ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.396.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 396/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2011 o dovolání obviněného L. N . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 5 To 606/2010-341, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 113/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2010, č. j. 5 To 606/2010-341, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, č. j. 1 T 113/2010-312. Tímto rozsudkem byl obviněný L.N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě I., body 1. až 5.) a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě II.). Za tyto trestné činy mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené České pošty, s. p., na náhradu škody.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že v bodech 3. a 4. rozsudku bylo jeho jednání hodnoceno jako pachatelství podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že iniciátorem těchto útoků byl spoluodsouzený M. K. Má za to, že v daném případě nebyly zohledněny okolnosti svědčící o tom, že byl toliko účastníkem ve formě pomoci. Tvrdí, že v tomto směru byly soudem důkazy při hodnocení skutkových zjištění ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. zcela pominuty. S ohledem na toto pochybení považuje za nesprávnou aplikaci ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku a §41 písm. f), i) tr. zákoníku, neboť nebylo přihlédnuto k jeho věku, možnostem nápravy a k důsledkům uděleného trestu na jeho budoucí život. Dále uvádí, že v případě útoků pod body 1. a 5. rozsudku proti němu nesvědčí ani jeden důkaz, provedený po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítá, že soud prvního stupně opřel svůj závěr o vině o důkazy, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, tedy před tím, než mu byla dána možnost poradit se s obhájcem, čímž byl, jak vyplývá z odsuzujícího rozsudku, velmi poškozen. I když obžaloba předložila řadu důkazů (výpověď spoluobviněného M. K., svědecké výpovědi osob z přepadených provozoven, daktyloskopické stopy), nebylo možno z provedeného dokazování podle názoru obviněného učinit závěr, že byl pachatelem předmětných útoků. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, č. j. 1 T 113/2010-312, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 5 To 606/2010, v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu jeho trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že pokud obviněný v části své argumentace předložené v dovolání napadá postup soudů podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a současně brojí proti správnosti učiněných skutkových zjištění (zejména stran bodů I./1. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), míjí se takové námitky zcela s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s ostatními dovolacími důvody a nelze k nim nijak přihlížet. Naopak je namístě vycházet ze skutkových zjištění, učiněnými soudy činnými dříve ve věci, podle nichž se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které bylo zjištěno na základě provedených důkazů, jejich hodnocením, za absence jakýchkoli zásadních rozporů. Podle názoru státního zástupce se obviněný relevantně vyjádřil jen potud, pokud uvedl, že v rámci dílčích útoků zvlášť závažného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, popsaných pod body I./3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nejednal jako pachatel či spolupachatel, ale způsobem, jenž lze posoudit toliko jako účast ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že bez přistoupení k podrobnějšímu hodnocení tohoto tvrzení je patrně namístě zohlednit, že pokud by naznačená argumentace obviněného byla akceptována, bylo by nutné v konečném důsledku dovodit, že se obviněný dopustil nikoli jednoho zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného jednáním popsaným v bodu I./1. až 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale jednak zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného jednáním popsaným v bodu I./1., 2. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a dále pomocí k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr., spáchaného jednáním popsaným v bodu I./3. a 4. téhož výroku (to vše vedle dalšího přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky §274 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu bodu II. zmíněného výroku o vině). Jinými slovy řečeno, obviněný by kromě spáchaní dvou trestných činů byl shledán vinným navíc i pomocí k trestnému činu dalšímu, to vše při shodné trestní sazbě, což by značilo postup v jeho neprospěch, jenž z podnětu dovolání podaného pouze obviněným není možné realizovat. V daném rozsahu proto státní zástupce shledal podání obviněného zjevně neopodstatněným. Napadá-li obviněný i výrok o trestu, který považuje za nepřiměřený, lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, veškeré námitky v něm obviněným vznesené směřují do provedeného dokazování nebo hodnocení důkazů, byť obviněný tvrdí, že uplatňuje námitky hmotně právního charakteru. Podstatou dovolání ale je, že nesouhlasí s tím, že byl označen za pachatele zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K námitce týkající se bodu 3. rozsudku je třeba uvést, že popis skutku obsahuje zjištění, že tento útok spáchal obviněný sám, když dne „28. 6. 2010 v době kolem 10.45 hodin v B. na M. nám., na Poště B., pobočka K.P., přistoupil k přepážce č. 16, zde pracovníku přepážky M. P. podal přeložený lístek o rozměrech 10 x 10 cm s ručně psaným textem: „vydej všechny peníze co máš u sebe neopouštet místo nedelat zádné problemy pod mikynou je pistole“…“ Není tedy pochyb, že v tomto případě na základě provedeného dokazování byl učiněn zcela správný závěr o hlavním pachateli trestného činu, neboť nikdo jiný se na spáchaném útoku nepodílel. Pokud je obviněným zpochybňováno, že pod bodem 4. rozsudku nemohl být hlavním pachatelem, ale toliko účastníkem, patrně přehlédl, že odvolací soud na str. 3 usnesení k tomu bodu uvedl, že vzhledem k absenci odvolání státního zástupce nemohl výrok o vině zrušit, přičemž jednání obviněného mělo být kvalifikovano jako samostatný trestný čin účastenství, protože obviněný jednal jako návodce a organizátor. Z ustáleného skutkového zjištění pod bodem 4. rozsudku tak vyplývá jediné, a to, že obviněný při spáchání daného útoku sehrál významnou roli. Rozhodně nelze hovořit o tom, že by byl jen účastníkem ve formě pomoci, čehož se v dovolání domáhá (srovnej přiměřeně např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.; rozh. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Je-li obviněným namítáno, že v bodech 1. a 5. nebyl usvědčen žádným z důkazů a že důkazy byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nelze pro nekonkrétnost této námitky zaujmout zcela konkrétní stanovisko. Obviněný přesně neuvádí, které důkazy měly být provedeny v rozporu s trestním řádem, pouze obecně namítá, že výrok o vině je opřen o důkazy, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání. Jen určitou dedukcí by se mohl Nejvyšší soud domnívat, že se jedná o důkaz – výslech obviněného soudcem dne 1. 7. 2010 při návrhu státního zástupce na vzetí do vazby (č. l. 21 spisu), jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku na str. 7, při němž uvedl větu „udělal jsem to proto, abych mohl živit přítelkyni a to malé dítě“. Soud tento důkaz v rozhodnutí vyhodnotil ke všem útokům s tím, že rovněž konstatoval, že obviněný měl usnesení o zahájení trestního stíhání k dispozici. Také odvolací soud k námitce obviněného stran dokazování zdůrazňuje, že řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, nevykazuje podstatné vady, zejména pokud jde o ustanovení trestního řádu zabezpečující právo obhajoby a objasnění věci. A rovněž neopomněl dodat, že trestná činnost obviněného byla důkazy provedenými před nalézacím soudem spolehlivě prokázána (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že neurčitost námitky vyvolává její nepřezkoumatelnost, nemohl se jí Nejvyšší soud blíže zabývat a Nejvyšší soudu nepřísluší v tomto směru jakkoli dovolací námitky dovozovat a nahrazovat svými úvahami (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Jinými slovy řečeno, v této části nebylo dovolání obviněného kvalifikovaným způsobem odůvodněno a citované námitky byly uplatněny pouze formálně. Jednoznačně však lze podle názoru Nejvyššího soudu konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn. Obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl stíhán. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Dále pokládá Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno dodat, že problematiku tzv. „extrémního nesouladu“ nelze aplikovat na trestní věc obviněného, kdy veškerá jeho argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. Další námitky, které v dovolání obviněný uplatnil, jsou nejen z pohledu uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu zbývajících dovolacích důvodů právně irelevantní. To platí i o námitce uplatněné ve vztahu k §39 odst. 1 tr. zákoníku a §41 písm. f), i)
tr. zákoníku. Její podstata spočívá v uložení trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný. Nicméně pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a 41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené skutečnosti jsou
i v této části námitky uplatněné obviněným v dovolání důvodem pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění a mají ryze skutkový charakter. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., proto o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, nerozhodoval. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann