ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1567.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1567/2011 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněného V. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2011, č. j. 3 To 75/2011-260, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2011, č. j. 3 To 75/2011-260, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. 4. 2011, č. j. 61 T 12/2011-204, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, 2 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 8. 2011, č. j. 3 To 75/2011-260, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z podaných námitek vyplývá, že tyto jsou zaměřeny proti výroku o vině, který postihuje jednání kvalifikované podle §185 odst. 1 alinea 1, 2 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V další části dovolání zmiňuje výpovědi svědků, aby argumentoval tím, že podle jeho mínění „nelze každý projev fyzické síly vykládat jako násilí“. Pokud jde o naplnění znaku bezbrannosti, pak je toho názoru, že poškozený mohl svoji nelibost s jednáním dát najevo jiným způsobem přiměřeným svému věku, nikoli pouze snahou odejít. Podle obviněného nebyla naplněna ani jistá míra minimální intenzity, a to ani za situace, kdy bude brán v úvahu věk a rozumová vyspělost nezl. L. a v této souvislosti poukazuje na to, že se podle jeho mínění nemohlo jednat ani o pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, přičemž poukazuje na rozumovou vyspělost poškozeného, který uvedené jednání nemohl pociťovat natolik intenzivně, jak vyžaduje skutková podstata. S ohledem na pochybnosti o existenci prvku násilí, mělo být bráno v úvahu použití zásady in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že nebyly u obviněného zjištěny podmínky pro uložení ochranného opatření (nebyla zjištěna pedofilie, netrpí duševní poruchou ani chorobu a změny u něj zjištěné jsou změnami odpovídajícímu jeho věku), nemělo být toto podle názoru obviněného vůbec uloženo, a vzhledem k tomu, že uloženo bylo, je tím naplněno porušení hmotně právního ustanovení trestního zákoníku. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ev. aby sám Nejvyšší soud obviněného uznal vinným pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně pouze zločinem pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku a uložil mu přiměřený trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Poukazuje na správné závěry soudů jak k otázce posouzení násilí, tak i výkladu pojmu „jiný obdobný pohlavní styk srovnatelný se souloží“. Vzhledem k tomu, že u obviněného byla zjištěna organická porucha osobnosti, která indikovala potřebu ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní, považuje také uložení ochranného opatření za zákonu odpovídající.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil také soud odvolací, vyplývá, že obviněný „v přesně nezjištěný den v období od července 2010 do srpna 2010 v místě svého faktického bydliště ve Z., ulice F. č., v dětském pokoji zneužil bezbrannosti plynoucí z jejich věku, rozumových schopností a faktického postavení k němu, nezletilého L. H. a K. H. vnuky své družky, které měli společně svěřeny na hlídání, oběma dětem obnažil spodní část těla, oba přitom osahával na obnažených genitáliích, nezletilému L. H. zasunoval prst do oblasti konečníku, a poté přiměl nezletilého L., aby si lehnul na postel, a když chtěl nezletilý L. odejít, tak jej násilím přidržel, poté bral nezletilému do úst jeho přirození a sám v přítomnosti obou dětí masturboval, když se předtím obnažil ve spodní části těla“.
Podle názoru obviněného jednání, které bylo popsáno svědky, nevykazuje znaky násilí ani zneužití bezbrannosti ve smyslu trestního zákoníku, a to např. s ohledem na tu skutečnost, že nezletilý nevolal o pomoc a s ohledem na rozumové schopnosti věku nezletilého, zpochybňuje závěry soudu o svém jednání vůči nezletilému, které soud posoudil jako srovnatelné se souloží. Na tomto místě lze konstatovat, že námitky obviněného ve své podstatě zpochybňují úvahy soudů v rámci hodnocení důkazů, a to pokud např. obviněný zmiňuje možnost použití zásady in dubio pro reo, případně zpochybňuje úvahy, které soud vedly k závěru o nutnosti uložit obviněnému ochranné opatření. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že i při takto formulovaných námitkách zpochybňuje obviněný v dovolání instituty hmotného práva, které ovlivnily právní kvalifikaci jeho jednání a v tomto směru je pak Nejvyšší soud považuje za uplatněné v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], avšak zjevně neopodstatněné.
V řízení před soudem obviněný trestnou činnost, která mu byla kladena za vinu, zpochybňoval a v rámci odvolání pak poukázal na to, že soud prvního stupně nepostupoval podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., v případě rozporných důkazů nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, a dále uplatnil tytéž výhrady, které jsou obsahově shodnými s těmi, které uplatnil v řízení o dovolání (intenzita jednání nebyla taková, aby se jednalo o zločin znásilnění; za pohlavní styk srovnatelný se souloží nelze považovat jednání, které se stalo předmětem skutkového zjištění; nebyly dány podmínky pro uložení ochranného opatření). Z rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 3-13) vyplývá, které důkazy byly soudem provedeny, přičemž ve svědeckých výpovědích jsou soudem zmiňovány podstatné části z těchto výpovědí, stejně jako procesní postup (např. čtení výpovědi z přípravného řízení za souhlasu stran apod.), dále výpovědí znalců a listinné důkazy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 13-17 je patrno, které skutečnosti soud bral při hodnocení důkazů v úvahu, proč neuvěřil některým částem výpovědí, které skutečnosti jej naopak vedly k závěru, že výpověď svědka - poškozeného, je třeba považovat za pravdivou apod. Z velmi podrobného popisu hodnotících úvah soudu (v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) následně vyplývá hodnocení jednání obviněného, které vedlo soud ke skutkovému zjištění. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Soud druhého stupně se s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ztotožnil (viz str. 3-4 jeho usnesení). Pro případ, že obviněný opakuje v dovolání námitky, které jsou obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck).
V souvislosti s použitou právní kvalifikací je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 18), kdy soud velmi přesvědčivě odůvodnil, proč je třeba jednání obviněného kvalifikovat podle §185 odst. 1 alinea 1, 2 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Základními znaky této právní kvalifikace je „násilí“ (viz odst. 1) „zneužití bezbrannosti“, „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží [viz odst. 2 písm. a)], „dítě mladší patnácti let [viz odst. 3 písm. a)]. Na tomto místě je nutno znovu uvést, že dovoláním jsou zpochybňovány znaky uvedené shora (mimo znaku dítě mladší patnácti let). Soud prvního stupně správně dovodil, že obviněný využil bezbrannosti nezletilých dětí (ve věku čtyř a dvou roků), kdy se jednalo o děti, které nedokázaly s ohledem na svůj věk posoudit závažnost jednání obviněného, když tohoto braly jako osobu blízkou, se kterou si hrávaly, správně rovněž bylo poukázáno na stupňující se jednání, které směřovalo k sexuálním praktikám. Ze skutkového zjištění vyplývá, že poté co chtěl nezletilý L. odejít, tak jej obviněný násilím přidržel, aby mohl pokračovat v sexuálních praktikách (uvedená skutečnost je velmi podstatná z hlediska celkového přístupu obviněného k nezletilým). S ohledem na věk nezletilých dětí (v konkrétním případě nezl. L.), jeho fyzické disproporce, rozumové schopnosti dané jeho věkem a fyzické disproporce obviněného, bylo namístě „přidržení poškozeného na místě v době, kdy chtěl odejít“ posoudit jako násilí, navíc za situace, že toto jednání směřovalo k tomu, aby obviněný mohl v sexuálních praktikách pokračovat. Akceptována nemohla být ani námitka obviněného, že nešlo o zneužití bezbrannosti nezl., neboť k projevu nelibosti nezletilého s jednáním obviněného nedošlo závažnějším způsobem, než pouhou snahou obviněného odejít. Na tomto místě musí Nejvyšší soud poukázat na rozh. č. 17/1982 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. také vyplývá, že vzhledem k věku není oběť často schopna chápat smysl jednání pachatele a není způsobilá domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání pachatele (psychická bezbrannost). K otázce znaku „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ se podrobně vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 18. Předně je potřebné uvést, že objektem trestného činu znásilnění je právo muže i ženy (jiného) svobodně rozhodovat o svém pohlavním životě. Na tomto místě pak nezbývá než odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 841/2010 tak, jak učinil soud druhého stupně na str. 6 svého usnesení.
Pokud jde o uložené ochranné opatření, soud prvního stupně poukázal na to, že trest odnětí svobody ukládal obviněnému na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s ohledem na to, že obviněný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (viz úvahy soudu na str. 19 rozsudku). V souvislosti s výhradou obviněného, že toto ochranné opatření mu nemělo být uloženo, musí Nejvyšší soud uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. umožňuje podat dovolání za situace, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Jak je patrno již z úvodu tohoto dovolání, zmíněný dovolací důvod uplatněn nebyl, přesto však Nejvyšší soud s ohledem na obsah zmíněné námitky považuje pouze stručně se k této námitce vyjádřit. Obviněný v podaném dovolání argumentuje pouze těmi skutečnostmi, které z vyjádření znalkyně a posudků vyplývají v jeho prospěch. Pokud však soud prvního stupně (shodně i soud odvolací) objektivně hodnotily všechny důkazy a dospěly k závěru o vině obviněného, bylo také v souladu se znaleckým posudkem uložit obviněnému ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní (považováno posudkem za dostačující), vzhledem k tomu, že pobyt obviněného na svobodě je potenciálně nebezpečný pro riziko recidivy. Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudů, které je vedly k závěru o nutnosti uložení tohoto ochranného opatření.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann