ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1533.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1533/2011 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných P. H. a M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 55 To 607/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 124/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 6 T 124/2010, byl obviněný P. H. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a obviněný M. Š. byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
I. obviněný P. H. sám „přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 4. 2009, č.j. 6 T 56/2009-16, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 8. 2009, č.j. 31 To 216/2009-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2010, č.j. 6 T 56/2009-49, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2010, uložen, mimo jiné, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, tak:
1. dne 6. 5. 2010 kolem 16.45 hodin v L. v ul. N. a jinde řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel r. z.,
2. dne 15. 5. 2010 v 00.59 hodin v L., ul. G. S. směrem do centra L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel , r. z., přičemž byl kontrolován hlídkou OOP R.,
3. dne 16. 5. 2010 kolem 14.40 hodin z Ch. do L. po silnici Rxx řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel, r. z.,“
a dále II. obvinění P. H. a M. Š. společně „dne 15. 5. 2010 v L. ve S. baru v M. ulici v době 05.47 do 05.50 hodin společně ze zásuvky za barem odcizili finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč, kterou použili pro vlastní potřebu, vše ke škodě M. V.,
ačkoli byl P. H. rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 4. 2009, č.j. 6 T 56/2009-16, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 8. 2009, č.j. 31 To 216/2009-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2010, č.j. 6 T 56/2009-49, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2010, odsouzen za trestný čin krádeže podle 247 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn,
ačkoli byl M. Š. trestním příkazem Okresního soudu v Liberci z 30. 9. 2009, č.j. 1 T 162/2009-395, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku“ .
Za tuto trestnou činnost byl obviněný P. H. podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Obviněný M. Š. byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou nahradit M. V. škodu ve výši 12.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný P. H. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 55 To 607/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných P. H. a M. Š. ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné P. H. a M. Š. uznal vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaným tím, že „dne 15. 5. 2010 v L. ve S. baru v M. ulici v době 05.47 do 05.50 hodin společně ze zásuvky za barem odcizili finanční hotovost ve výši 12.000,- Kč, kterou použili pro vlastní potřebu, vše ke škodě M. V.,
ačkoli byl P. H. rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 4. 2009, č.j. 6 T 56/2009-16, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 8. 2009, č.j. 31 To 216/2009-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2010, č.j. 6 T 56/2009-49, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2010, odsouzen za trestný čin krádeže podle 247 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn 18. 3. 2010,
ačkoli byl M. Š. trestním příkazem Okresního soudu v Liberci z 30. 9. 2009, č.j. 1 T 162/2009-395, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku“ . Za tento přečin odvolací soud odsoudil obviněného M. Š. podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin. Obviněného P. H. za tento přečin a za přečin, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, odsoudil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému P. H. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oba obviněné zavázal k povinnosti rukou společnou a nerozdílnou nahradit M. V. škodu ve výši 12.000,- Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. H. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve svém mimořádném opravném prostředku připomněl, že státní zástupkyně se v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postavila na stanovisko, že se obvinění, byť jedním jednáním, dopustili dvou přečinů krádeže, a to podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jedná o dvě samostatné základní skutkové podstaty tohoto přečinu. Odvolací soud se ztotožnil s posledně uvedeným právním názorem, že jde o dvě samostatné skutkové podstaty přečinu krádeže, a v návaznosti na to rozhodl výše citovaným způsobem s tím, že obě skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) - e) tr. zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku jsou zde v poměru speciality, neboť jsou určeny k ochraně stejného zájmu. Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku pak postihuje pachatele recidivy krádeže přísněji, a to bez ohledu na výši škody, způsobené posuzovaným skutkem. Výše škody má mít podle odvolacího soudu význam toliko z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V důsledku toho podle odvolacího soudu nelze jeden spáchaný útok proti majetku (jak tomu bylo v daném případě) kvalifikovat jako dva přečiny krádeže, a to podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a současně podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jejich jednočinný souběh je vyloučen.
K takovému závěru krajského soudu nejvyšší státní zástupce namítl, že každý skutek by měl být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Jen tak lze plně vystihnout jeho povahu a závažnost. Poznamenal, že ustanovení §205 tr. zákoníku ve svém prvém a ve svém druhém odstavci upravuje dvě samostatné skutkové podstaty trestného činu krádeže, kdy každá z nich je naplněna při splnění zcela odlišných zákonných podmínek. Zákonné znaky §205 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu krádeže jsou uvedeny pod jeho písmeny a) - e); pro naplnění skutkové podstaty přečinu téhož pojmenování ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku je vyžadována tříletá zpětnost ve vztahu k odsouzení nebo potrestání pro čin uvedený v jeho odstavci prvém. Každá z těchto skutkových podstat může být naplněna samostatně, nezávisle na druhé. Zároveň obě skutkové podstaty krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku mohou být naplněny současně jedním jednáním. Následně upozornil, že v dané věci pachatelé odcizili finanční hotovost v částce vyšší než 5.000,- Kč, tedy způsobili škodu nikoli nepatrnou a dopustili se tak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zároveň si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili a v posledních třech letech byl obviněný P. H. za jiný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) potrestán a v rámci téhož období byl také obviněný M. Š. za jiný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzen, čímž oba naplnili skutkovou podstatu přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že s ohledem na odlišnost zákonných znaků jednak skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, vyjmenovaných pod jeho písmeny a) - e) a na straně druhé znaků skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, nelze mezi nimi spatřovat poměr speciality. Proto posouzení skutku obou obviněných pouze podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jak učinil ve svém rozhodnutí krajský soud, nemůže dostatečně postihovat celou povahu jejich jednání, v daném případě z hlediska způsobené minimální výše škody v rozsahu vyšším než nepatrném. Současně podotkl, že takovou okolnost, která je z hlediska rozhodnutí o vině určující, nestačí zohlednit pouze při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Proto povahu skutku, spáchaného v daném případě, v jeho plném rozsahu vyjadřuje jeho posouzení jako jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Dodal, že v uvedené souvislosti nelze přehlédnout, že smyslem ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku je zpřísnění podmínek trestního postihu speciálních recidivistů. K naplnění podmínek zpětnosti je zde ovšem nezbytné předchozí odsouzení či potrestání pachatele za čin uvedený v ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by byl akceptován výše uvedený právní názor odvolacího soudu o nemožnosti jednočinného souběhu přečinů podle §205 odst. 1 a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že by pachatel byl odsuzován pouze za přečin, uvedený v §205 odst. 2 tr. zákoníku, pak by v budoucnu nemohla být naplněna podmínka zpětnosti, na které je vyvození trestní odpovědnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku založeno, když se ve znění jeho právní věty výslovně uvádí požadavek předchozího odsouzení nebo potrestání pachatele za „čin uvedený v odstavci 1“. Nejvyšší státní zástupce pak konstatoval, že při respektu k výše uvedeným podmínkám pro vyvození trestní odpovědnosti za přečin krádeže ve smyslu §205 tr. zákoníku ve vztahu k posuzovanému skutku obou obviněných nepostupoval žádný ze soudů. Uzavřel, že pokud Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci správně přehodnotil právní kvalifikaci použitou Okresním soudem v Liberci jakožto jediného přečinu ve smyslu §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a dospěl k názoru, že jednáním obou obviněných sice byly naplněny dvě samostatné skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, avšak jejich skutek právně posoudil toliko jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, a to z důvodu vyloučení jejich jednočinného souběhu, pak je jeho rozhodnutí zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 55 To 607/2010, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 6 T 124/2010, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněných k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Na tomto místě je třeba uzavřít, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně.
Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011) pak naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu podaného dovolání je významná otázka právního posouzení skutku v případě, kdy jsou podle skutkových zjištění dány podmínky pro použití §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku [v konkrétním případě §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a současně i podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel nesouhlasil s jeho právním posouzením jen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (jak rozhodl v napadeném rozsudku odvolací soud) a tvrdil, že skutek má být posouzen jako jednočinný souběh přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že problematikou vzájemného vztahu skutkových podstat uvedených v §205 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 tr. zákoníku se již zabýval velký senát Nejvyššího soudu, a to jednak v usnesení ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 706/2011, jednak v usnesení ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 15 Tdo 1035/2011-I. Přitom dospěl k závěru, že jestliže pachatel, u kterého jsou splněny podmínky zpětnosti podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, spáchá čin též za existence některé z okolností uvedených v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, uvedené znaky se navzájem překrývají, a povahu takového skutku je nutné vystihnout v právním posouzení tak, aby zahrnovala jak znaky vyjádřené v §205 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, tak i podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Nejde však o jednočinný souběh stejnorodý dvou skutkových podstat trestného činu krádeže, ale jde o jeden skutek a jeden trestný čin, který je třeba kvalifikovat podle §205 odst. 1 písm. a) až e), odst. 2 tr. zákoníku. Uvedená právní kvalifikace odpovídá smyslu trestní odpovědnosti pachatele a je v souladu s obecnými zásadami pojmu trestného činu a jeho znaků (§13 a §111 tr. zákoníku), přitom respektuje, že čin pachatele musí být posouzen vždy podle všech znaků vyjádřených v zákoně, jakož i to, že obviněný nemůže být uznán vinným dvakrát za materiálně jeden přečin krádeže. Současně je tímto právním posouzením eliminována nadměrná tvrdost zákona, neboť pachatel je za jedno jednání, jež se odráží jen v jednom trestném činu, odsouzen toliko za tento jeden trestný čin, a nedochází tak k nelogickému jednočinnému souběhu dvou stejných trestných činů. Za toto jednání je pachatel postižen pouze podle přísnější podoby vyjádřené ve zvláštní skutkové podstatě, která však odráží dostatečně nejen společenskou škodlivost, ale i povahu a závažnost spáchaného činu (§39 tr. zákoníku). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění citovaných rozhodnutí.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené tak Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné potud, že odvolací soud nesprávně posoudil skutek ve vztahu ke kvalifikaci přečinu krádeže pouze jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud se současně ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. zabýval tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněných, popř. zda řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam .
Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že projednání dovolání by v daném případě postavení obviněných výrazněji ovlivnit nemohlo. Třeba konstatovat, že popsaná vada by prakticky neměla vliv na otázku uložených trestů. V této souvislosti je nutno znovu připomenout, že jak rozsudkem soudu prvního stupně, tak rozsudkem soudu odvolacího byl obviněný M. Š. podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvě stě hodin a obviněný P. H. byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. H. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Postup soudů obou stupňů při ukládání trestů přitom nevybočil z mezí daných zejména ustanovením §38 - §42 tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému lze mít důvodně za to, že v případě zrušení rozhodnutí odvolacího soudu by v dalším řízení nebyl obviněným uložen zřetelně přísnější trest, než jaký jim uložil soud druhého stupně. Nejvyšší soud tedy nezjistil podmínky, jež by s ohledem na existenci výše zjištěné a vytknuté vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení podstatně odlišných trestů, než se stalo rozsudkem odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem – autoritativní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu – je pak zřejmé, že dovoláním nastolená právní otázka již nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý