ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1412.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1412/2011-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. H. , a R. P. , která podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 3/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a R. P. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2011, sp. zn. 48 T 3/2010, byli obvinění uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které spáchali společně jednáním uvedeným v bodech 1-3 výroku o vině. Dále byli uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustili z části společně (bod 4-5 výroku o vině), a z části samostatně (J. H. bod 6-9, výroku o vině).
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle §168 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výrok byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jak je v rozsudku konkrétně uvedeno.
Obviněný R. P. byl odsouzen podle §168 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně podal v neprospěch obviněných proti výroku o trestu odvolání státní zástupce. Proti výroku o vině i trestu podali odvolání oba obvinění, a také matka obviněného J. H. , A. K. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, všechna odvolání jako nedůvodná zamítl podle §256 tr. ř.
Obvinění se uvedených trestných činů dopustili jednáním podrobně uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, a také v odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Jejich jednání ve své podstatě spočívalo v tom, že v H. , v roce 2009 poškozenou D. V. ve věku 14 let, a po dobu několika dnů (ad 1 výroku o vině), a poškozenou Z. P. ve věku 17 let, po dobu necelých dvou měsíců (ad 2 výroku o vině), zjednali a zlákali, aby jich bylo jinými užito k pohlavnímu styku, a to v úmyslu aby jich bylo užito k prostituci, čímž úmyslně ohrozili rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnili vést zahálčivý a nemravný život, a spáchali takový čin ze zavrženíhodné pohnutky. Další jednání obviněných pak spočívalo v tom, že od listopadu 2008, do 11. listopadu 2009 v H. , v konkrétně uvedených obdobích (v bodech 4 a 5 oba společně, a v bodech 6-9 obviněný J. H. sám), zjednali K. S. , J. P. , D. E. , M. V. a E. Š. k provozování prostituce a kořistili z jimi provozované prostituce.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění řádně a včas dovolání, ve kterých uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož existenci obviněný J. H. zakládá také důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný J. H. namítá předně porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, upravujícího časovou působnost zákona, když se jednání pod bodem 1-3 výroku o vině dopustil za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.), ve kterém byla úprava trestného činu kuplířství, v porovnání s trestným činem obchodování s lidmi, zcela jiná oproti úpravě v trestním zákoníku. Úpravu podle dřívějšího trestního zákona považuje pro sebe za jednoznačně příznivější, když oproti této dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2009, kuplířství podle §189 tr. zákoníku nezahrnuje zjednání, přimění nebo svedení jiného k provozování prostituce (popř. kořistění z prostituce), spáchané na osobě mladší osmnácti let, či patnácti let, jak tomu bylo podle ustanovení §204 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zákona. Pokud se tedy pachatel po 1. 1. 2010 dopustí zjednání, přimění či zlákání dítěte k provozování prostituce, neexistuje již trestně právní odpovědnost pachatele za trestný čin kuplířství, ale pouze za trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, který implementuje všechny požadavky mezinárodních dokumentů, které také konkrétně uvádí v dovolání. Dřívější trestní zákon po novele zákonem č. 537/2004 Sb., kdy byl nahrazen trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku novým trestným činem obchodování s lidmi, dostatečně nezohlednil dané mezinárodní dokumenty (např. úmluvy o otroctví, o odstranění otroctví, o potírání obchodování s lidmi), a zůstalo zachováno znění ustanovení §204 tr. zákona o trestném činu kuplířství, pokud jde o naplnění této skutkové podstaty proti osobě mladší osmnácti nebo patnácti let. Obviněný proto považuje za otázku, kde je podle původní právní úpravy hranice mezi trestnými činy kuplířství a obchodování s lidmi a pochybnosti je třeba vykládat v jeho prospěch. Soudu I. stupně přitom vytýká, že neuvedl, proč dospěl k závěru o nesprávnosti názoru obhajoby na právní kvalifikaci jeho jednání v bodech 1-3 výroku o vině podle §204 tr. zákona, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jakmile se jedná o dítě, naplnil skutkovou podstatu trestného činu obchodování s lidmi bez dalšího. Přitom poukazuje na to, že v trestním zákoně byla objektem trestného činu kuplířství podle §204 pouze ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti, aniž by s ním bylo zacházeno jako se zbožím, a to i když se jednalo o osobu mladší osmnácti nebo patnácti let, což již nová úprava nezohledňuje, a proto by podle této nové právní úpravy přicházelo v úvahu pouze použití ustanovení §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (obchodování s lidmi), jako ustanovení speciálního k ustanovení §189 tr. zákoníku (kuplířství). Podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona, by jako trestný čin obchodování s lidmi bylo možno jednání obviněných kvalifikovat pouze za situace, že by s „dětmi“ bylo zacházeno jako se zbožím a tyto by byly právě proto, že jsou dětmi, užívány k pohlavnímu styku nebo jiným formám sexuálního obtěžování či zneužívání jinými. O tento případ ale v této věci nejde, když poškozené D. V. i Z. P. opakovaně uváděly, že dělaly vše dobrovolně. Z. P. potvrdila, že sex za peníze poskytovala již předtím, a D. V. hovořila o svých sexuálních zkušenostech, kdy poprvé měla mít sex přibližně ve třinácti letech. Obě si také mnohdy samy zajišťovaly své zákazníky a nebylo tak s nimi zacházeno jako se zbožím.
Ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle §204 tr. zákona obviněný pak namítá, že nevěděl o věku D. V. nižším než patnáct let, a nevěděl ani o tom, že v bytě na ul. K. provozuje sex za peníze. Poukazuje i na její výpověď u hlavního líčení dne 15. 6. 2010, podle které od okamžiku kdy obvinění pojali podezření o tom, že jí ještě není patnáct let, už žádné klienty neměla a předtím se jí na věk neptali ani nepožadovali občanský průkaz. Výpovědi svědkyně P. H. , že pak soudy ohledně jeho povědomí o věku D. V. nehodnotily, když neuvedly, proč uvěřily jedné její výpovědi a druhé ne. Za nevěrohodnou považuje také výpověď svědkyně Z. P. , a její tvrzení, že jí měli donutit k poskytování sexuálních služeb, že oba obvinění označili za lživé. Hodnocení výpovědi této svědkyně považuje za nelogické a v extrémním rozporu s obsahem tohoto důkazu, což ani odvolací soud nenapravil, když tuto svědkyni sám nevyslechl a byl tak vázán hodnocením tohoto důkazu soudem I. stupně. Přitom poukázal na závěry znaleckého posudku (psychologie a psychiatrie), podle kterého je pro tuto svědkyni kategorie pravdy zcela flexibilní, a tedy s informacemi zachází dle aktuálního rozhodnutí, může je zkreslovat, zveličovat, může i lhát. Tato svědkyně přitom třikrát změnila svoji výpověď, a to vždy poté, co byla upozorněna na rozpory ve své předchozí výpovědi. Přitom z rozhodnutí soudů není zřejmé, které části její výpovědi byly považovány za relevantní, a proč za relevantní nebyly považovány jiné části.
Vzhledem k uvedeným nedostatkům skutkových zjištění, a právní kvalifikace jeho jednání, považuje obviněný J. H. také uložený trest odnětí svobody za uložený ve výměře, kterou trestní zákon neumožňuje, když měl být za jednání v bodech 1-9 výroku o vině uznán vinným trestným činem kuplířství podle §204 tr. zákona, ale pro neprokázání subjektivní stránky nikoliv podle odstavce 4 tohoto ustanovení zákona. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný R. P. rovněž namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno podle trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.). Nesprávnost použití nového trestního zákoníku spatřuje v tom, že i když ustanovení, podle kterých bylo posouzeno jeho jednání, mají zcela stejnou výměru jako odpovídající ustanovení trestního zákona, a také ustanovení trestního zákoníku umožňuje výslovně navíc i uložení trestu propadnutí majetku jako trestu samostatného, takže je co do způsobu potrestání trestní zákoník mírnější než trestní zákon, nelze při rozhodování a použití zákona sledovat pouze rozdíly v otázce potrestání, ale je potřebné srovnat všechny podmínky trestní odpovědnosti. Výhodnost trestního zákona oproti trestnímu zákoníku spatřuje v tom, že na rozdíl od trestního zákona, se v případě trestního zákoníku u zločinu obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku, do promlčecí doby trestní odpovědnosti podle §34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nezapočítává období nezletilosti poškozeného. Takovéto pravidlo ale dříve účinný trestní zákon neznal a proto je úprava trestní odpovědnosti za zločin obchodování s lidmi podle trestního zákoníku přísnější. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který přes přísnější podmínku délky promlčecí doby považuje trestní zákoník za pro něj výhodnější proto, že by mu podle tohoto zákoníku bylo možno uložit jako alternativní a samostatný trest propadnutí majetku. Toto konstatování považuje za formální, a nepřihlížející k jeho poměrům, když od počátku bylo zřejmé, že nemá dostatek finančních prostředků, ani vlastní bydlení, a je tak nemyslitelné, že by čerpal z výhod samostatného trestu propadnutí majetku, když je předem známo, že žádný majetek nemá.
Ve věci shledává také nesprávné právní posouzení jeho jednání, pokud soudy dospěly k závěru, že trestnou činnost spáchal na dítěti ve smyslu trestního zákoníku. Považuje za nesprávné, aby pojem „dítě“ jako znak skutkové podstaty trestného činu podle §168 a §201 tr. zákoníku byl vykládán zcela kategoricky pouze podle věku, bez přihlédnutí k existujícím osobnostním prvkům poškozené osoby. Přitom poukazuje na to, že poškozené D. V. a Z. P. sice byly mladší osmnácti let, ale již předtím, než se s ním dostaly do kontaktu, poskytovaly sexuální služby a nechovaly se jako dítě, pro jehož ochranu uvedená ustanovení slouží. Dvojnásob to podle obviněného platí u poškozené Z. P. , která byla ve věku blízkém dovršení zletilosti. Zásada „ultima ratio“, podle které je trestní právo krajním prostředkem řešení narušených vztahů, by měla mít také interpretační význam. Jejím prostřednictvím by mělo být možné odchýlit se od ustanovení §168 a §201 tr. zákoníku, a kvalifikovat jeho jednání podle jiných ustanovení, než která poskytují zvýšenou ochranu dětem (např. kuplířství), nebo jej zprostit obžaloby. Ve věci neshledává ani společenskou škodlivost pro naplnění uvedených ustanovení trestního zákoníku.
V závěru dovolání proto obviněný R. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a Krajskému soudu v Ostravě věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného J. H. předně uvedl, že s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění, a proto nelze přihlížet k těm námitkám obviněného, kterými napadá hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění. Ve věci přitom neshledal existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, který by mohl zásah do skutkových zjištění odůvodnit i v řízení o dovolání. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání považuje státní zástupce námitku obviněného, že jeho jednání v bodech 1 až 3 výroku o vině mělo být posouzeno jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zákona, když aplikace ustanovení §232a tr. zákona o trestném činu obchodování s lidmi, byla vyloučena. S touto námitkou se ale státní zástupce neztotožnil. Poukázal na vztah speciality ustanovení §232a tr. zákona k ustanovení §204 tr. zákona, který vylučuje jednočinný souběh těchto trestných činů. Protože ustanovení §232a tr. zákona chrání zejména osobní svobodu ve vztahu k nejohroženější skupině osob, kterými jsou děti, jejichž rozhodování je negativně determinováno jejich nízkým věkem, je bez významu námitka obviněného o dřívějších sexuálních zkušenostech poškozených nebo o jejich zájmu o navrhovanou činnost. Soudy proto správně dospěly k závěru, že podle dřívější právní úpravy bylo namístě jednání obviněného posoudit jeho trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona, a trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákona. Toto právní posouzení je ale pro obviněné méně příznivé (byť mírně), než použití právní úpravy aktuální. Na tom nic nemění ani skutečnost, že trestní zákoníku vypuštěním kvalifikované skutkové podstaty v kuplířství, ve vztahu k osobám mladším patnácti či osmnácti let, do jisté míry pozměnil vzájemný vztah trestných činů obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku a kuplířství podle §189 tr. zákoníku. Právní posouzení jednání obviněného J. H. soudy proto považuje státní zástupce za správné a v návaznosti na to mu ani nebyl uložen trest mimo stanovenou trestní sazbu. Proto navrhl, aby bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného R. P. státní zástupce uvedl, že aplikace trestního zákoníku je, s ohledem na možnost uložení trestu propadnutí majetku, pro něj příznivější i když v minimálním rozsahu. V reakci na námitku obviněného, že žádný majetek nemá, státní zástupce uvedl, že trest podle aplikovaného ustanovení §168 odst. 3 tr. zákoníku může být v budoucnu ukládán jako souhrnný, pokud by se dopustil i další sbíhající se trestné činnosti. Při ukládání takovéhoto souhrnného trestu mohou být majetkové poměry obviněného jiné než nyní.
K námitce obviněného ohledně ustanovení §34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku o promlčení trestní odpovědnosti státní zástupce uvedl, že podstatou tohoto ustanovení je regulace promlčení doby, která je v případě zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku 15 let. V době rozhodování soudů již bylo předtím zahájeno trestní stíhání obviněného, reálný význam ustanovení §34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je tak pro něj nulový a nebyl tedy důvod přihlížet k němu při hodnocení příznivosti v úvahu přicházejících právních úprav.
Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněného ohledně aplikace zásady „ultima ratio“ ve vztahu ke způsobu života a narušenosti poškozených. Takovéto úvahy podle státního zástupce by vedly ve své podstatě k zásadní nerovnosti dětí před zákonem, jejichž ochrana by byla odstupňována podle dosavadního způsobu života. To považuje státní zástupce za nepřípustné. Za silně polemický považuje názor, že dítě se sexuálními zkušenostmi, a deformovaným rozumovým a mravním vývojem, již není nutné před trestnými útoky tolik chránit, když by naopak takto negativně ovlivněné dítě mělo mít spíš poskytnutou ochranu a pomoc pro nápravu. Aplikace principu „ultima ratio“ proto podle názoru státního zástupce nepřichází ve věci v úvahu, a protože je hmotně právní posouzení jednání obviněného R. P. správné, navrhl aby také jeho dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného J. H. týkající se hodnocení svědeckých výpovědí, a to zejména věrohodnosti výpovědi poškozené Z. P. Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uvedeného důvodu dovolání, ale proti způsobu hodnocení důkazů soudem, a tím i proti správnosti skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Tato skutková zjištění lze napadat v řízení o odvolání jako řádném opravném prostředku proti nepravomocnému rozsudku soudu I. stupně. Dovolání je ale mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně, kdy je přezkumná povinnost Nejvyššího soudu omezena důvody dovolání taxativně uvedenými v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými ale nesprávné hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění nejsou uvedeny.
Výjimečný zásah do skutkových zjištění v řízení o dovolání může odůvodnit pouze existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudu, který by se mohl projevit také v nesprávném právním posouzení skutku. Takovýto rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal. Okolnosti, které obviněný J. H. namítá v dovolání, byly m. j. důvodem zrušení prvního rozsudku soudu I. stupně ze dne 2. 8. 2010, sp. zn. 48 T 3/2010, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 6 To 83/2010. Již v tomto usnesení odvolací soud správně považoval také námitky obviněného R. P. , ohledně předchozího života poškozených D. V. a Z. P. , za právně irelevantní. Pokud obviněný R. P. v dovolání opět namítá tyto skutečnosti, Nejvyšší soud rovněž zastává názor, že předchozí život těchto poškozených nemá žádný vliv na právní posouzení jednání obviněného a nemůže vést k závěru o nenaplnění formálního znaku „dítě“ dané skutkové podstaty. V tomto směru postačí odkázat na výše citované vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
K obviněným J. H. namítanému nesprávnému hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené Z. P. lze uvést, že soud I. stupně na str. 23-24 rozsudku podrobně uvádí obsah jednotlivých jejích výpovědí, včetně jejího následného vysvětlení rozporů. Výpověď této poškozené, přes určité rozpory, spolehlivě prokazuje jednání obou obviněných uvedené v bodě 2 a 3 výroku o vině. Z hlediska věrohodnosti namítané lživosti tvrzení této poškozené, o jejím donucení k poskytování sexuálních služeb, lze uvést, že skutečnost jejího následného nucení k tomu, aby nadále poskytovala sexuální služby, je vedle výpovědi samotné poškozené potvrzována i výpovědí její matky L. D. , kterou žádala o pomoc, resp. svědka O. D. Tato okolnost je ale z hlediska právního posouzení bez významu, protože soudy neshledaly naplnění znaku „zadržuje“ ve smyslu ustanovení §168 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. H. sice poukazuje také na závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie pro děti a dětské psychologie, a to ohledně možnosti zkreslování či zveličování až lhaní u této poškozené. Ale podle závěrů obou znalkyň tyto nezjistily u ní patologickou lhavost, a i přes změny v jejich výpovědích hodnotí „kostru“ popisované události jako popis skutečně prožitého. Přitom u ní nezjistily duševní poruchu nebo chorobu, která by měla vliv na její schopnost správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události. Vůči obviněným také u ní nezjistily negativní postoje nebo snahu mstít se, když do R. P. byla zamilovaná a J. H. vnímala jako jeho známého. Již soud I. stupně se proto dostatečně zabýval věrohodností výpovědi Z. P. , a následně podrobně také odvolací soud (str. 25-26 usnesení). Pokud se přitom odvolací soud se závěrem soudu I. stupně v tomto směru ztotožnil, není nutné, aby sám opět prováděl její výslech.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spadá námitka obviněného J. H. ohledně právního posouzení jeho jednání v bodech 1-3 výroku o vině podle trestního zákona, a nikoliv podle nového trestního zákoníku, jak to učinily soudy. Podle rozsudku soudu I. stupně se obvinění jednáním v bodech ad 1-3 výroku o vině dopustili jednak zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když zjednali a zlákali dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku, a spáchali takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Dále se tímto jednáním dopustili také přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, když úmyslně ohrozili rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že mu umožnili vést zahálčivý a nemravný život, a spáchali takový čin ze zavrženíhodné pohnutky.
Podstatou obsáhlých námitek obviněného J. H. proti právnímu posouzení skutku podle nového trestního zákoníku je názor, že jednání v bodech 1-3 výroku o vině by mělo být právně posouzeno jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zákona, když tato původní právní úprava je pro něj příznivější. Těmto námitkám ale Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Předně je nutno vzít v úvahu, že zločin obchodování s lidmi podle §168 tr. zákoníku postihuje v pojmu „dítě“ jednání obviněných vůči oběma nezletilým poškozeným ve věku 14 a 17 let, když za dítě je považována osoba mladší osmnácti let (viz §126 tr. zákoníku). Trestný čin obchodování s lidmi podle §232a tr. zákona rovněž postihoval jednání pachatele vůči stejné věkové kategorii osob, byť namísto pojmu dítě používal pojem osoby mladší osmnácti let. Tuto skutečnost uvedl již odvolací soud na str. 29 napadeného usnesení s tím, že tento trestný čin obchodování s lidmi je ve vztahu speciality k trestnému činu kuplířství podle §204 tr. zákona. Tento vztah speciality, který vylučuje aplikaci ustanovení §204 tr. zákona, spočívá v odlišném vymezení okruhu osob, kterým je poskytována zákonem ochrana před jednáním pachatelů, když oproti trestnému kuplířství podle §204 tr. zákona, který chrání v odst. 1 před zneužitím k provozování prostituce všechny osoby bez ohledu na jejich věk, ustanovení §232a odst. 1 tr. zákona poskytuje již před pouhým přiměním nebo zjednáním za účelem užití m. j. k pohlavnímu styku, podstatně vyšší ochranu právě osobám mladším osmnácti let. Osobám od dosažení tohoto věku pak poskytuje stejnou ochranu pouze za existence okolností uvedených v ustanovení §232a odst. 2 tr. zákona, kterými jsou použití násilí, pohrůžka násilí nebo lsti anebo zneužití omylu, tísně nebo závislosti. Byť s tím obviněný nesouhlasí, je argumentace odvolacího soudu proto správná pokud uvedl, že by jednání obviněných bylo právně kvalifikováno podle §232a tr. zákona (omylem uvedeno na str. 29 usnesení „zákoníku“) jako trestný čin obchodování s lidmi, protože se v bodech 1-3 výroku o vině dopustili jednání vůči osobě mladší osmnácti let.
Argumentaci obviněného J. H. , že i skutková podstata trestného činu kuplířství podle §204 tr. zákona zahrnuje formy jednání obsažené v ustanovení §232a tr. zákona (zjednání, přimění, svedení jiného k prostituci) na osobě mladší osmnácti let [§204 odst. 3 písm. c)] či patnácti let (§204 odst. 4), nelze přisvědčit. Obviněný nejen že nerozlišuje mezi pojmy trestního zákona jako je pouhý „pohlavní styk“, nebo jiné formy sexuálního obtěžování nebo zneužívání podle §232a odst. 1 písm. a) tr. zákona, a „provozování prostituce“ podle §204 odst. 1 tr. zákona, jako provádění pohlavního styku (soulože a obdobných forem jednání) za úplatu. Podle §204 odst. 1 tr. zákona jsou všechny osoby chráněny bez ohledu na jejich věk před zneužitím pachatelem k provozování prostituce, tj. k provádění pohlavního styku za úplatu, zatímco speciální ustanovení §232a odst. 1 tr. zákona pod hrozbou přísnějšího trestu chrání osoby mladší osmnácti let již před pouhým přiměním nebo zjednáním těchto osob za účelem jejich užití k pohlavnímu styku, tj. bez úplaty, aniž by se již jednalo o prostituci. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle §232a odst. 3 písm. d) tr. zákona přitom postačí pouhý úmysl pachatele, aby takovéto osoby bylo užito k prostituci.
Vzhledem k vztahu speciality mezi ustanoveními §232a a §204 tr. zákona je pak bez významu skutečnost, že ustanovení §204 odst. 3 písm. c) tr. zákona chrání před zneužíváním k provozování prostituce i osoby mladší osmnácti let, resp. ustanovení §204 odst. 4 tr. zákona i osoby mladší patnácti let, když navíc tento odst. 4 na obviněné, ve vztahu k poškozené D. V. , vůbec nedopadá, protože se vztahuje pouze na případy násilného a dalšího jednání pachatele uvedeného pouze v §204 odst. 2 tr. zákona. Na vztah speciality mezi ustanoveními §204 a §232a tr. zákona přitom poukázal také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání s poukazem na odbornou literaturu (Trestní zákon, 6. vydání, C. H. Beck, 2004, str. 1226), když poměr speciality je dán mezi ustanoveními, která jsou určena k ochraně týchž zájmů, kdy ale speciální ustanovení postihuje určitý druh útoků zvláštní povahy a závažnosti pro společnost. Na rozdíl od trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona, jehož objektem je pouze ochrana mravnosti v obecném smyslu, je objektem trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 tr. zákona vedle morálních zásad zejména také osobní svoboda ve vztahu k dětem, jako k ohroženější skupině osob, jejichž rozhodování je negativně determinováno jejich nízkým věkem. Odvolací soud tak, v souladu se soudem I. stupně, dospěl ke správnému závěru, že jednání obviněných by v případě aplikace trestního zákona bylo nutno právně posoudit jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákona a tato námitka obviněného J. H. je zjevně neopodstatněná.
Z hlediska časové působnosti trestních zákonů je pak zjevné, že výměry trestů odnětí svobody jsou v ustanovení §232a odst. 3 tr. zákona i §168 odst. 3 tr. zákoníku stejné (5-12 let). Protože podle trestního zákona je ale tento trest odnětí svobody jediným druhem trestu, ale uvedené ustanovení tr. zákoníku umožňuje vedle tohoto druhu trestu také alternativně uložit trest propadnutí majetku jako trest samostatný, dospěly soudy k správnému závěru, že ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku je pozdější zákon pro obviněné příznivější. Na tento závěr nemá vliv ani obviněným R. P. namítané prodloužení doby promlčení trestní odpovědnosti podle §34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které má význam u pachatelů, kteří se za své protiprávní jednání nezodpovídali před soudem, a vzhledem k nečinnosti příslušných orgánů státu nebyli tak po dobu zákonem stanovenou pohnáni k trestní odpovědnosti. To ale není případ obou obviněných v této trestní věci, u kterých použití ustanovení §34 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vůbec nepřichází v úvahu, když proti nim bylo včas zahájeno trestní stíhání a v současné době jsou již taky pravomocně odsouzeni. K námitce obviněného R. P. ohledně alternativního trestu propadnutí majetku, pak postačí odkázat na výše citované vyjádření státního zástupce k této námitce.
Na doplnění lze uvést, že ke shodným závěrům ohledně právního posouzení jednání obviněných, a to i z hlediska časové působnosti trestních zákonů, dospěl Nejvyšší soud v obdobné věci také v usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 105/2011.
Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného R. P. , kdy se s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu „ultima ratio“ domáhá jiného právního posouzení jeho jednání, než podle ustanovení trestního zákoníku, která poskytují zvýšenou právní ochranu dětem (např. jako trestný čin kuplířství). Tato námitka sice odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, a má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník ani neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétního stupně společenské škodlivosti činu, který by se považoval za trestný čin. Zásadně platí, že každý čin vykazující znaky uvedené v trestním zákoníku je trestným činem a nelze jej považovat za čin, který společensky škodlivý není. K opačnému závěru lze dospět pouze ve zcela výjimečných případech, kdy z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím daným trestným činům. V této trestní věci ale na straně obviněných žádné takové důvody nejsou, a nemůže jím být ani namítané narušení rozumového a mravního vývoje obou poškozených již v předchozím životě. U dítěte jako osoby mladší osmnácti let je rozumový a mravní vývoj neukončen a i přes jeho narušení v dětském věku nelze proto rezignovat na snahu pro dosažení nápravy. Jednání pachatelů jakými jsou oba obvinění ale, v rozporu se zájmem společnosti na řádném vývoji dětí, tyto naopak opět svádí k nežádoucímu způsobu života, utvrzuje je v něm a ještě prohlubuje jejich narušení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přitom v této souvislosti správně uvedl, že úvahy obviněného R. P. by ve své podstatě vedly k zásadní nerovnosti dětí před zákonem, jejichž ochrana by byla odstupňovaná podle dosavadního způsobu života, což je zcela nepřípustné. Obdobné námitky ohledně předchozích sexuálních zkušeností a také dobrovolnosti poškozených D. V. a Z. P. uvádí také obviněný J. H. , ale v souvislosti s právním posouzením jeho jednání podle trestního zákona, kdy namítá, že s nimi nebylo zacházeno jako se zbožím. Pokud ale obvinění poškozené zjednali a zlákali jako děti právě v úmyslu, aby jich bylo užito k prostituci, tj. k poskytování pohlavního styku za protihodnotu v penězích, jedná se o typický případ zacházení s dítětem jako se zbožím, když tyto děti nabízeli k poskytování sexuálních služeb, jejichž hodnota byla stanovena jako u zboží v určité peněžité částce.
Nejvyšší soud proto ve věci neshledal naplnění obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani na jeho existenci obviněným J. H. uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože námitky obviněných v dovolání byly opakováním jejich námitek uplatněných již v odvolání, a Vrchní soud v Olomouci se jimi zabýval, správně vypořádal a shledal je nedůvodnými, byla dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš