ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.14.2011.1
sp. zn. 6 Tz 14/2011-21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P. , proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, byl v neprospěch obviněného J. P. p o r u š e n z á k o n v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění. Toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, se zrušují . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55, byl obviněný J.P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona – zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák. z r. 1950“) a byl podle §270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §43 tr. zák. z r. 1950 byla u obviněného vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. z r. 1950 na dobu tří roků. Podle §68 odst. 1 písm. a) tr. ř. – zákona č. 87/1950 Sb. mu byla uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem. Uvedeného trestného činu se podle skutkového zjištění obviněný dopustil tím, že „dne 5. 11. 1955 po nástupu k pokračování ve vojenské základní službě odepřel plniti ukládané mu povinnosti v sobotu i v budoucnu s odůvodněním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je adventista 7. dne“ . Rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 12. 1955.
Ve výše citovaném rozsudku bylo mimo jiné konstatováno, že obviněný J.P. byl již v minulosti odsouzen (rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, právní moc dne 4. 3. 1955) pro stejný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1955 byl obviněný z trestu propuštěn a znovu povolán k pokračování ve výkonu vojenské základní služby. Dne 5. 11. 1955 odmítl zúčastnit se určeného zaměstnání a i přes vysvětlování velitelem jednotky trval na tom, že nebude ani v budoucnu, a to s poukazem na své náboženské přesvědčení, plnit v sobotu povinnosti. Předchozí trestní odsouzení bylo kvalifikováno jako přitěžující okolnost, která prokazovala, že poměr obviněného ke státnímu zřízení byl nepřátelský, přičemž hodnocení jeho osoby bylo takové, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně konstatoval, že má předpoklady k řádnému plnění povinností, ale tyto vědomě odpírá v sobotu plnit.
Dne 24. 2. 1991 obviněný J. P. podal žádost o soudní rehabilitaci ve smyslu §4 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v tehdy účinném znění, a to i ohledně rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, byl podle §14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55, ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Do konstatovaného usnesení obviněný podal stížnost, která byla usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, bylo podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto, že obviněný J.P. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a na základě čl. V z důvodu části II čl. III tohoto rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se trestní stíhání zastavuje pro skutek, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950.
Jelikož obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá, bylo v řízení pokračováno.
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, bylo rozhodnuto, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55, kterým byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950, se z důvodů §227 tr. ř. trest neukládá. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 6. 1992.
Vůči usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. P.
V písemném zdůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti namítl, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., v tehdy účinném znění, §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, jakož i v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950, dále v čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod, vyhlášené ústavním zákonem ze dne 9. 1. 1991, č. 23/1991 Sb. a v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění. Zdůraznil, že v návaznosti na toto usnesení je vadné i usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, a rovněž rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91. Současně ocitoval názor bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně plynoucí z tohoto rozsudku, že musel z procesních důvodů vycházet z ustanovení §227 tr. ř., aniž by zde však bylo uvedeno, proč byl ponechán beze změny výrok o vině u obviněného J. P. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55.
Dále ministr spravedlnosti poukázal na zákonnou dikci ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., vše v tehdy účinném znění, dále na ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. a rovněž na ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 a §2 odst. 3 tr. ř. z r. 1950. Taktéž zmínil obsah čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Podle ministra spravedlnosti se bývalé vojenské soudy zmíněnými ustanoveními důsledně neřídily, neboť rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Konstatoval, že z napadeného usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, předcházejícího usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, navazujícího usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, a rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, je patrno, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný nechtěl vykonávat vojenskou službu a plnit úkoly pouze v sobotu s odvoláním na svoje náboženské přesvědčení. Zdůraznil, že soudy náležitě nezvážily, že obviněný uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) a zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Ačkoliv Ústava 9. května z roku 1948 deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala v §15 odst. 2, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala i v §34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti tudíž vyslovil přesvědčení, že vzhledem k výše uvedenému a s odkazem na citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného J. P., tj. odmítnutí konání vojenské služby v měsíci listopadu roku 1955, považovat za trestný čin. Současně poukázal na okolnost, že odsouzení, které je předmětem řízení, předcházelo jiné dřívější odsouzení obviněného, a to rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, za shodný trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který vykonal. Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody z předchozího odsouzení za shodný trestný čin nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrval na své již projevené vůli vojenskou službu v určitý den nevykonávat. Za této situace a s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 5. 11. 1955 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl citovaným rozsudkem odsouzen. Další odsouzení je nutno považovat za porušení zásady „ne bis in idem“.
Z popsaných důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, byl v neprospěch obviněného J.P.porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se obviněný J.P. vyjádřil prostřednictvím obhájce podáním ze dne 28. 3. 2011. Konstatoval, že mimořádný opravný prostředek pokládá za důvodný, neboť napadené usnesení je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných věcech, přičemž odkázal na nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Připomněl, že ve všech těchto případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Na všechny uvedené nálezy navazují další rozhodnutí, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Pokud jde o situaci, kdy v rehabilitačním řízení byl sice zrušen výrok o trestu, ale nikoli o vině, obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, kde se praví, že i pouhý výrok o vině je pro občana formou trestu. Ztotožnil se i s tím, že došlo k porušení zásady „ne bis in idem“, jak ji opakovaně vysvětlil Ústavní soud. Současně vyslovil souhlas s návrhem ministra spravedlnosti na zrušení usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, a obsahově navazujících rozhodnutí a navrhl, aby jako navazující rozhodnutí bylo zejména uvedeno usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91. Rovněž se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Městskému soudu v Brně, a to jako nástupnickému soudu po bývalém Vojenském obvodovém soudu v Brně, k opětovnému a řádnému provedení rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení .
Podle §2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, platilo, že orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu . Z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, vyplývalo, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu .
Ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., zakotvuje, že účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly . Z ustanovení §1 odst. 2 téhož zákona plyne, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání .
Je potřebné připomenout, že rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle ustanovení §4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 tr. zák. z r. 1950. Bývalé vojenské soudy, které v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného prováděly, se však účelem tohoto zákona, ale i dalšími výše citovanými zákonnými ustanoveními důsledně neřídily.
Z usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, vyplývá, že po přezkoumání usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/91, stížnostní soud shledal rozhodnutí správným, když rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 48/55, zrušil toliko ve výroku o trestu, který označil ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Naproti tomu neshledal dalších vad ve smyslu znění §14 odst. 1 písm. a) až e) zák. č. 119/1990 Sb. V této souvislosti stížnostní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že námitky obviněného J. P. nejsou takového charakteru, aby přivodily změnu napadeného usnesení. Připomněl, že jmenovaný je adventistou sedmého dne, což ani dnes nepopírá a jeho přesvědčení je opravdové a nikoliv předstírané. Současně konstatoval: „O tom svědčí i jeho první odsouzení za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti dle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., když v průběhu vojenské základní služby odmítal v sobotu plnit vojenské povinnosti. Proto nelze mít ani za to, že by v kritický den, tj. 5. 11. 1955, zaujal jiný postoj k plnění vojenských povinností v sobotu, než který doposud zaujímal. Konec konců tvrzení, že veliteli útvaru uvedl, že nejspíše do zaměstnání nenastoupí, jej nemůže zbavit viny, neboť za dokonaný trestný čin vyhýbání se služební povinnosti dle tehdejšího zákona bylo považováno i oddalování a nebo jen částečné vyhnutí se služebnímu výkonu. Jak vyplývá z rozhodnutí nižšího vojenského soudu jmenovaný nejenom oddaloval, ale ani nenastoupil do určeného zaměstnání a společně s J. F. se zdržoval v šatně jednotky. V této souvislosti pak nelze přehlédnout, že tento voják byl odsouzen za stejný trestný čin, za jaký byl odsouzen i jmenovaný.“ Dále stížnostní soud učinil závěr, že popsané skutečnosti nasvědčují tomu, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně zjistil skutkový stav správně a uznal obviněného vinným v souladu s tehdy platným zákonem. Proto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou (vše na str. 2 přezkoumávaného rozhodnutí).
S usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, Nejvyšší soud nemůže souhlasit.
Je potřebné připomenout právní názory a závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci. Pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v §15 odst. 2, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí Ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce.
Z konfrontace stížností pro porušení zákona napadeného usnesení, a to s výše připomenutými právními názory vyslovenými ve zmíněných rozhodnutích Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež se vztahují k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních práv a svobod, je zcela zřejmé, že jednání obviněného J. P., které spočívalo v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1955, nelze považovat za trestný čin. Tento závěr však bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře neučinil a důvodně podanou stížnost chybně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 názor, že „Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se “starým právem“, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení…“.
Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, že bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře nezkoumal otázku „ne bis in idem“, tak z odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, plyne, že stížnostní soud předchozí odsouzení obviněného J. P. rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 4. 3. 1955, sp. zn. T 14/55, pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950 připomněl, a to jako skutkovou okolnost, jež dokládá spáchání trestného činu v posuzovaném případě (viz výše konstatovaná citace z odůvodnění přezkoumávaného usnesení).
Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce totožnosti skutku v obdobných věcech (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 81/95, sp. zn. IV. ÚS 82/97, jež se týkají trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. – zákona č. 140/1961 Sb., v tehdy účinném znění), z níž plyne, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Nutno dodat, že obdobně by mělo být postupováno i v případě trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. z r. 1950. Pokud obviněný J.P. odmítl po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl předchozím odsouzením uložen za shodný trestný čin, vykonávat vojenskou službu v sobotu, tak jednání by nemělo být považováno za nový trestný čin, neboť pouze setrval na své již projevené vůli. V tomto směru, tj. zda nebyla porušena zásada „ne bis in idem“, se však bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře napadeným rozhodnutím nezabýval. Zde je nutno ve shodě s ministrem spravedlnosti připomenout čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem . Dále je potřebné výslovně zmínit i ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění, podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno .
Vzhledem k výše popsané argumentaci Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění. Dále podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení a usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 3 Rtv 20/1991, zrušil. Také zrušil další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, přičemž v této spojitosti lze výslovně zmínit usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 3 Rtv 20/91. Poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp. zn. 2 Rtvo 60/91, eventuálně i dalších dostupných důkazů znovu projedná návrh obviněného J. P. na jeho soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a rozhodne o něm, přičemž bude ve smyslu ustanovení §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k