ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.47.2011.1
sp. zn. 6 Tz 47/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Jiřího Horáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. L. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 236/2009, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a 256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rovněž v ustanoveních §9 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. k §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku v neprospěch obviněného J. L..
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 6 T 236/2009, se zrušují .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 6 T 236/2009, byl obviněný J. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl dopustit tím, že „v rámci občanskoprávního řízení o určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů L. vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 97/2006 při jednání konaném dne 14. 6. 2007 a v rámci občanskoprávního řízení o určení neúčinnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi J. L. a spol. A., s.r.o., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 31/2006 při jednání dne 21. 02. 2007 po předchozím poučení podle §126 občanského soudního řádu v postavení svědka nepravdivě vypověděl, že svůj dluh ve výši 1,000.000, - Kč vůči D. H., ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002, zaplatil mimo jiné též věcným plněním - přenecháním osobního automobilu značky BMW, SPZ D. H., kdy při jednání dne 21. 2. 2007 ještě doplnil, že leasing na předmětný automobil doplatil a byl tak jeho majitelem, přitom však věděl, že předmětný automobil byl na D. H. převeden na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2003, kdy D. H. uhradil celou kupní cenu ve výši 550.000,- Kč, a to částečně v hotovosti a částečně převodem na účet leasingové společnosti I. L., a.s.“ . Za to byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení, podal ministr spravedlnosti České republiky podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti nejprve připomněl dikci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §9 odst. 1 tr. ř., §254 odst. 1 tr. ř., §256 tr. ř a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Poté uvedl, že lze souhlasit se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které akceptoval i soud odvolací, že provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že svědecké výpovědi obviněného v civilních řízeních ve dnech 14. 6. 2007 a 21. 2. 2007 byly objektivně nepravdivé, pokud jako svědek tvrdil, že dluh ve výši 1.000.000,- Kč vůči D. H. ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002 zčásti zaplatil přenecháním osobního automobilu značky BMW, SPZ, s tím, že leasing na předmětný automobil obviněný doplatil a byl tak jeho vlastníkem. Z provedených důkazů totiž jednoznačně vyplynulo, že předmětné vozidlo bylo na D. H. převedeno na základě řádně uzavřené kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2003, a to za kupní cenu ve výši 550.000,- Kč, kterou D. H. uhradil částečně v hotovosti ve výši 308.782,- Kč při podpisu smlouvy a částečně pak převodem finanční částky ve výši 241.218,- Kč dne 14. 8. 2003 na účet příslušné leasingové společnosti. Podle něho lze souhlasit i se skutkovým závěrem, že nepravdivé tvrzení obviněného o neexistenci dluhu obviněného vůči D. H. ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002 ve výši 1.000.000,- Kč bylo nutno vzít v potaz při hodnocení provedených důkazů a při právních úvahách Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci u něj vedené pod sp. zn. 17 C 31/2006 (projednáván návrh D. H. ze dne 11. 1. 2006 na vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že smlouva o prodeji části podniku podle §476 a násl. obch. zákoníku, uzavřená dne 11. 12. 2003 mezi obviněným, jako prodávajícím, a společností A., s.r.o., jako kupujícím, kterou byly mimo jiné převedeny nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, pracoviště H. K., na LV č. pro obec H. K. a k.ú. K., je vůči D. H. právně neúčinná), neboť existenci vymahatelné pohledávky na straně věřitele vedle úmyslu dlužníka napadeným právním úkonem zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu (odporovatelnost podle §42a obč. zákoníku) bylo nutno považovat za důležitou okolnost, jejíž osvětlení bylo podstatné pro rozhodnutí. Totéž platilo i při projednávání věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 97/2006 (projednáván návrh D. H. ze dne 6. 11. 2006 na určení neúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů mezi obviněným a G. L. ze dne 12. 11. 2003, při kterém byly osvětlovány stejné skutečnosti ve smyslu §42a obč. zákoníku.
Následně ministr spravedlnosti konstatoval, že při hodnocení důkazů a vyvozování shora uvedených skutkových zjištění se však přesto soud prvního stupně nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí o vině obviněného. Z provedeného dokazování totiž současně vyplývalo, a to ve shodě s již učiněnými závěry civilních soudů v obou projednávaných věcech, že obviněný při uzavírání obou shora uvedených smluv zjevně jednal v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky D. H. ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002 ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž zjištění tohoto svého úmyslu se obviněný snažil zabránit tvrzením, že v době uzavírání těchto smluv byl již uvedený dluh z větší části uhrazen, a že k převodu majetku, resp. k vypořádání společného jmění manželů došlo ze zcela jiných - legálních důvodů. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že uvedenou skutečností se žádný ze soudů v trestním řízení vedeném proti obviněnému nezabýval, ačkoli tato zakládala důvod k vypořádání se s předběžnou otázkou, a to zda na straně obviněného nebyly dány důvody k odepření svědeckých výpovědí v obou civilních řízeních ve smyslu §126 odst. 1 o.s.ř.
K této problematice z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný uzavřel dne 4. 6. 2002 s D. H. smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 1.000.000,- Kč, kterou se zavázal D. H. splatit do 4. 12. 2003. Půjčka byla zajištěna zástavní smlouvou ze dne 4. 6. 2002 na osobní automobil značky BMW, SPZ. Dne 22. 7. 2003 uzavřel obviněný s D. H. smlouvu o půjčce peněz bez sjednaného úroku v částce 3.000.000,- Kč, kterou se obviněný zavázal jednorázově vrátit do 10. 12. 2003. Tato půjčka byla zajištěna smlouvou zástavní na nemovitost se zřízením věcného břemene ze dne 22. 7. 2003 k nemovitostem zapsaným na LV obviněného č. pro k. ú. K., obec H. K. u Katastrálního úřadu v H. K., které měl obviněný povinnost v případě prodlení s vrácením předmětu plnění věřiteli převést na katastru nemovitostí v H. K. na věřitele nejpozději do 20. 12. 2003. Ještě před splatností dluhu ke dni 4. 12. 2003 dne 15. 8. 2003 uzavřel obviněný s D. H. již zmiňovanou smlouvu o prodeji osobního automobilu, který byl nejprve předmětem zástavní smlouvy ze dne 4. 6. 2002, a to za úhradu ve výši 550.000,- Kč, a dne 12. 11. 2003 byl sepsán notářský zápis o dohodě o zúžení rozsahu společného jmění manželů L.. Do výlučného vlastnictví G. L. připadla mj. budova (objekt bydlení) čp. na st. p. č., st. p. č. a p. č. zahrada, vše v k. ú. P. P., s příslušenstvím a součástmi, tj. nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v H. K. na LV č. pro obec H. K., k. ú. P. P.. Do výlučného vlastnictví obviněného pak přešel jednak podnik (obchodní majetek a závazky podniku) provozovaný obviněným jako fyzickou osobou pod obchodním jménem J. L. – A., IČ, a pohledávka I. V. z titulu nedoplatku půjčky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 7. 2003 ve výši 1.500.000,- Kč. Aniž by byl uhrazen dluh 3.000.000,- Kč, splatný ke dni 10. 12. 2003, ještě ve lhůtě do 20. 12. 2003, ve které byl obviněný povinen převést na katastru nemovitostí v H. K. nemovitosti zapsané na LV č. na věřitele, dne 11. 12. 2003 uzavřel obviněný smlouvu o prodeji části podniku (a to včetně nemovitostí zapsaných na LV č.) podle §476 a násl. obch. zákoníku se společností O. P., s.r.o. (později A., s.r.o.) za částku 3.000.000,- Kč. Jak vyplynulo z dokazování ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 31/2006, jednalo se o zjevně podhodnocenou kupní cenu, neboť znalec ocenil prodávané nemovitosti na částku 3.900.000,- Kč (obecná cena), věcnou cenu pak na 6.805.820,- Kč. Sám svědek - za kupce jednající R. K. - projevil názor, že skutečná hodnota nemovitostí byla mnohem vyšší, přičemž také uvedl, že obviněný mu sdělil, že jeho celkový dluh u D. H. činí 4.000.000,- Kč, avšak projevil úmysl mu celý dluh neuhradit. Svědek B. pak potvrdil, že obviněný prohlásil, že kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč mu stačí, přičemž svědkovi obviněný říkal, že D. H. jednou ukazoval částku 800.000,- Kč či 900.000,- Kč s tím, že tyto peníze již neuvidí. Následovala rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2005, č.j. 20 C 219/2004-48 (právní moc dnem 11. 5. 2005), kterým byla uložena obviněnému povinnost D. H. zaplatit částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, a dále usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2005 o nařízení exekuce, exekuční příkaz ze dne 16. 11. 2006 z titulu nezaplaceného dluhu, a to na rodinný dům č.p. P. P. na parcele st., načež dne 22. 3. 2007 byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 K 11/2007 prohlášen konkurs na majetek dlužníka obviněného, IČ, v rámci kterého výše přihlášených pohledávek činila téměř 10.000.000,- Kč, výše zjištěných pohledávek 7.708.003,- Kč, přičemž k jejich vzniku došlo především v letech 2001 - 2004.
Za této situace vypovídal obviněný ve dnech 21. 2. 2007 a 14. 6. 2007 jako svědek ve výše uvedených civilních řízeních, přičemž podle ministra spravedlnosti nelze než konstatovat, že s ohledem na zjištěné skutečnosti byly na straně obviněného zjevně dány důvody k podezření ze spáchání majetkových trestných činů, mj. trestného činu poškozování věřitele podle §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), event. zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Ostatně v době rozhodování soudů obou stupňů v této trestní věci již bylo ukončeno prověřování podezření ohledně obviněného ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a to usnesením policejního orgánu ze dne 4. 6. 2009, č.j. ORHK-3247-48/TČ-2007-81, o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř., ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu promlčení trestního stíhání (důkaz tímto spisem ovšem nebyl v trestním řízení proveden, rovněž tak ani příslušnými civilními spisy, pouze jejich částmi).
Ministr spravedlnosti akcentoval, že jakkoli výsledek zmiňovaného trestního řízení nebyl a není pro soudy závazný, bylo na soudu prvního stupně, aby se i on v tomto kontextu uvedenou problematikou zabýval a ve vlastní kompetenci vyhodnotil jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) to, zda obviněný nemohl být pachatelem majetkového trestného činu, přičemž v této souvislosti a s tímto vědomím pak v civilním řízení vypovídal způsobem, který byl sice v rozporu s pravdou, ovšem nebylo lze vyloučit, že tak činil právě proto, aby v případě pravdivé výpovědi nebyl usvědčen z trestné činnosti, neboť za existence dluhu ve výši 1.000.000,- Kč (a nebylo lze vyloučit i řady dalších dluhů v té době již existujících) se obviněný z části pokusil zbavit (v případě smlouvy o zúžení společného jmění manželů), a zčásti také zbavil veškerého svého majetku, na kterém by mohla být pohledávka D. H. (event. další pohledávky) uspokojena. Odvolací soud se touto otázkou rovněž vůbec nezabýval, nedoplnil dokazování v naznačeném směru; naopak konstatoval, že v přezkoumávané trestní věci nejde o posouzení vzájemných finančních vztahů obviněného a svědka H., či případných dalších osob, ani o posouzení podnikání obviněného nebo kteréhokoli svědka, takže provádění dalších důkazů by nepřispělo k objasnění a následnému rozhodnutí o vině obviněného přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku. Ministr spravedlnosti doplnil, že osoba, která spáchá trestný čin, se ohledně takového skutku nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi, a to ani tehdy, byla-li řádně o právech a povinnostech svědka poučena, jako se to stalo v daném případě podle §126 o.s.ř., přičemž pachatel v procesním postavení svědka nevyužije svého práva odepřít výpověď a vypovídá nepravdu ve snaze zatajit vlastní trestnou činnost. Z ustanovení §92 odst. 1 tr. ř. totiž plyne, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, a to ani nepřímo. Nepravdivá výpověď sledující ten cíl, aby osoba, která vypovídá, neprozradila svoji trestnou činnost, je ve skutečnosti faktickou součástí její obhajoby, přičemž doznání nelze vynucovat výslechem pachatele jako svědka, který na rozdíl od obviněného je jinak povinen vypovídat pravdu pod sankcí trestního postihu. Takový postup by byl nepřímým donucováním obviněného, resp. pachatele usvědčovat sama sebe, což je v rozporu s §92 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně č. 25/1969 a č. 39/1970 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně tedy postupoval v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného, pokud při svém rozhodování vycházel z neúplného dokazování, nevypořádal se se všemi shora uvedenými okolnostmi a bez dalšího dovodil v jednání obviněného naplnění zákonných znaků přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud tím, že tato neúplná skutková zjištění a jejich právní kvalifikaci akceptoval, rovněž v neprospěch obviněného nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle §254 tr. ř. a rozhodl v rozporu s §256 tr. ř., když odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, č.j. 12 To 115/2010-210, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a §256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím, rovněž v ustanoveních §9 odst. 1, §2 odst. 5, 6 tr. ř. k §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, č.j. 6 T 236/2009-175, a zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Podle §254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Podle §126 odst. 1 o.s.ř. je každá fyzická osoba, která není účastníkem řízení, povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud.
Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku tvoří samostatnou základní skutkovou podstatu. Objektem tohoto trestného činu je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení o dědictví, v řízení před soudy včetně mezinárodních soudních orgánů, státních zástupců nebo policejních orgánů, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, a obdobný zájem na správných zjištěních vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny.
Pachatelem trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku může být pouze osoba, která v řízení vystupuje v postavení svědka nebo znalce podávajícího znalecký posudek. Jedná se o tzv. speciální subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Není podstatné, na žádost které ze stran trestního řízení znalec znalecký posudek podává.
Svědkem je fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolaná) některým z orgánů uvedených v ustanovení §346 odst. 2 tr. zákoníku, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro řízení, které sama vnímala (poznala) svými smysly, tedy viděla, slyšela atd., anebo která se sama či z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k takovému orgánu. Svědek je nezastupitelný jinou osobou, protože toto jeho postavení je vytvořeno situací, kterou pozoroval, vnímal.
O řízení před soudem jde nejen v případech trestního řízení, správního soudnictví nebo občanskoprávního řízení, kdy řízení koná senát nebo samosoudce, ale i tehdy, provádí-li výslech jednotlivý soudce (např. §183a, §265o odst. 2, §276, §282 tr. ř., nebo soudce dožádaný – srov. §53 tr. ř., §39 o.s.ř. a §10 zák. č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní ) nebo justiční čekatel, který na základě pověření předsedy soudu vykoná dožádání. Spíše výjimečně by se mohlo jednat také o řízení před Ústavním soudem. Na základě čl. 70 Statutu Mezinárodního trestního soudu se postihuje křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek i před mezinárodním soudním orgánem.
Osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto svého trestného činu nedopouští trestného činu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. Trestní stíhání takové osoby, třebas nebyla ve věci obviněným, by bylo v rozporu s §92 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle §346 tr. zákoníku by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi (srov. rozsudek č. 25/1969 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že pachatel trestného činu vyslýchaný jako svědek v trestní věci obviněného a vypovídající nepravdu o svém trestném činu byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, má jen procesní význam v tom směru, že takovou výpověď nutno považovat za důkaz výpovědí svědka podle §89 odst. 2 a §97 a násl. tr. ř. Nemá však hmotně právní význam v tom směru, že se takovýto pachatel dopouští trestného činu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 39/1970 Sb. rozh. tr.).
Křivá výpověď nebo nepravdivý znalecký posudek se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného).
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění. Postačuje úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 2959 až 2963.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že podle skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných obviněný jednak dne 21. 2. 2007 při jednání konaném v rámci občanskoprávního řízení o určení neúčinnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi J. L. a společností A., s.r.o., vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 31/2006, a jednak dne 14. 6. 2007 při jednání konaném v rámci občanskoprávního řízení o určení neúčinnosti smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů L. vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 97/2006 po předchozím poučení podle §126 o.s.ř. v postavení svědka nepravdivě vypověděl, že svůj dluh ve výši 1.000.000,- Kč vůči D. H. , nar. 21. 9. 1948, ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002, zaplatil mj. též věcným plněním - přenecháním osobního automobilu značky BMW, SPZ D. H. , kdy při jednání konaném dne 21. 2. 2007 navíc doplnil, že leasing na předmětný automobil doplatil a byl tak jeho vlastníkem, ačkoliv věděl, že předmětný automobil byl na D. H. převeden kupní smlouvou ze dne 15. 8. 2003, kdy D. H. uhradil celou kupní cenu ve výši 550.000,- Kč, a to částečně v hotovosti a částečně převodem na účet leasingové společnosti I. L., a.s.
Shora zmíněné nepravdivé výpovědi obviněného o neexistenci jeho dluhu vůči D. H. ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002 ve výši 1.000.000,- Kč se nepochybně týkaly okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí jak Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci jím vedené pod sp. zn. 17 C 31/2006, tak Okresního soudu v Hradci Králové ve věci jím vedené pod sp. zn. 18 C 97/2006.
V občanskoprávním řízení uvedeném na prvním místě byla projednávána žaloba D. H. ze dne 11. 1. 2006 na vydání rozsudku, kterým by bylo ve smyslu §42a obč. zákoníku určeno, že smlouva o prodeji části podniku podle §476 a násl. obch. zákoníku, uzavřená dne 11. 12. 2003 mezi obviněným, jako prodávajícím, a společností A., s.r.o., jako kupujícím, kterou byly mj. převedeny nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště H. K., na LV č. pro obec H. K. a k.ú. K., je vůči D. H. právně neúčinná. V takové věci je objasnění okolnosti, zda existuje vymahatelná pohledávka na straně věřitele D. H. proti dlužníkovi obviněnému (vedle úmyslu dlužníka napadeným právním úkonem zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a vědomosti druhé strany o tomto úmyslu) nesporně klíčové.
Týž závěr lze učinit i ve vztahu k druhému civilnímu řízení, v němž byla projednávána žaloba D. H. ze dne 6. 11. 2006 na určení neúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů uzavřená mezi obviněným a G. L. dne 12. 11. 2003, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů a z majetku a závazků, které již tvořily jejich společné jmění manželů, byly vyloučeny a následně přešly do výlučného vlastnictví G. L. nemovitosti zapsané na LV č. pro k. ú. P. P., obec a okres H. K., u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj. V této věci byly totiž osvětlovány stejné skutečnosti relevantní z pohledu §42a obč. zákoníku.
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené je třeba přisvědčit ministru spravedlnosti pokud tento namítá, že při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění se nalézací soud nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí o vině obviněného přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování se totiž podává, že obviněný při uzavírání obou výše zmíněných smluv jednal zjevně v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky D. H. ze smlouvy o bezúročné půjčce ze dne 4. 6. 2002 ve výši 1.000.000,- Kč (a možná i uspokojení dalších pohledávek jiných věřitelů), přičemž zjištění tohoto svého úmyslu se obviněný snažil zabránit tvrzením, že v době uzavírání předmětných smluv byl již uvedený dluh z větší části uhrazen a že k převodu části podniku, resp. ke zúžení rozsahu společného jmění manželů došlo ze zcela jiných - zákonných důvodů. Tato skutečnost, jíž se soudy dříve v trestní věci činné nezabývaly, zakládala důvod k vypořádání se s předběžnou otázkou v tom smyslu, zda v občanskoprávních řízeních nebyly na straně obviněného dány důvody k odepření svědeckých výpovědí ve smyslu §126 odst. 1 o.s.ř.
K tomu je možno ve shodě s ministrem spravedlnosti poznamenat, že z opatřeného spisového materiálu vyplývá, že obviněný uzavřel dne 4. 6. 2002 s D. H. smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 1.000.000,- Kč, kterou se zavázal D. H. splatit do 4. 12. 2003. Půjčka byla zajištěna zástavní smlouvou ze dne 4. 6. 2002 na osobní automobil značky BMW, SPZ. Dne 22. 7. 2003 uzavřel obviněný s D. H. smlouvu o půjčce peněz bez sjednaného úroku v částce 3.000.000,- Kč, kterou se obviněný zavázal jednorázově vrátit do 10. 12. 2003. Tato půjčka byla zajištěna smlouvou zástavní na nemovitost se zřízením věcného břemene ze dne 22. 7. 2003 k nemovitostem zapsaným na LV obviněného č. pro k. ú. K., obec H. K. u Katastrálního úřadu v H. K., které měl obviněný povinnost v případě prodlení s vrácením předmětu plnění věřiteli převést na katastru nemovitostí v H. K. na věřitele nejpozději do 20. 12. 2003. Ještě před splatností dluhu ke dni 4. 12. 2003 dne 15. 8. 2003 uzavřel obviněný s D. H. již zmiňovanou smlouvu o prodeji osobního automobilu, který byl nejprve předmětem zástavní smlouvy ze dne 4. 6. 2002, a to za úhradu ve výši 550.000,- Kč, a dne 12. 11. 2003 byl sepsán notářský zápis o dohodě o zúžení rozsahu společného jmění manželů L.. Do výlučného vlastnictví G. L. připadla mj. budova (objekt bydlení) čp. na st. p. č., st. p. č. a p. č. 941/11 zahrada, vše v k. ú. P. P., s příslušenstvím a součástmi, tj. nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrální úřadem v H. K. na LV č. pro obec H. K., k. ú. P. P.. Do výlučného vlastnictví obviněného pak přešel jednak podnik (obchodní majetek a závazky podniku) provozovaný obviněným jako fyzickou osobou pod obchodním jménem J. L. – A., IČ, a pohledávka I. V. z titulu nedoplatku půjčky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 7. 2003 ve výši 1.500.000,- Kč. Aniž by byl uhrazen dluh 3.000.000,- Kč, splatný ke dni 10. 12. 2003, ještě ve lhůtě do 20. 12. 2003, v níž byl obviněný povinen převést na katastru nemovitostí v H. K. nemovitosti zapsané na LV č. na věřitele, dne 11. 12. 2003 uzavřel obviněný smlouvu o prodeji části podniku (a to včetně nemovitostí zapsaných na LV č.) podle §476 a násl. obch. zákoníku se společností O. P., s.r.o. (později A., s.r.o.) za částku 3.000.000,- Kč. Jak vyplynulo z dokazování ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 31/2006, jednalo se o zjevně podhodnocenou kupní cenu, neboť znalec ocenil prodávané nemovitosti na částku 3.900.000,- Kč (obecná cena), věcnou cenu pak na 6.805.820,- Kč. Sám svědek - za kupce jednající R. K. - projevil názor, že skutečná hodnota nemovitostí byla mnohem vyšší, přičemž také uvedl, že obviněný mu sdělil, že jeho celkový dluh u D. H. činí 4.000.000,- Kč, avšak projevil úmysl mu celý dluh neuhradit. Svědek B. pak potvrdil, že obviněný prohlásil, že kupní cena ve výši 3.000.000,- Kč mu stačí, přičemž svědkovi obviněný říkal, že D. H. jednou ukazoval částku 800.000,- Kč či 900.000,- Kč s tím, že tyto peníze již neuvidí. Následovala rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2005, č.j. 20 C 219/2004-48 (právní moc dnem 11. 5. 2005), kterým byla uložena obviněnému povinnost D. H. zaplatit částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, a dále usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 6. 2005 o nařízení exekuce, exekuční příkaz ze dne 16. 11. 2006 z titulu nezaplaceného dluhu, a to na rodinný dům č.p. P. P. na parcele st., načež dne 22. 3. 2007 byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 41 K 11/2007 prohlášen konkurs na majetek dlužníka obviněného, IČ, v rámci kterého výše přihlášených pohledávek činila téměř 10.000.000,- Kč, výše zjištěných pohledávek 7.708.003,- Kč, přičemž k jejich vzniku došlo především v letech 2001 - 2004.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem ministra spravedlnosti v tom smyslu, že ve dnech 21. 2. 2007 a 14. 6. 2007, kdy obviněný vypovídal jako svědek ve výše specifikovaných občanskoprávních řízeních, existovalo ve vztahu k jeho osobě důvodné podezření ze spáchání majetkových trestných činů, mj. trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., event. zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Ve prospěch takového závěru svědčí též zjištění, že v době rozhodování soudů nižších stupňů v této trestní věci již bylo stran obviněného ukončeno prověřování podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a to usnesením policejního orgánu ze dne 4. 6. 2009, č.j. ORHK-3247-48/TČ-2007-81, o odložení věci podle §159a odst. 2 tr. ř., ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu promlčení trestního stíhání.
Výsledek zmiňovaného trestního řízení nebyl a není pro soudy závazný. Bylo tedy na soudu první instance, aby se v posuzované trestní věci naznačeným podezřením obviněného ze spáchání trestné činnosti zabýval a jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. zodpověděl, zda tento nemohl být pachatelem majetkového trestného činu, případně též následně vyhodnotil, zda v této souvislosti a s tímto vědomím v civilním řízení vypovídal o okolnostech, které mají podstatný význam pro rozhodnutí, nepravdivě proto, aby v případě pravdivé výpovědi nebyl usvědčen z trestné činnosti, když za existence dluhu ve výši 1.000.000,- Kč (a možná i dalších dluhů v té době již existujících) se z části pokusil zbavit a zčásti se zbavil veškerého svého majetku, z něhož by mohla být pohledávka D. H. (event. další pohledávky) uspokojena.
Přitom tuto klíčovou otázku nevzal v úvahu ani soud odvolací, který konstatoval, že v přezkoumávané trestní věci nejde o posouzení vzájemných finančních vztahů obviněného a D. H., či případných dalších osob, ani o posouzení podnikání obviněného nebo kteréhokoli svědka, takže provádění dalších důkazů (např. navrhovaných obviněným) by nepřispělo k objasnění a následnému rozhodnutí o vině obviněného přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku.
Nejvyšší soudu opětovně zdůrazňuje, že osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto svého trestného činu nedopouští trestného činu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít výpověď (v daném případě se tak stalo podle §126 o.s.ř.) a tohoto svého práva nevyužila. Opačný postup by nesporně kolidoval s ustanovením §92 odst. 1 tr. ř. z něhož plyne, že obviněný nesmí být žádným způsobem k doznání donucován, a to ani nepřímo.
Lze tedy uzavřít, že v předmětné trestní věci nalézací soud postupoval v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v neprospěch obviněného, když při svém rozhodování vycházel z neúplného dokazování, nevypořádal se se všemi shora uvedenými okolnostmi a bez dalšího dovodil v jednání obviněného naplnění zákonných znaků přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž odvolací soud tím, že tato neúplná skutková zjištění a jejich právní kvalifikaci akceptoval, rovněž v neprospěch obviněného nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle §254 tr. ř. a rozhodl v rozporu s §256 tr. ř., když odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 tr. ř. a 256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím rovněž v ustanoveních §9 odst. 1 tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř. k §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, proto podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 12 To 115/2010, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 6 T 236/2009, zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý