ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.523.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 523/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného A. U., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 9 To 361/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 2 T 36/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 9 To 361/2010, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 2 T 36/2010, byl obviněný A.U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v P. dne 12. 10. 2009 kolem 13.35 hod. jel jako řidič vlastního osobního automobilu zn. Škoda Fabia, po vozovce ulice ve směru od ulice E. B. ke křižovatce s Č. ulicí, kdy po průjezdu touto křižovatkou přímým směrem ke K. t.nezastavil vozidlo před přechodem pro chodce a neumožnil bezpečné přejití vozovky chodkyni J. T., přecházející vozovku ulice po vyznačeném přechodu pro chodce zprava doleva ve směru jeho jízdy, přesto, že před vyznačeným přechodem pro chodce zastavil řidič B. M., s vozidlem zn. Jeep Cherokee, který odbočoval z Č. ulice a v protisměru zastavil řidič M. D., s vozidlem VW Passat, kteří umožňovali přejití vozovky neustanovené chodkyni a poškozené, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. i) z. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož pravou přední částí vozidla srazil J. T., čímž jí způsobil těžké zranění spočívající ve zlomenině druhého krčního obratle, zlomenině horního konce levé pažní kosti a zlomenině kosti lýtkové vlevo, pro které byla hospitalizována ve FN P. do 15. 10. 2009, s následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života zevní fixací Halo korzetem hlavy do 13. 1. 2010, fixací levé horní končetiny Dessaultovým obvazem do 9. 11. 2009, fixací levého kolena ortezou do 21. 10. 2009, když pracovní neschopnost a léčení trvalo minimálně do 22. 1. 2010“. Za tento přečin byl obviněný podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 9 To 361/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zák.“), neboť „v P. dne 12. 10. 2009 kolem 13.35 hod. jel jako řidič vlastního osobního automobilu zn. Škoda Fabia, po vozovce ulice ve směru od ulice E. B. ke křižovatce s Č. ulicí, kdy po průjezdu touto křižovatkou přímým směrem ke K. t. nezastavil vozidlo před přechodem pro chodce a neumožnil bezpečné přejití vozovky chodkyni J. T., přecházející vozovku ulice po vyznačeném přechodu pro chodce zprava doleva ve směru jeho jízdy, přesto, že před vyznačeným přechodem pro chodce zastavil řidič B. M., s vozidlem zn. Jeep Cherokee, který odbočoval z Č.ulice a v protisměru zastavil řidič M. D., s vozidlem VW Passat, kteří umožňovali přejití vozovky neustanovené chodkyni a poškozené, čímž porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. i) z. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož pravou přední částí vozidla srazil J.T., čímž jí způsobil těžké zranění spočívající ve zlomenině druhého krčního obratle, zlomenině horního konce levé pažní kosti a zlomenině kosti lýtkové vlevo, pro které byla hospitalizována ve FN P. do 15. 10. 2009, s následným podstatným omezením v obvyklém způsobu života zevní fixací Halo korzetem hlavy do 13. 1. 2010, fixací levé horní končetiny Dessaultovým obvazem do 9. 11. 2009, fixací levého kolena ortezou do 21. 10. 2009, když pracovní neschopnost a léčení trvalo minimálně do 22. 1. 2010“. Za tento trestný čin ho odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že s rozsudkem krajského soudu a s jeho odůvodněním nelze souhlasit. Poté, co připomněla dikci skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, konstatovala, že za porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích se v praxi považuje takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Poznamenala, že výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Následně upozornila, že podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), je řidič povinen snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. Rovněž zmínila, že podle §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu je řidič, s výjimkou řidiče tramvaje, povinen umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo. Přitom vyjádřila přesvědčení, že porušení obou citovaných ustanovení, lze v konkrétních situacích považovat za porušení důležité povinnosti v dopravě stanovené zákonem.
Dále shledala, že podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni obviněný porušil §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu v platném znění. Prohlásila, že pokud soudem nebyla použita právní kvalifikace podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s odkazem na údajné výrazné spoluzavinění poškozené, pak s tímto nelze souhlasit. Není totiž možné dovodit, že by poškozená při přecházení vozovky porušila §4 písm. a) zákona o silničním provozu, popř. některé ze speciálních ustanovení (§53a násl.) citovaného zákona týkajících se chodců. Podotkla, že podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu mají chodci povinnost se před vstupem na vozovku přesvědčit, zda-li mohou vozovku přejít, aniž by ohrozili sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Zdůraznila, že v dané věci bylo prokázáno, že poškozená se před vstupem na přechod rozhlížela, přijíždějící vozidlo obviněného neregistrovala a ani ho v tento okamžik vidět nemohla. Seznala, že poškozená své chování při přecházení vozovky zcela přizpůsobila vzniklé dopravní situaci, kdy z levé strany jí dávalo přednost na přechodu pro chodce vozidlo řízené svědkem M. a z druhé strany jí dával, stejně jako další chodkyni, přednost se svým vozidlem svědek D. Podle jejích slov tak způsob přecházení vozovky zvolený poškozenou zjevně nemůže snižovat míru zavinění obviněného. Popsané skutkové okolnosti měly obviněnému signalizovat, aby věnoval zvýšenou pozornost situaci na přechodu a aby s vozidlem zastavil. Obviněný však na situaci před přechodem pro chodce nereagoval a povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nesplnil, neboť se v souladu s §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu nechoval, a porušil tak zákonem uloženou povinnost. Naopak, pokud by se poškozená chovala při přecházení vozovky na přechodu pro chodce způsobem, jenž naznačil krajský soud, pak by skutečně mohla porušit §54 odst. 3 uvedeného zákona, neboť jakmile chodec vstoupí na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Z uvedeného tedy nelze dovodit, že by poškozená měla údajný výrazný podíl na dopravní nehodě, a proto při jednání obviněného mělo být relevantně posouzeno a dovozeno i naplnění znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu odstavce 2 §147 tr. zákoníku. Skutek měl tedy být správně kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když současná platná právní úprava je pro obviněného příznivější než právní úprava platná v době spáchání činu (§2 odst. 1 tr. zákoníku).
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 9 To 361/2010, a všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný. Uvedl, že obsah dovolání je možno soustředit do dvou otázek. Zaprvé, zda měl možnost střetu zabránit a nezabránil mu proto, že se choval neopatrně, zadruhé, zda má poškozená podíl na vzniku nehody a zda porušila některou z povinností, jež jí ukládá zákon.
Stran otázky první konstatoval, že podle soudů porušil §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ukládající povinnost snížit rychlost či zastavit v případě, že řidiči jedoucí stejným směrem před přechodem zastaví či sníží rychlost, když tímto vozidlem by mělo být vozidlo řízené svědkem M. Podle něho ale svědek M. nejel stejným směrem, neboť vyjížděl z vedlejší silnice na hlavní, zastavil zčásti na hlavní, zčásti na vedlejší silnici, nikoliv jednoznačně před přechodem, přičemž on (obviněný) se domníval, že toto vozidlo mu dává přednost. Viděl, že přes přechod bezpečně přešla nezjištěná chodkyně, které přechod umožnil svědek D. zastavením vozidla, nemohl však předpokládat, že za touto chodkyní na přechod vběhne či popoběhne další chodkyně, jíž přes stojící vysoký terénní automobil svědka M. s tmavými skly nemohl vidět. Zdůraznil, že podle znaleckého posudku poškozenou spatřil na tak krátkou vzdálenost, že již nemohl reagovat a do chodkyně ve svém jízdním pruhu na přechodu narazil. Dospěl pak k závěru, že došlo-li k porušení jeho povinnosti v souvislosti s přechodem chodců, pak by to mohla být pouze povinnost uvedená v §5 odst. 1 písm. h), nikoliv v §5 odst. 1 písm. i) výše uvedeného zákona.
Ke druhé otázce akcentoval, že podle §54 zákona o silničním provozu chodec nesmí vstoupit na přechod bezprostředně před přijíždějícím vozidlem a v souvislosti s tím argumentoval, že chodkyně vstoupila do vozovky za situace, kdy již vozidlo zastavit nemohl, po vstupu do vozovky se nerozhlédla a šla přes pravý jízdní pruh ve směru jeho jízdy. Konstatoval také, že chodkyně, na rozdíl od něho, mohla dopravní nehodě zabránit. V této souvislosti odmítl názor nejvyšší státní zástupkyně, že se poškozená tím, že se rozhlédla před vstupem do vozovky, chovala s potřebnou opatrností a ve vozovce se již zastavit nemohla. Zdůraznil, že v době, kdy poškozená vstupovala do vozovky, byl jeho automobil již v její bezprostřední blízkosti, a kdyby se během přecházení podívala do levé strany, mohla svoji chůzi přerušit a k nehodě by nedošlo. Poškozená to neučinila, porušila tak §54 odst. 3 a §4 písm. a) zákona o silničním provozu a má nesporně výrazný podíl na vzniku dopravní nehody. Shledal, že je přirozenou a nezbytnou nutností chodců, aby se při přecházení vozovky nejprve dívali do směru, odkud může přijet vozidlo (doleva), a poté, co se přiblíží k polovině vozovky, doprava. Poškozená ale této povinnosti nedostála.
Dále obviněný uvedl, že nelze mechanicky tvrdit, že každé sražení chodce na přechodu je porušení důležité povinnosti. Je věcí soudu, aby zhodnotil, zda okolnosti případu jsou tak závažné, aby vyžadovaly ve smyslu §88 tr. zák. použití přísnější právní kvalifikace. Seznal, že krajský soud všechny tyto skutečnosti komplexně posoudil a dospěl k závěru, že právě podíl poškozené na vzniku dopravní nehody dovoluje použití mírnější právní kvalifikace. Argumentace dovolání §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu není ve svém důsledku správná. Řidič je povinen snížit rychlost nebo zastavit, pokud ostatní vozidla jedoucí stejným směrem tak učiní. Takováto situace však nenastala, neboť vozidlo, které zastavilo před přechodem, bylo v protisměru a dávalo přednost jiné chodkyni, jež v mezidobí přešla vozovku. Ve směru jeho jízdy zastavilo vozidlo na rozhraní křižovatky, nikoliv před přechodem, což si vyložil tak, že mu dává přednost. Přes toto vozidlo chodkyni neviděl. Uzavřel, že pokud krajský soud dospěl k závěru, že chodkyně měla výrazný podíl na vzniku dopravní nehody, porušila příslušná ustanovení zákona a on je dvouletým ukázněným řidičem, pak je na místě jeho jednání kvalifikovat jako ublížení na zdraví bez porušení důležité povinnosti podle §224 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud shledává, že námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně byly z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., provedl přezkum ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž dospěl k níže uvedeným závěrům.
Nutno především zdůraznit, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti (resp. škodlivosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti (pojímáno z pohledu zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci; lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace, vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Podle §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, ve znění platném v době spáchaní předmětného skutku, je řidič povinen snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem. Podle §5 odst. 1 písm. h) téhož právního předpisu je potom řidič, s výjimkou řidiče tramvaje, povinen umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo.
Na tomto místě lze (v obecné rovině) souhlasit s nejvyšší státní zástupkyní, že porušení obou shora citovaných ustanovení zákona o silničním provozu může být v konkrétním případě považováno za porušení důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem.
Nejvyšší soud dále připomíná, že soud druhé instance v odůvodnění svého rozhodnutí stran právní kvalifikace předmětného skutku poznamenal, že : „Je … nepochybné, že když obžalovaný přijížděl k přechodu, stálo zde již v jeho směru před přechodem alespoň částečně vozidlo svědka M. a v protisměru vozidlo svědka D., kteří dávali přednost nezjištěné ženě, která před poškozenou T. přecházela po přechodu vozovku. Obžalovaný tedy neměl žádnou jistotu, že za vozidlem svědka M., které mu bránilo ve výhledu na začátek přechodu, nevstoupí do vozovky další osoba, naopak toto mohl předpokládat a měl tedy za tímto vozidlem zastavit a pokračovat v jízdě, až toto vozidlo, které již stálo v jeho směru jízdy částečně před přechodem, odjede a on si zjedná jistotu, že přes přechod bude moci bezpečně projet, aniž by ohrozil eventuelně přecházející chodce. Takto si nepočínal, takže porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a i krajský soud tedy dospěl k závěru o zavinění obžalovaného na dopravní nehodě. Oproti okresnímu soudu však jednání obžalovaného nekvalifikoval jako porušení důležité povinnosti. V daném případě na nehodě měla výrazný podíl i poškozená, která rovněž přes automobil svědka M. nemohla mít potřebný výhled do směru, odkud přijížděl obžalovaný, přesto vstoupila do vozovky, navíc pokud by se zastavila a rozhlédla ještě poté, co minula tento automobil, mohla ještě reagovat a nehodě zabránit. I ona tedy porušila ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích v §4 písm. a). S ohledem na tuto skutečnost i s ohledem na to, že obžalovaný je dlouholetým ukázněným řidičem, lze konstatovat, že jeho jednání nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti natolik, aby bylo třeba použít kvalifikované skutkové podstaty odstavce druhého §147 tr. zákoníku. Pak ovšem nepřichází v úvahu použití trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, když sazba odstavce prvého §224 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, za jehož účinnosti obžalovaný trestnou činnost spáchal, je shodná jako v odstavci prvém §147 tr. zákoníku (až dva roky odnětí svobody). Nový zákon není tedy pro obžalovaného příznivější, není tedy důvodu pro použití ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, takže krajský soud ve svém rozhodnutí jednání obžalovaného kvalifikoval jako trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009.“
V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v posuzované trestní věci postupoval v rozporu s trestním zákonem, když skutek, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku a rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku, kvalifikoval toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., resp. když především s poukazem na údajné výrazné spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě právně neposoudil jednání obviněného podle skutkové podstaty uvedené v §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (konkrétně nedovodil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty - porušení důležité povinnosti uložené podle zákona). Podle názoru Nejvyššího soudu totiž na základě zjištěných skutkových okolností především nelze dospět k závěru, že by poškozená při přecházení vozovky porušila §4 písm. a) zákona o silničním provozu, popř. některé ze speciálních ustanovení tohoto zákona týkajících se chodců (viz §53 a násl. zákona o silničním provozu).
Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu je mimo přechod pro chodce dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose, resp. chodci mají povinnost se před vstupem na vozovku přesvědčit, zda-li mohou vozovku přejít, aniž by ohrozili sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Podle §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji.
V daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že v posuzovaném případě bylo soudy dříve ve věci činnými (výslovně soudem nalézacím) zjištěno, že poškozená se před vstupem na přechod rozhlížela, přijíždějící vozidlo obviněného ale neviděla a ani ho v tento okamžik (jak vyplývá z provedeného znaleckého posudku) vidět nemohla. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že poškozená své chování při přecházení vozovky zcela přizpůsobila vzniklé dopravní situaci, kdy na dvouproudé vozovce jí z levé strany na přechodu pro chodce dávalo přednost vozidlo řízené svědkem B. M. a z druhé strany jí dával, stejně jako další chodkyni, přednost se svým vozidlem svědek M. D. Zcela důvodně a logicky vyšla z faktu, že za této situace může vstoupit do vozovky a tuto bezpečně přejít, aniž by se musela v průběhu přecházení opakovaně přesvědčovat, zda tak může učinit, aniž by ohrozila sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Opačný přístup by odporoval smyslu především ustanovení §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu, které oba jmenovaní svědci důsledně respektovali. Dodat lze, že pokud by se poškozená chovala při přecházení vozovky na přechodu pro chodce způsobem, jenž naznačil odvolací soud (jestliže by se zastavila a rozhlédla ještě poté, co minula automobil svědka B. M.), mohla by porušit ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, jež, jak již uvedeno shora, chodcům zakazuje, jakmile vstoupí na přechod pro chodce nebo na vozovku, bezdůvodně se tam zastavovat nebo zdržovat. Za tohoto stavu jí nelze vytýkat žádné pochybení, žádné porušení pravidel silničního provozu. Jestliže byl postup poškozené při přecházení vozovky v mezích zákona, nemůže snižovat míru zavinění obviněného na dopravní nehodě ani společenskou nebezpečnost jeho jednání (z pohledu zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů).
Nutno dále zdůraznit, že skutkové okolnosti soudy zjištěné a vyjádřené ve skutkové větě obou soudních rozhodnutí obviněnému dostatečně jasně a zřetelně signalizovaly nutnost věnovat zvýšenou pozornost situaci na přechodu a především nutnost včas zastavit vozidlo. Obviněný však na situaci před přechodem pro chodce nereagoval a povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nesplnil, neboť se v souladu s §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu nechoval, a porušil tak zákonem uloženou povinnost. Výlučně toto zaviněné porušení zákonné povinnosti bylo příčinou způsobeného následku, účinku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené J. T.
Okolnosti činu přitom z hledisek výše vyložených opodstatňují závěr, že obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (z hlediska zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů byl tento závěr odůvodněn i po materiální stránce ve smyslu ustanovení §88 odst. 1). Stručně shrnuto, jde jak o charakter uložené povinnosti, tak o způsob konkrétního počínání obviněného, jež, jak již uvedeno, bylo výlučnou příčinou dopravní nehody a vzniklého následku (účinku). Lze konstatovat, že šlo právě o zmíněný případ porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které takový následek skutečně mělo.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně je důvodná.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 9 To 361/2010, a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Úkolem Krajského soudu v Plzni tedy bude znovu rozhodnout o odvolání obviněného. Přitom bude ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý