ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1351.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1351/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 10. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 11 To 154/2011, trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 152/2008, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 30. 12. 2010, sp. zn. 14 T 152/2008, byl obviněný M. B. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 11 To 154/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno samostatně, a poukázal na to, že těžká újma na zdraví poškozeného v takovém případě nebyla následkem tohoto jednání. Mimo rámec dovolacího důvodu obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Praha – západ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo v podstatné části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
V první řadě pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat – na rozdíl od odvolání – z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí zákonný dovolací důvod jen formálně deklarovat, ale uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je patrno, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Pod dovolací důvod nespadají s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Jako spolupachatelství trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst.l tr.zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Praha – západ, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný M. B. dne 26. 6. 2006 kolem 21,00 hodin v obci H., okr. Praha – západ, v ulici N. H. před domem společně s B. Č. a P. G., kteří již byli odsouzeni, a další neidentifikovanou osobou po předchozím slovním konfliktu fyzicky napadli poškozeného J. B. tak, že P. G. ho udeřil pěstí do obličeje, začal ho škrtit a povalil ho na zem, kde do ležícího poškozeného kopali včetně obviněného M. B., který mu dal i jednu ránu pěstí, a těmito kopy a údery do oblasti žeber, ledvin a hlavy za současného škrcení byla poškozenému způsobena sériová zlomenina 7. - 9.žebra vlevo, nalomení 5.a 6.žebra ve střední pažní čáře s výpotkem na spodině levé hrudní dutiny, což poškozeného omezilo v běžném způsobu života po dobu dvou měsíců.
Z hlediska dovolacího důvodu byly relevantní jen námitky, které obviněný uplatnil ve vztahu k otázce spolupachatelství. Tyto námitky ovšem evidentně nemohou obstát.
Ze skutkových zjištění soudů je jasné, že napadení poškozeného bylo společnou akcí obviněného M. B. a dalších osob. Útok proti poškozenému sice zahájil P. G., ale obviněný M. B. se k němu připojil ve stádiu, kdy poškozený ležel na zemi a byl vystaven úderům a kopům ze strany útočících osob. Přitom obviněný M. B. napadal poškozeného v podstatě stejným způsobem jako ostatní útočníci, tj. kopáním a úderem pěstí. Za tohoto stavu je vyloučeno posuzovat jednání obviněného M. B. samostatně a odděleně od jednání ostatních útočníků.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Způsob a okolnosti napadení poškozeného jasně svědčí o tom, že poškozený nebyl vystaven paralelním útokům několika samostatně jednajících osob, ale že šlo o jeden útok provedený v součinnosti více útočníků, mezi nimiž byl i obviněný M. B. Podstatou této součinnosti bylo společné jednání útočících osob ve smyslu znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný M. B. se do útoku zapojil za situace, kdy viděl, že útok již byl zahájen obviněným P. G. a jak byl veden, takže k útoku se přidal s jasným úmyslem zahrnujícím i okolnost, že jde o společné jednání.
Ze zásad, jimiž je ovládán institut spolupachatelství, vyplývá, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý rozsah společného jednání a za celý následek, který ze společného jednání vzešel. Za situace, kdy šlo o společné jednání ve smyslu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je vyloučeno posuzovat samostatně dílčí akty jednotlivých spolupachatelů a brát v úvahu jen tu část následku, která je s nimi v příčinné souvislosti. Jde-li o spolupachatelství, odpovídá každý ze spolupachatelů za celé společné jednání a za celý následek tohoto jednání bez ohledu na to, jakou dílčí část následku způsobil ten či onen spolupachatel.
Pokud soudy v rámci právního posouzení zjištěného skutku kvalifikovaly jednání obviněného M. B. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je to v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Praze v tomto ohledu rozhodně nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Další námitky obviněného M. B. směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a tím se ocitly mimo dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha – západ, z kterých v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů, která se stala podkladem jejich právního závěru ohledně spolupachatelství obviněného M. B., mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědecká výpověď poškozeného, dále výpovědi svědků, kteří napadení poškozeného viděli, a konečně i výpověď odsouzeného B. Č. v procesním postavení svědka. Z těchto důkazů s dostatečnou mírou jistoty vyplývá nejen způsob a rozsah napadení poškozeného, ale také to, kým byl poškozený napaden. Tyto důkazy bez důvodných pochybností svědčí o tom, že obviněný M. B. byl jedním z útočníků. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska ústavních garancí práva na spravedlivé řízení je podstatné, že soudy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily své skutkové závěry, vyložily své hodnotící úvahy, zaznamenaly i odlišnosti, které vyvstaly mezi některými důkazy, a překlenuly je přijatelným způsobem, v jehož rámci zdůvodnily, proč považují za věrohodné ty důkazy, o něž se ve svých skutkových zjištěních opíraly. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Pokud se obviněný M. B. neztotožňuje s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není to dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec