ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1580.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1580/2011 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2011 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 13 To 184/2011-290, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 35 T 272/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 13 To 184/2011 - 290, byl k odvolání obviněného P. S. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen částečně, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu rozsudek Okresního soudu Praha – východ, ze dne 11. 3. 2011, č. j. 35 T 272/2010-245, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 13 To 184/2011 - 290, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že jeho jednání mělo být kvalifikováno podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť jednání se dopustil v silném a hlubokém rozrušení. V podaném dovolání poukazuje na to, že „předmětného skutku se dopustil po předchozí slovní a fyzické potyčce s poškozeným, kdy obviněný jasně deklaroval pocit ohrožení“. Poukazuje na to, že ani odvolací soud nepochyboval o tom, že se obviněný mohl nacházet ve stavu silného rozrušení, které však podle názoru soudu nebylo způsobeno strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným úlekem, ale bylo způsobeno vlivem alkoholu. V této souvislosti je však podle mínění obviněného třeba brát v úvahu předchozí slovní a fyzický konflikt i výpověď svědka I.. V další části svého dovolání popisuje děj, který vyústil v jeho útok proti tělu poškozeného a uzavírá, že k silnému rozrušení mysli může dojít postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, což se v daném případě stalo. Podle mínění obviněného ani sama intenzita útoku proti tělu poškozeného nebyla velká jak konstatují soudy, neboť poškozený nic jiného necítil, než „jako když ho bouchne prstem“. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně a Okresnímu soudu Praha – východ věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že jednání obviněného je třeba posoudit podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s argumentací, kterou obviněný odůvodnil své dovolání, je potřebné uvést, že tato je obsahově shodná s obhajobou, kterou uplatnil obviněný v řízení před soudem prvního stupně a dále také v řízení o odvolání, kdy rovněž obviněný rozebíral jednotlivé důkazy a domáhal se posouzení jednání podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku. V souvislosti s takto uplatněnými námitkami v dovolání musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Na tomto místě je dále vhodné uvést, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně (které považoval za správné také soud odvolací) mj. vyplývá, že „obviněný v době kolem 23.30 hod. dne 18. 8. 2010 v pokoji č., v ubytovně situované v domě č.p. v P. ulici v B. L., po předchozím slovním střetu s poškozeným V. K., úmyslně a velkou silou bodl jmenovaného nožem….“ Uvedenou část skutkového zjištění zmiňuje Nejvyšší soud záměrně, neboť z ní nevyplývá žádná skutečnost, kterou argumentuje ve svém dovolání obviněný, tj. pocit ohrožení, obava o svůj život a zdraví v důsledku jednání poškozeného a jeho kamarádů, menší intenzita útoku vedeného nožem vůči poškozenému apod. Nejvyšší soud musí konstatovat, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Soud prvního stupně ve svém rozsudku nejprve podrobně rozvedl jednotlivé důkazy – zejména výpovědi svědků a obviněného (viz str. 2 – 7), aby následně tyto důkazy hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 7 – 8). Soud prvního stupně podrobně rozvedl, proč některým výpovědím neuvěřil (např. sv. S.), jaké skutečnosti vyplynuly ze znaleckého posudku pokud jde o charakteristiku zranění poškozeného. Na tomto místě musí Nejvyšší soud zdůraznit část hodnotících úvah soudu, které s ohledem na rozsah odůvodnění, byly obviněným vytěsněny – jde o tu skutečnost, že pokud v dovolání obviněný zmiňuje svědka I., který hovoří o „amoku S., který vzal nůž..“, což by mělo vést soudy k závěru o nezbytnosti kvalifikace jednání obviněného podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak obviněný přehlíží nejen svoji podnapilost, ale i to, že kvůli domněle snědenému řízku došlo ke konfliktu a byl to obviněný, který si dále počínal neadekvátně okolnostem. Na tomto místě není ani snižován vliv několika úderů, které zasadil obviněnému poškozený. Soudy připustily možnost rozrušení obviněného, avšak současně vyloučily, že by se obviněný nacházel ve stavu rozrušení, které má na mysli ustanovení §146a tr. zákoníku, (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 – 4 rozsudku soudu odvolacího). Pokud se obviněný domáhá právní kvalifikace jednání podle §146a odst. 1, 2 tr. zákoníku, musela by taková kvalifikace mít v prvé řadě svůj podklad ve skutkovém zjištění, což však není a muselo by se tak stát na základě jiných hodnotících úvah soudu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitky, které obviněný uplatnil, jsou z pohledu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní.
V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje, která ve svém popisu by také musela obsahovat skutková zjištění charakteru „silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2011
Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann