ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1526.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1526/2011 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2011 o dovolání obviněné Mgr. M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 8 To 322/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 83/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 8 To 322/2011, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné Mgr. M. T. , proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, č. j. 11 T 83/2011-236, kterým byla jmenovaná uznána vinnou trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, když podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou; o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 8 To 322/2011, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že se trestné činnosti nedopustila a ani provedenými důkazy, „nebylo v souladu s trestním řádem prokázáno, že by předmětný zločin spáchala“. V souladu se svojí počáteční argumentací uvedla, že se v předmětných bankách v inkriminované době nezdržovala a v této souvislosti navrhovala provedení důkazů, které by její obhajobu prokázaly. Je toho názoru, že důkazy jí navržené a provedené neprokázaly závěry soudů, přičemž se soudy ani ve svých rozhodnutích nevypořádaly s otázkou motivu jednání obviněné. V další části svého dovolání popisuje své výhrady, které uplatnila již v předchozím trestním řízení, kdy provedenou rekognici, ale i postup soudu, který „ji vyzval k tomu, aby šeptala a svědkyně se dotazoval, jestli šeptání obviněné odpovídá šeptání pachatelky“, považuje za nezákonné. Další výhrady vznesla vůči odbornému vyjádření k otázce pachové identifikace, neboť tento důkaz nebyl podle jejího mínění proveden v souladu se zákonem, a to vzhledem k tomu, že u tohoto úkonu nebyl přítomen obhájce (soudy se podle obviněné dostatečně nevypořádaly s možností přenosu pachových stop, když v této souvislosti nebylo vyhověno návrhu obhajoby na vypracování znaleckého posudku). Pozastavuje se nad nemožností provedení daktyloskopických znaleckých posudků, když podle jejího mínění s ohledem na pořízené videozáznamy „by na místě činu měly být s nejvyšší pravděpodobností plné otisky prstů pachatelky“. Své výhrady shrnuje obviněná v závěr, že ze strany soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Závěrem podaného dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně, ale také jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil, a obviněnou zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu Nejvyššímu soudu sdělil, že se k věci nebude v rámci urychlení dalšího postupu řízení vyjadřovat, přičemž souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací obviněné v rámci dovolání, je nezbytné uvést, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nelze jej zaměňovat s odvoláním, což je vyjádřeno i taxativním výčtem dovolacích důvodů a rozsahem možnosti námitek přípustných k jejich uplatnění. Z podaného dovolání však vyplývá, že námitky obviněné charakter vyžadovaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají, neboť je jimi vytýkán neúplně a nesprávně zjištěný skutkový stav, neprovedení důkazů obhajobou navržených, ev. provedení takových důkazů, které s ohledem na porušení procesních pochybení nelze podle názoru obviněné použit. Pro shora uvedený závěr Nejvyššího soudu svědčí i samotné vyjádření obviněné, že ze „strany soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo“.
Vzhledem k tomuto charakteru námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjištění skutkového stavu uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pokud tedy obviněná zpochybňuje provedené důkazy a hovoří o tom, že nebyla její vina prokázána, musí Nejvyšší soud pouze pro stručnost, neboť se jedná o námitky skutkové, uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku, kromě popisu jednání obviněné a konstatování důkazů, které byly ve věci provedeny, na str. 4 - 6 svého rozsudku uvádí, k jakým závěrům dospěl např. na základě vyhodnocení záznamu bezpečnostních kamer (jak byla pachatelka oblečena, jak se chovala). Nález pachových stop na místě činu a jejich porovnání s pachovými stopami obviněné tato vysvětluje např. tak, že např. „ její tričko či kapesník mohl někdo z její zahrady, která nebyla střežena odnést a pachové stopy na místě zajištěné na ni narafičit “. Na tomto místě obviněná přehlíží např. výpověď svědkyně H. (pracovnice Č. s.), která obviněnou jako pachatelku trestného činu, kterým byly uznána vinnou, poznala nejen v rámci prováděné rekognice, ale také u hlavního líčení (str. 5 rozsudku). Přehlédnout nelze ani výpověď svědkyně G. (str. 7 rozsudku), která rovněž obviněnou usvědčuje. Bez povšimnutí soudu prvního stupně nezůstalo ani vyhodnocení pachových stop, kdy byla shledána shoda s pachovými stopami zajištěnými v jednotlivých peněžních ústavech s pachovou stopou odebranou obviněné. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně jsou pak rozvedeny na str. 9 – 11 rozsudku, kde soud v rámci hodnocení provedených důkazů, tyto hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a z hodnotících úvah vyplývá, proč neuvěřil obhajobě obviněné, a kterými důkazy má její vinu za prokázanou. Z odůvodnění rozsudku je také zřejmé, proč neprovedl soud důkazy navržené obhajobu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně působí přesvědčivě a logicky v intencích ustanovení §125 tr. ř.
Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněnou v dovolání, jsou mj. také obsahově shodné s námitkami, které tato uplatnila v řízení o řádném opravném prostředku – odvolání. Odvolací soud na str. 3 – 4 svého usnesení podrobně reagoval na výtky obviněné, přičemž Nejvyšší soud se se závěry soudu druhého stupně plně ztotožňuje.
V souvislosti s představou obviněné o správném skutkovém zjištění lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a v rozsahu dokazování. Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními, a proto přicházelo v úvahu dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann