ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1029.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1029/2011-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 8. 2011 o dovolání obviněné J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 7 To 86/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 27/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 17 T 27/2010, byly obviněné R. K. a J. K. uznány vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzeny podle §219 odst. 2 tr. zák., §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečným trestům odnětí svobody obviněná R. K. na osmnáct let a obviněná J. K. na šestnáct let s tím, že obě obviněné byly podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeny do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněné dne 13. 12. 2009 v době od 18.00 do 19.00 hodin v Č. B. , L. , po předchozí vzájemné dohodě navštívily v 10. patře domu poškozeného P. K. v úmyslu získat k jeho škodě majetek, a když poškozený zjistil, že ho chtějí okrást, fyzicky ho napadly nožem, který sebou přinesly v úmyslu ho usmrtit, překonaly za pomoci dalších předmětů jeho obranu, způsobily mu různá zranění popsaná ve výroku o vině, z nichž nejzávažnější byla hluboká řezná rána protínající krční tepny, přičemž na následky tohoto zranění poškozený na místě zemřel, a obviněné z jeho bytu odcizily cennosti specifikované ve výroku o vině v celkové hodnotě nejméně 141.071,- Kč a dále mobilní telefon, pánský kufřík a pistoli.
O odvoláních, která podaly obě obviněné proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 7 To 86/2010. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen ohledně obou obviněných ve výroku o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §219 odst. 2 tr. zák. byly odsouzeny k trestům odnětí svobody obviněná R. K. na patnáct roků a obviněná J. K. na čtrnáct roků, přičemž obě obviněné byly podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeny do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněná J. K. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v tom směru, že jím byl ohledně ní ponechán beze změny výrok o vině. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítla, že ačkoli podle rozsudků obou soudů byl trestný čin spáchán ve spolupachatelství, soudy neuvedly, jaké znaky skutkové podstaty trestného činu naplnila. Pod uvedený dovolací důvod lze zahrnout i námitku, podle níž obviněná neměla úmysl usmrtit poškozeného a získat majetkový prospěch. Jinak obviněná uplatnila mimo rámec dovolacího důvodu výhrady proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněná J. K. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo z podstatné části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud bylo opřeno o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí některý ze zákonných dovolacích důvodů pouze formálně deklarovat, ale uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je jasné, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod stojí s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a jako takové je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Uvedeným kritériím vyhovují námitky, jimiž obviněná J. K. zpochybnila správnost právního závěru soudů ohledně spolupachatelství a ohledně subjektivní stránky trestného činu. Tyto námitky však rozhodně nemohou obstát. Otázkou spolupachatelství obou obviněných a otázkou jejich úmyslného zavinění ve vztahu ke smrtelnému následku se soudy zevrubně zabývaly a dospěly k závěrům, kterým z hlediska trestní odpovědnosti obviněné J. K. není co vytknout.
Ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z toho, jak je v citovaném ustanovení konstruováno spolupachatelství, je zřejmé, že každá ze společně jednajících osob odpovídá za celý rozsah posuzovaného činu včetně celého následku. Pokud následek vzešel ze společného jednání dvou nebo více osob, pak za něj v celém rozsahu odpovídá každá z jednajících osob bez ohledu na to, že případně byl fyzicky způsoben jen určitým dílčím aktem některé z nich.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je podstatné to, že útok proti poškozenému byl společnou akcí obou obviněných, které se na jeho provedení předem dohodly, přičemž jejich dohoda zahrnovala nejen okradení poškozeného, ale i jeho usmrcení. Spolupachatelství obviněných odpovídajícím způsobem vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích ve skutkové části výroku o vině jednak zjištěním, že obviněné jednaly po předchozí vzájemné dohodě, a dále zjištěním, že obviněné napadly poškozeného nožem, který sebou přinesly v úmyslu poškozeného usmrtit. Za tohoto stavu již není rozhodné, která z obviněných zasadila poškozenému smrtelnou ránu spočívající konkrétně v přetnutí krčních tepen. Za situace, kdy tato rána byla součástí společně podniknutého útoku, obě obviněné odpovídají i za tuto část společného jednání a také za následek, který z této části společného jednání vzešel. I kdyby případně smrtelnou ránu nevedla fyzicky sama obviněná J. K. , nic by to neměnilo na její odpovědnosti za společně spáchaný trestný čin vraždy.
O přítomnosti obviněné J. K. na místě vraždy v době jejího spáchání není pochyb. Uvažovat o tom, že přítomnost obviněné J. K. nesouvisela s vraždou poškozeného, vylučuje široký okruh objektivně zjištěných okolností, které oba osudy podrobně rozvedly v odůvodnění rozsudků. Nejvyšší soud pokládá za nutné připomenout zejména závažné zjištění vztahující se k době krátce před činem, kdy se obviněná J. K. za přítomnosti své dcery K. K. telefonicky domlouvala s obviněnou R. K. na provedení činu tak, že to upoutalo pozornost dcery K. K. Svědkyně K. K. se proto obviněné J. K. dotázala, o co jde, a ta jí odpověděla, ať se neptá, že to vyjde, že mají klíče, že R. (míněna obviněná R. K. ) ví, jak se otvírá trezor, že peníze potřebují, a že kdyby onen zlatník (míněn poškozený) jim bránil v dosažení jejich záměru, nezbývalo by jim než ho zabít. To jasně svědčí o tom, že přepadení poškozeného včetně jeho usmrcení bylo i ze subjektivního hlediska obviněné J. K. předem plánováno a že způsobení smrtelného následku bylo zahrnuto do úmyslu, s nímž se obviněná J. K. společného útoku proti poškozenému dopustila. Ve shodě s tím jsou také okolnosti z doby po spáchání činu, např. zjištění, že obviněná J. K. předala svědku P. D. pistoli, která byla identifikována jako pistole poškozeného, že obviněná J. K. ukrývala zlaté předměty, než je obviněná R. K. prodala, a že obviněná J. K. se na ohništi na odlehlém místě snažila spálením zbavit různých předmětů, mezi nimiž bylo identifikováno torzo kuchyňského nože, přičemž absenci kuchyňského nože v domácnosti obviněné J. K. v kritickou dobu zaznamenala její dcera svědkyně K. K. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů, že usmrcení poškozeného bylo následkem společného jednání obou obviněných a že k němu směřoval také úmysl obou obviněných. Není tedy důvodu cokoli měnit na výroku o vině obviněné J. K. jako spolupachatelky.
Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, vyžadují-li principy vyplývajících z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v případě, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají jakoukoli obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahovou návaznost na důkazy prokazující jak objektivní fakt spáchané vraždy, tak spolupachatelství obviněné J. K. Není úkolem Nejvyššího soudu tyto důkazy znovu reprodukovat, rozebírat a hodnotit. Nejvyšší soud pokládá za nutné jen konstatovat, že provedenými důkazy se oba soudy zevrubně zabývaly, velmi pozorně je hodnotily, náležitě zkoumaly jejich věrohodnost a kladly je do odpovídajících souvislostí. Soudy své hodnotící úvahy podrobně, ale zároveň jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Přitom soudy hodnotily důkazy důsledně ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná J. K. nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec