ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1010.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1010/2011-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 11 To 24/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha–západ pod sp. zn. 14 T 139/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 11 To 24/2011, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 14 T 139/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha – západ přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha–západ ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 14 T 139/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 2. 7. 2008 v k. o. P., na okrese Praha-západ, pod záminkou uzavření smlouvy o obchodním kontraktu, na základě níž měl zprostředkovat prodej vína na území České republiky, vylákat na Ing. R. H. částku 47.730,-Kč v hotovosti jako provizi za tuto činnost, přičemž žádnou činnost, ke které byl dle této smlouvy povinen, nevyvíjel, finanční prostředky nevrátil a použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil Ing. R. H., škodu ve výši 47.730,-Kč.
Za tento trestný čin mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání jednak obviněný a jeho družka J. Jarošová a také poškozený Ing. R. H.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 11 To 24/2011, k odvolání poškozeného uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost zaplatit mu způsobenou škodu ve výši 47.730,-Kč. Odvolání obviněného a jeho družky pak podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěr o úmyslném zavinění je podle jeho názoru v extrémním nesouladu „s dokázanými skutkovými okolnostmi, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo“, když došlo k nesprávnému vyhodnocení skutkového stavu. Soudům obou stupňů vytýká, že zcela bezdůvodně odmítly provést jím navrhované důkazy, které podle jeho názoru mohly významně přispět k objasnění skutkového stavu, a kterými chtěl prokázat, že měl v úmyslu dostát svému závazku ze smlouvy, k celému obchodu přistupoval seriózně a zajišťoval podmínky, aby došlo k realizaci obchodu. K tomu opakovaně navrhoval výslech J. W. (uvádí adresu v Německu), s kterým měl domluven odběr vína dodaného poškozeným. Soud I. stupně ale v předvolání tohoto svědka opakovaně napsal chybné jméno, a předvolání mu tak nebylo doručeno. Proto tímto soudem uváděné důvody, že se svědka nepodařilo obeslat, považuje za naprosto neopodstatněné a on sám svědka bez problémů zkontaktoval z věznice. Sdělil mu dokonce i termín veřejného zasedání o odvolání, což svědek akceptoval a byl připraven dostavit se k soudu.
Soudům také vytýká neprovedení důkazu znaleckým posudkem (expertíza ručního písma), a to k posouzení pravosti podpisu poškozeného na příjmovém dokladu, na základě kterého poškozenému vrátil poskytnutou finanční hotovost 2.000 €, když obchod nebyl zrealizován.
Oba jeho návrhy na doplnění dokazování ale soudy zcela nedůvodně zamítly. K tomu obviněný poukazuje na konkrétně uvedená rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu ČR k principu presumpce neviny a pravidlu „in dubio pro reo“, z kterých cituje, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Použité nepřímé důkazy, mají-li sloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, a není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ohledně odmítnutí důkazních návrhů cituje obviněný také závěry Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 733/2001), který vymezil tři možné důvody tohoto postupu. K výroku o náhradě škody obviněný namítá, že předmětná částka byla poškozenému uhrazena, jeho závazek k náhradě škody tak zanikl splněním podle §324 odst. 1 obchodního zákoníku a také tento výrok je podle něj nesprávně hmotně právně posouzen.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že se k němu, po seznámení s jeho obsahem, nebude vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že ač obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo nesprávné hmotně právní posouzení ve výroku o náhradě škody, celé jeho dovolání je založeno pouze na skutkových námitkách. Soudům s poukazem na neprovedené důkazy vytýká, že náležitě nezjistily skutkový stav v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a prosazuje svoji verzi obhajoby, kterou soudy v původním řízení považovaly za vyvrácenou. Na změně skutkových zjištění pak zakládá i námitku o neprokázání jeho podvodného úmyslu, protože měl v úmyslu dostát svému závazku. Na své verzi obhajoby, že poškozenému peníze vrátil, pak zakládá i námitku nesprávného hmotně právního posouzení této části rozhodnutí odvolacího soudu.
Takovéto námitky ale neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. Protože žádná námitka obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, přicházelo by v úvahu dovolání hodnotit jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Protože ale obviněný současně namítl také existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu, který by se ve svém důsledku mohl projevit také v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, bylo povinností Nejvyššího soudu touto námitkou se zabývat.
Existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku mohl způsobit také nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je totiž důvodem výjimečného zásahu do skutkových zjištění v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný je podle soudů nižších stupňů z trestné činnosti usvědčován zejména jednoznačnými výpověďmi poškozeného Ing. R. H. a svědkyně K. D., kteří s ním bezprostředně jednali a usvědčují jej z toho, že předmětnou peněžní částku nevrátil, nemůže mít o tom žádné potvrzení, resp. jím předložený příjmový doklad a potvrzení jsou opatřeny padělaným podpisem Ing. R. H., když považovaly za věrohodnou jeho výpověď, že obviněným předložené potvrzení nikdy neviděl ani nepodepsal.
Již soud I. stupně se zabýval otázkou věrohodnosti uvedených svědků, přičemž konstatoval, že by bylo také nelogické, aby podávali na obviněného trestní oznámení, pokud by jim peníze vrátil a navíc ani nemuseli dodávat víno. Proti výpovědím těchto svědků stojí podle soudu výpověď obviněného, který je nejen značně zadluženou osobou s množstvím závazků, a čelící i exekucím, ale také již s bohatou trestní minulostí, a to právě podvodné povahy, jak je tomu i v tomto případě. Soudy proto považovaly výpovědi uvedených svědků za věrohodné a založily na těchto přímých důkazech rozhodnutí o vině K. J., která byla podle jejich názoru bez důvodných pochybností prokázána. V této situaci soudy pro nadbytečnost zamítly návrhy obviněného na další důkazy. Nadbytečnost je i podle nálezu Ústavního soudu ČR, na který obviněný v dovolání poukazuje, jedním z důvodů neakceptování důkazního návrhu. Nutno ale zdůraznit, že pouze za situace, je-li tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, již dosud provedenými důkazy bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Obviněný se od počátku, od kdy se účastnil trestního řízení (přípravné řízení vedeno jako proti uprchlému, a poprvé se účastnil až hlavního líčení dne 22. 3. 2010), hájil tím, že měl kontakty na odběratele vína, s kterým měl také uzavřenou smlouvu, a tedy popíral, že by žádnou činnost nevyvíjel a od počátku jednal v podvodném úmyslu. Soudu také u tohoto hlavního líčení sdělil jméno a adresu odběratele, kterým měl být J. W., K., jak je uvedeno v protokolu o hlavním líčení na č. l. 105 tr. spisu. Příjmový doklad potvrzující vrácení předmětné peněžní částky, že také poškozený podepsal. K těmto tvrzením proto také navrhoval výslech uvedeného odběratele jako svědka a provedení důkazu příjmovým dokladem. Při pokračování v hlavním líčení dne 26. 4. 2010, byl již za přítomnosti obviněného vyslechnut poškozený R. H., a také svědkyně K. D., kteří shodně vyloučili vrácení předmětné provize obviněným, přičemž poškozený po nahlédnutí do obviněným psaného a předloženého potvrzení o jejím vrácení ze dne 19. 9. 2010 (č. l. 110 tr. spisu) uvedl, že toto nikdy neviděl a nejedná se o jeho podpis. Obviněný ale přesto tvrdil, že poškozený toto potvrzení podepsal, a to i s příjmovým dokladem, který bude soudu dodatečně doručen, jak obviněný přislíbil. Současně, dle protokolu o hlavním líčení, zřejmě obviněný upřesnil adresu odběratele vína tak, že jím měl být J. W., K., N. (č. l. 113 tr. spisu). Za účelem obeslání svědka pak bylo hlavní líčení odročeno na 28. 6. 2010. Dodatečně pak obhájkyně obviněného dne 3. 5. 2010 soudu sdělila přesnou adresu uvedeného odběratele jako J. W., K. W. N., Nemecko (č. l. 116 tr. spisu), a soudu již dne 29. 4. 2010 doručila příjmový pokladní doklad č. 2, ze dne 19. 9. 2008, který by měl potvrzovat přijetí předmětné částky od obviněného poškozeným, i s jeho podpisem. Současně obhájkyně navrhla opatření znaleckého posudku (expertíza ručního písma), k ověření pravosti podpisu poškozeného na potvrzení i příjmovém pokladním dokladu ze dne 19. 9. 2008.
Dne 28. 6. 2010 pak bylo pokračováno v odročeném hlavním líčení s tím, že se svědek nedostavil, když se mu „nepodařilo doručit“, byly provedeny listinné důkazy, návrhy obviněného na provedení důkazů byly zamítnuty, a po závěrečných řečech byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud pak, aniž prováděl dokazování, rozhodl dovoláním napadeným rozsudkem, přičemž odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl podle §256 tr. ř.
Podle §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestání. Základním předpokladem spravedlivého potrestání pachatele trestného činu je, aby k němu došlo v tzv. „fair“ procesu, tedy v řízení, ve kterém budou respektována všechna práva obviněného. K tomu přispívá i povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat podle §2 odst. 5 tr. ř. za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem v trestním řádu stanoveným i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy.
Uvedená povinnost orgánů činných v přípravném řízení, objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, se ale vztahuje také na řízení před soudem, zvláště pak v případě jako je tento, kdy bylo přípravné řízení vedeno proti uprchlému, a obviněný měl poprvé až před soudem možnost uplatnit svoji obhajobu a k tomu navrhovat důkazy svědčící v jeho prospěch, které v přípravném řízení nebyly známy a proto nebyly ani opatřeny. Soudy ale považovaly důkazní návrhy obviněného za nadbytečné, a rozhodly o jeho vině, aniž by jakýmkoliv způsobem jeho obhajobu prověřily. Vycházely přitom pouze z výpovědi poškozeného a svědkyně K. D., kteří bydlí na stejné adrese, a uvedená svědkyně zjevně s poškozeným spolupracuje na jeho obchodech. Oba tito svědci tak mají společný zájem a K. D. nelze proto považovat za nezainteresovanou osobu, resp. za nezávislého či nestranného svědka. Nejvyšší soud přitom nijak nehodnotí osoby těchto svědků, ani věrohodnost jejich výpovědí, protože neprováděl jejich výslech, a ani v trestním spise nejsou žádné důkazy, které by k jejich osobám poskytly nějaké informace. V situaci, kdy se ale jedná o tvrzení proti tvrzení, považuje Nejvyšší soud za předčasné rozhodnutí soudů o vině obviněného, který na podporu své obhajoby předložil soudu dva listinné důkazy a navrhl výslech svědka. Neodpovídá přitom skutečnosti argumentace soudu I. stupně, že poškozený jednoznačně odmítl pravost ručně psaného potvrzení i příjmového dokladu, jak je uvedeno na str. 2 rozsudku. Poškozený se takto vyjádřil pouze k ručně psanému potvrzení, a to v hlavním líčení dne 26. 4. 2010, přičemž příjmový doklad byl soudu doručen až 29. 4. 2010. Při pokračování v odročeném hlavním líčení dne 28. 6. 2010, kde již uvedení svědci nebyli přítomni, byl proveden důkaz m. j. také uvedeným příjmovým dokladem a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Vzhledem k diametrálně odlišným tvrzením poškozeného a obviněného ale uvedené dvě obviněným předložené listiny představují možnost existence objektivního důkazu k prověření rozporných tvrzení, a to právě opatřením a provedením znaleckého posudku, který by se vyjádřil k pravosti podpisu poškozeného na těchto listinách. Bez jakýchkoliv podkladů k osobám poškozeného a svědkyně K. D., je závěr soudu I. stupně o jednoznačně věrohodnějších výpovědích těchto osob ničím nepodložený. Vinu obviněného nepotvrzují ani listinné důkazy o exekučních řízeních proti obviněnému, jak uvádí soud I. stupně na straně 2 rozsudku, když tyto důkazy nemají žádný přímý vztah k předmětnému jednání obviněného, jímž byl uznán vinným a mají důkazní hodnotu pouze k jeho osobě, resp. finanční situaci. Tato špatná finanční situace obviněného stejně jako jeho speciální recidiva, která rovněž ale nemá přímý vztah k jednání, jímž byl uznán vinným v této trestní věci, jsou proto pouze podpůrnými hledisky pro hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi. Založit ale rozhodnutí o vině pouze na věrohodnosti proti sobě stojících výpovědí, aniž by obhajobu obviněného vedle dvou uvedených svědeckých výpovědí vyvracel také jiný důkaz nezávislé povahy, který by potvrzoval nepravdivost této obhajoby, v dané věci podle Nejvyššího soudu nelze, pokud obviněný na podporu svých tvrzení navrhuje provedení důkazů a tyto soud neprovedl, ač tomu objektivně nic nebránilo, alespoň pokud jde o prověření pravosti podpisu.
Soud I. stupně sice učinil pokus o zajištění výslechu obviněným navrhovaného svědka J. W., když z pokynu ze dne 26. 4. 2010 na straně 113 p. v. spisu tato skutečnost vyplývá („volej svědka“) a za tím účelem také odročil hlavní líčení dne 26. 4. 2010 na den 28. 6. 2010. Tohoto dne ale na počátku pokračování v hlavním líčení soud I. stupně konstatoval, že se tohoto svědka nepodařilo obeslat, a jak uvádí v odůvodnění rozsudku, dospěl k závěru, že svědek neexistuje, když obviněný ani nebyl schopen soudu sdělit jeho aktuální adresu. Ve spisu není založena nedoručená zásilka soudu adresovaná J. W., ale je možné, že pokud tak soud učinil, bylo to na jeho adresu jak je uvedena v protokolu o hlavním líčení konaném dne 26. 4. 2010 (č. l. 113 tr. spisu), která byla nepřesná a neúplná, což mohlo být právě důvodem nedoručení zásilky navrhovanému svědkovi. Uvádí-li soud, že obviněný nebyl schopen sdělit aktuální adresu svědka, není jednak z protokolu o hlavním líčení zřejmé, kdo z přítomných osob adresu soudu sděluje a zda bylo ústní sdělení adresy správně zapsáno v písemném protokolu o hlavním líčení. V každém případě ale byla zásilka svědkovi odeslána dne 13. 5. 2010 („vypraveno“), tj. v době, kdy již soudu byla přesná adresa svědka doručena obhájkyni obviněného, což se stalo již dne 3. 5. 2010. Přitom soud na tuto skutečnosti zřejmě nereagoval, protože pokyn soudkyně k obeslání tohoto svědka byl kanceláři dán již 26. 4. 2010. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný nebyl v době řízení na svobodě, ale ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci a měl tak podstatně ztížené možnosti k zajištění důkazů na podporu své obhajoby. Za této situace byl také závěr soudu I. stupně o neexistenci svědka J. W. předčasný a nemůžou obstát ani argumenty odvolacího soudu o opožděném předložení důkazů (potvrzení) nebo adresy svědka. Odvolací soud přitom považoval za „nepodstatné vést dokazování způsobem navrhovaným obhajobou“, a rozhodl dne 17. 2. 2011 dovoláním napadeným rozsudkem, ač mu obhájkyně obviněného dne 8. 2. 2011 sdělila, že obviněný svědka písemně kontaktoval a tento je ochoten před soudem vypovídat. Tato skutečnost výrazně zpochybňovala závěr soudu I. stupně o neexistenci uvedeného svědka, jehož výslech považuje obviněný za stěžejní.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedené důkazní situaci, kdy byly v podstatě soudem provedeny pouze důkazy proti obviněnému, a jeho obhajoba zpochybňující podstatné části skutkových zjištění soudu I. stupně nebyla nijak prověřena, když jeho návrhy na provedení důkazů byly zamítnuty, provedl podle §265o odst. 2 tr. ř. ve věci vlastní šetření. K prověření jeho tvrzení jej vyzval k předložení dopisu, kterým mu měl svědek J. W. potvrdit svoji ochotu dostavit se k soudu. Obviněný této výzvě vyhověl, a dne 2. 12. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen originál obálky dopisu adresovaného obviněnému do věznice v Praze – Ruzyni, a také v německém jazyce strojem psaný a rukou podepsaný dopis se jménem J. W., N. Tento důkaz byl po využití v řízení o dovolání, a po pořízení kopie, vrácen zpět obviněnému, přičemž jeho obsah nasvědčuje pravdivosti tvrzení obviněného o existenci svědka a jeho ochotě vypovídat před soudem.
Protože ve věci bylo doposud provedeno neúplné dokazování, když nebyla nijak prověřena obhajoba obviněného zpochybňující základní okolnosti významné pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. V dalším řízení bude úkolem soudu I. stupně znovu se pokusit o provedení výslechu svědka J. W., když závěr o jeho neexistenci se jeví jako nesprávný a provedení tohoto důkazu je reálné. Stejně tak bude nutno, k prověření protichůdných tvrzení poškozeného a obviněného, opatřit znalecký posudek k posouzení pravosti podpisů poškozeného jak na prohlášení, tak i na příjmovém pokladním dokladu. Na základě takto doplněného dokazování pak soud I. stupně znovu provede zhodnocení důkazů tak, aby byl jeho postup v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě obviněného podle §265 l odst. 4 tr. ř., když se obviněný v současné době nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu I. stupně v této trestní věci, ale vykonává tento trest uložený v jiné trestní věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš