ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1215.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1215/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. října 2011 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 100/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 1 T 100/2010, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 alinea první tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §253 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §253 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest 25.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. N., a L. N., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Obviněný je přesvědčen, že měl být aplikován nový trestní zákoník s tím, že podle §253 odst. 1 tr. zák. bylo možno uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, nebo peněžitý trest, kdežto podle §218 odst. 1 tr. zákoníku je možno uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti, přičemž tato varianta se jeví obviněnému jako příznivější. Obviněný dále namítl nesprávné posouzení jeho jednání jako trestného činu lichvy podle 253 odst. 1 alinea první tr. zák. Uvedl, že v právním vztahu mezi ním a poškozenými nebyl dán hrubý nepoměr vzájemného plnění jako znak lichvy. Naopak poškození podle něj jednali s vědomím, že nebudou schopni plnit své závazky vyplývající ze smluvních vztahů s původními věřiteli a do smluvního vztahu se společností ASBE, s. r. o. zastupovanou obviněným, vstoupili pouze ve snaze oddálit plnění svých původních smluvních závazků. Trestný čin lichvy tak podle obviněného nemohl být naplněn po objektivní stránce. Dodal, že jde zjevně pouze o civilně-právní spor.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 7 To 59/2011, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 1 T 100/2010, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Blansku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek tak, jak ho zjistil soud, a nikoli tak, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný uplatnil právní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že v jeho trestní věci měl být správně aplikován nový trestní zákoník s tím, že trest zákazu činnosti, přicházející v úvahu podle nového trestního zákoníku, je podle něj příznivější.
Podle ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. rozh. č 12/2001-n. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. rozh. č. 12, uveřejněno v časopise Právní rozhledy na s. 641). Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru.
Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů zcela správně posoudily otázku příznivosti té či oné právní úpravy. Při zvážení dané otázky je totiž nutné dospět k závěru, že jednání obviněného je trestné jak podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tak i podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. V obou případech je navíc stanoven trest odnětí svobody až na dvě léta. Odlišně jsou však stanoveny další v úvahu přicházející tresty, kdy v případě zákona č. 140/1961 Sb., lze uložit trest zákazu činnosti, kdežto při aplikaci zák. č. 40/2009 Sb., lze uložit peněžitý trest. Z hlediska posouzení příznivosti aplikace dřívějšího či pozdějšího platného a účinného zákona však není rozhodující otázka poměřování přísnosti trestu zákazu činnosti vůči peněžitému trestu. Z pohledu obviněného jde totiž o ryze subjektivní hodnocení příznivosti v úvahu přicházejícího druhu trestu. Za daných okolností proto nebyl dán důvod aplikovat trestní zákoník s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný uplatnil právně relevantní námitku, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 alinea první tr. zák. s tím, že v právním vztahu mezi ním a poškozenými nebyl dán hrubý nepoměr vzájemného plnění.
Z hlediska objektivní stránky je trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zákoníku naplněn dvěmi alternativními formami jednání a) pachatel zneužije něčí tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo něčího rozrušení k tomu, aby pachateli nebo jinému bylo poskytnuto nebo slíbeno plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo b) pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. V posuzovaném případě jde o první alternativu jednání pachatele.
Hrubý nepoměr poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozený obdrží, nutno posoudit z hlediska současných objektivních směnných hodnot obou plnění. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoli na výši výsledné škody, protože toto kritérium zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Podle soudní praxe lze spatřovat hrubý nepoměr plnění v uvedeném smyslu např. v uzavření smlouvy o půjčce finanční částky ve výši 293 000 Kč na dobu 3 měsíců s příslibem uhrazení smluvní odměny ve výši 131 850 Kč (srov. rozh. č. 5/2001-II. Sb. rozh. tr.). Ustálená judikatura tedy vychází z toho, že při poskytování úvěrů a půjček existuje z hlediska požadovaných úroků určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu správním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je podle trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného ve smyslu §253 odst. 1 tr. zák. Poskytnutí půjčky peněz s úrokem obsahujícím 70 % a více za rok pak takový hrubý nepoměr zakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004).
V posuzovaném případě je hrubý nepoměr vzájemného plnění spatřován ve smluvních ujednáních mezi obviněným jednajícím jako zmocněnec za společnost ASBE, s. r. o., a poškozenými J. N. a L. N., když byly u jednotlivých smluv stanoveny nepřiměřené úroky až 180 % a nepřiměřené smluvní pokuty, přičemž posuzovaného jednání se obviněný dopustil s vědomím aktuální nepříznivé finanční situace poškozených. Právní kvalifikace jednání obviněného je proto zcela správná a jeho dovolání je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek