.j. 1 T 41/2009-46, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byla obviněná zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem; dále bylo postupováno podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, tj. byl zrušen trestní příkaz Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 6. 2009, č. j. 2 T 90/2009-210 ohledně obviněné O. výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 T 41/2009-46 výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jež vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 To 29/2011 - 1853, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z podaného dovolání je zřejmé, že toto směřuje proti výroku o vině, který se vztahují k bodu I) pod čísly 22-27 a 29-31 - ohledně poškozeného Mgr. V. J. a dále k bodu I) pod čísly 14,15,19,20,33-35,37 - ohledně poškozeného Ing. M. N.. V argumentaci k uvedenému dovolacímu důvodu poukazuje obviněná na znění ustanovení §209 tr. zákoníku a zmiňuje teoretické závěry k otázce úmyslu a omylu. V návaznosti na tato teoretická východiska uvádí, že přestože shora uvedeným – zmíněným poškozeným „již první půjčku nezaplatila a ocitla se v prodlení, existovala následně“ celá řada dalších půjček od těchto poškozených. Vzhledem k této skutečnosti je obviněná toho názoru, že její jednání mělo být posouzeno jako soukromoprávní vztah, kdy poškození měli primárně dbát o ochranu svých majetkových práv, a to s ohledem na své vysokoškolské vzdělání, věk, životní zkušenosti apod. S ohledem na tyto své výhrady dále uvádí, že „z hlediska principů demokratického právního státu není akceptovatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních majetkových práv a majetkových zájmů“. Své dovolání uzavírá konstatováním, že při absenci zákonného znaku „uvedení někoho v omyl“ až na první případ poskytnutých půjček poškozeným J. a N., odporuje právní závěr soudů ustanovení §209 tr. zákoníku. Dále uvádí, že za situace správného posouzení jejího jednání by muselo dojít ke snížení škody vzniklé jejím jednáním poškozeným, a to na částku 3 261 041.07 Kč, což by odpovídalo znění §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který je pro obviněnou příznivější než současná právní úprava podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud v rozsahu uplatněných námitek v dovolání (bod A.I), zrušil nejen rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z námitek, které obviněná uplatnila v dovolání, vyplývá, že tyto směřují primárně do oblasti hodnocení důkazů, neboť obviněná je toho názoru, že vzhledem ke vzdělání poškozených, jejich zázemí, věku apod., měly být tyto skutečnosti v rámci hodnocení důkazů posouzeny jako porušení povinné míry opatrnosti ze strany poškozených, a proto ani nemělo být její jednání posuzováno podle ustanovení trestního zákoníku, neboť se jednalo o soukromoprávní vztah. Podle jejího názoru pak absentuje zákonný znak trestného činu podvodu, a to „uvedení v omyl“. V souvislosti s námitkami obviněné, které tato uplatnila v řízení o dovolání, je nezbytné uvést, že tyto jsou po obsahové stránce shodné s námitkami, které obviněná uplatnila v řízení o odvolání (viz mj. str. 21-22 rozsudku soudu druhého stupně, kde však své námitky specifikovala jako výhrady k výpovědi svědků a poškozených, kdy např. zpochybňovala částku 1 780 000,- Kč apod.). V nynějším řízení – tj. řízení o dovolání již obviněná přímo nezpochybňuje výpovědi svědků či poškozených, zpochybňuje však úvahy soudu, vyjádřené ve skutkovém zjištění tvrzením, že nebyl naplněn znak trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, tj. „uvedení někoho v omyl“. Uvedený znak je vyjádřen ve skutkovém zjištění ve spojení „ v období nejméně od 10. 11. 1999 do 14. 5. 2009 na níže uvedených místech na území České republiky, v úmyslu protiprávně získat finanční prostředky, vylákala pod smyšlenými záminkami či uváděním dále specifikovaných nepravdivých skutečností od fyzických i právnických osob různě vysoké finanční částky jakožto půjčky, případně služby, s vědomím, že s ohledem na své finanční a majetkové poměry a již existující, v toku času dále vzrůstající dluhy, nebude schopna dostát základním podmínkám vyplývajícím z jednotlivých ujednaných smluvních vztahů, tedy že včas a řádně vrátí takto zapůjčené finanční prostředky, což neučinila, finanční prostředky užila nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu a takového jednání se dopustila v 37 případech (uvedených v rozsudku), přičemž uvedeným jednáním způsobila subjektům uvedeným v rozsudku celkovou škodu ve výši 6 702 041,07“.
Okolnostmi vylákání částky 1 780 000,- Kč, kterou zpochybňovala v předchozím řízení obviněná a která již není předmětem námitek obviněné v rámci dovolání, se podrobně na str. 23-24 svého rozsudku zabýval soud prvního stupně. Tento soud rovněž poukázal na důkazy, na základě kterých dospěl k závěru, že obviněná předmětnou částku přijala (výpověď poškozeného, svědka M., svědka Mgr. J., listinné důkazy). Soud prvního stupně na str. 33 svého rozhodnutí provedl hodnocení důkazů a dospěl k závěru, že ve vztahu k tomuto útoku (I. bod 16), vykazuje zmíněné jednání znaky trestného činu podvodu. Soud druhého stupně ve svém rozsudku na str. 23 – 24 rozvádí své hodnotící úvahy k námitkám obviněné, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na výpovědi poškozených, svědků a další důkazy je nezpochybnitelné, že i po prvním vylákání peněz obviněnou s předstíráním, že jde o půjčku poškození (J. a N.), která jim nebyla uhrazena ve stanoveném termínu, poskytli obviněné další prostředky, které byly touto na nich vylákány. Obviněná ani v dovolání nepopírá, že by nevěděla, že finanční prostředky nemá a nebude moci vrátit vylákané peníze ve stanovených termínech, její obhajoba je vybudována na tom, že si poškození nepočínali dostatečně obezřetně s ohledem na předchozí zkušenosti s obviněnou. Nejvyšší soud na tomto místě musí pouze konstatovat, že sdílí shodný názor, který již vyjádřil ve svém rozhodnutí soud druhého stupně, že obviněná různými fiktivními dokumenty, které předkládala, podvodně vylákala od poškozených finanční prostředky v rozsahu vyjádřeném již soudem prvního stupně. Argumentaci obviněné, že se jednalo o soukromoprávní vztah a nikoli o jednání vykazující znaky trestného činu nelze akceptovat z důvodů shora uvedených.
Pokud obviněná výše zmíněné hodnotící úvahy zpochybňuje, pak je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
V souvislosti s představou obviněné o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudu představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené hodnotící úvahy soudů, který vyústily ve skutkové zjištění, které s ohledem na to, že popisovalo všechny znaky trestného činu – tedy i znak uvedení jiného v omyl, bylo posouzeno jako trestný čin podvodu. Všechny námitky uplatněné obviněnou, které směřují proti hodnocení důkazů, jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními. Námitky, kterými obviněná zpochybnila naplnění hmotně právních znaků §209 tr. zákoníku, lze s jistou mírou tolerance považovat za právně relevantní, avšak s ohledem na výsledky provedeného dokazování, hodnocení důkazů a rozvedení úvahy soudů k otázce hodnocení důkazů za zjevně neopodstatněné. S ohledem na toto zjištění přicházelo v úvahu dovolání obviněné jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann