ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.213.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 213/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. května 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 7 To 83/2010, ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 Nt 151/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 1 Nt 151/2010, bylo J. H. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, na základě které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 7 To 83/2010, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení a znovu rozhodl tak, že podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil J. H. ochranné léčení psychiatrické ústavní formou.
Proti usnesení vrchního soudu podala následně dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a to v neprospěch J. H. , ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. j), g) tr. ř., neboť se domnívá, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení a navíc takové rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě mělo být podle jejího názoru přistoupeno k uložení zabezpečovací detence, aby bylo zabráněno, nebo alespoň minimalizováno jakékoliv nebezpečí toho, že by se pachatel dopustil opakovaně trestné činnosti. Samotné uložení pouze ochranného léčení psychiatrického, i když v ústavní formě, považuje v daném případě za nedostatečné a neplnící svůj účel. Dále uvádí, že J. H. je vrah, který má v životní historii předchozí násilnou trestnou činnost, a kterého je třeba posuzovat jako zvlášť nebezpečného pro zcela zřejmou brutalitu skutku, kterého se dopustil na vlastní matce a nevlastním otci. Podle dovolatelky jeho přístup k dosavadní léčbě není přesvědčivý, neboť po celou dobu nebylo zaznamenáno, že by získal správný náhled na své duševní onemocnění. Naopak byly u něj jednoznačně prokázány známky dissimulace v jeho chování, takže je stěží možné přijmout, že údajně v zápětí poté, co byl umístěn do Psychiatrické léčebny v Bohnicích, začal ihned spolupracovat s lékaři, neboť je s ohledem na svou vysokou inteligenci v rámci právě zmiňovaných dissimulačních schopností schopen manipulovat i odborně zdatnými osobami tak, aby zmenšil závažnost projevů svého onemocnění. Jedná se o vysoce nebezpečného pachatele, jehož neléčení či propuštění po krátkodobém léčení představuje reálné nebezpečí pro společnost. Pokud by byl J. H. umístěn do zabezpečovací detence, byla by pravděpodobnost jeho útěku minimální a nepochybně se tím zmenší též pravděpodobnost nebezpečí pro společnost, neboť jak uvedly znalkyně, nelze vyloučit, že by v případě neléčení mohl v trestné činnosti pokračovat. K jeho tíži lze přičíst i to, že možnost léčit se měl již v roce 2009, kterou však odmítl a následně se dopustil velmi závažného trestného činu. Uložení pouze ochranného léčení psychiatrického, i když v ústavní formě, považuje proto za nedostatečné a neplnící účel.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí vrchního soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Spornou právní otázkou je to, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence nebo je uložené ochranné léčení psychiatrické ústavní formou v daném případě postačující.
Podle §100 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží zabezpečovací detenci v případě uvedeném v §47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Podle §100 odst. 2 tr. zákoníku soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže
a) pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo
b) pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.
Trestní zákoník tedy rozlišuje dva případy ukládání zabezpečovací detence, obligatorně (odst. 1) a fakultativně (odst. 2). V daném případě, vzhledem k zjištění nepříčetnosti J. H. , přichází v úvahu pouze uplatnění §100 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého soud uloží obligatorně zabezpečovací detenci především v případě, kdy pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Osoby, kterým je zabezpečovací detence určena, je možno charakterizovat jako osoby nepodrobivé, nespolupracující, sociálně těžce maladaptované a agresivní, které odmítají, či dokonce sabotují léčbu a v negativním smyslu tak ovlivňují pacienty ostatní. Dále se jedná o osoby postižené chorobou, jejíž léčitelnost je za současných podmínek nemožná nebo alespoň pochybná. Tyto osoby jsou hodnoceny nejčastěji jako vysoce nebezpeční agresoři a sexuální devianti, u nichž lze na základě vyšetření duševního stavu oprávněně předpokládat, že se v budoucnu dopustí závažné trestné činnosti. Pachatelé jsou v detenčním ústavu vedeni mimo jiné k překonání svého negativního postoje k léčbě, což může vyústit v přechod do režimu ústavního ochranného léčení.
Účelem zabezpečovací detence je tedy zejména zajistit ochranu společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli zločinů (§14 odst. 3 tr. zákoníku), jejichž společenská nebezpečnost je zvláště vysoká z důvodu jejich duševního stavu, pro který z jejich strany hrozí opakování takového závažného nebezpečného trestného jednání, ale zároveň je však třeba působit na tyto pachatele léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy, kterými je třeba stimulovat jejich rozhodnutí podrobit se a řádně vykonávat ústavní ochranné léčení, z něhož by mohli být po jeho úspěšném absolvování převedeni do léčení ambulantního vykonávaného na svobodě.
Základní podmínkou pro uložení zabezpečovací detence ve všech případech a pro všechny skupiny pachatelů je její subsidiarita k ochrannému léčení. Soud uloží zabezpečovací detenci jen tehdy, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel a vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zabezpečovací detence tím představuje krajní řešení ( tzv. ultima ratio ), když jiná opatření nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky.
Uložení zabezpečovací detence je proto možné jen v případě, pokud soud po odpovědném posouzení všech okolností případu a zejména s přihlédnutím
a) k nebezpečnosti osoby pachatele, kde zvažuje především konkrétní povahu a závažnost spáchaného zločinu, resp. zvlášť závažného zločinu (srov. §39 odst. 1, 2), a charakter takové trestné činnosti, která od něho hrozí i do budoucna;
b) k povaze jeho duševní poruchy, kdy soud zvláště na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přihlíží zejména k tomu, jaká nemoc je příčinou duševní poruchy, která se projevila při spáchání trestné činnosti, zda jde o pravidelný nebo jen ojedinělý či vzácný projev takové nemoci apod.; všechny tyto okolnosti vždy zvažuje i s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného zločinu či zvlášť závažného zločinu;
c) k možnostem působení na pachatele v rámci v úvahu přicházejícího ochranného léčení, dospěje k závěru, že by takové ochranné léčení nezabezpečilo dostatečnou ochranu společnosti. Přitom postačí předpoklad neúčinnosti ochranného léčení, který však musí být podložen objektivním zhodnocením všech uvedených podstatných okolností, popř. též s přihlédnutím k jeho případně již projevenému postoji k ochrannému léčení. Podmínkou pro uložení zabezpečovací detence ale není předchozí uložení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho předchozím výkonu.
Kromě posouzení duševního stavu pachatele (které je samo o sobě složité a problematické) by měl znalecký posudek zodpovědět dvě otázky prognostického charakteru (či k jejich zodpovězení poskytnout podklady) – zda je pobyt pachatele na svobodě v důsledku jeho duševního stavu nebezpečný (je-li tedy nebezpečí, že se na svobodě dopustí závažnější trestné činnosti) a zda by k dostatečné ochraně společnosti vedlo uložení ochranného léčení.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podal návrh na uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 1 tr. zákoníku J. H. , který projednal Krajský soud v Českých Budějovicích a uložil J. H. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, kterou opětovně požadoval uložení zabezpečovací detence. Vrchní soud v Praze se po přezkoumání této stížnosti rovněž neztotožnil s názorem státního zástupce, a také uložil podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Z toho je patrné, že předmětem řízení soudu prvního a druhého stupně byla otázka, zda J. H. naplňuje předpoklady pro uložení zabezpečovací detence nebo k ochraně společnosti postačí uložení ochranného léčení. Oba soudy po podrobném přezkoumání neshledaly důvody pro uložení zabezpečovací detence a po provedeném dokazování dospěly k závěru, že uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě je v daném případě dostačující.
Pro rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence v tomto případě je nutné naplnění zákonných podmínek. Musí být prokázáno, že se jedná o pachatele činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného zločinu a tento pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný, přičemž jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Při splnění těchto tří podmínek je pak uložení zabezpečovací detence podmíněno tím, že nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Nejedná se podle §100 odst. 1 tr. zákoníku o alternativní podmínky, ale o podmínky, které musí být splněny současně.
Soudem I. stupně bylo prokázáno, že se J. H. dopustil činu jinak trestného, který by při jeho trestní odpovědnosti mohl být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin. Také bylo prokázáno, že pro zjištěnou nepříčetnost není za spáchaný čin trestně odpovědný a že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Základní otázkou, nebo-li hraničním určovatelem pro závěr, zda má být uložena zabezpečovací detence nebo ochranné léčení, tedy bylo přezkoumání základní podmínky pro uložení zabezpečovací detence, tedy nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel a vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Soud I. stupně provedl k této otázce rozsáhlé dokazování, kterým zjistil níže uvedené skutečnosti. Znalkyně z oboru psychologie PhDr. Marcela Langová Šindelářová především uvedla, že J. H. je jedinec mající silné sklony k dissimulaci a díky svému vysokému intelektu a silným sebekorektivně obranným mechanismům dokáže navenek relativně úspěšně imitovat obraz normality.
Na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného znalkyněmi MUDr. Petrou Sejbalovou a MUDr. Martou Holanovou bylo nalézacím soudem zjištěno, že J. H. v době spáchání činu trpěl závažnou duševní poruchou, a to paranoidní schizofrenií, která se u něj rozvíjela v průběhu několika let a poprvé se zřetelně manifestovala v dubnu 2009. Po léčbě na Psychiatrickém oddělení nemocnice v Českých Budějovicích se přechodně zlepšila, ale protože se nadále neléčil, jeho duševní stav se opět zhoršoval. Z psychiatrického hlediska je pobyt J. H. na svobodě v důsledku duševního onemocnění velmi nebezpečný. Upozornily na obtížnost rozpoznat jeho dissimulační tendence a to vzhledem k vysoce nadprůměrným rozumovým schopnostem. Pokud by nebyl řádně léčen, mohla by se obdobná agrese znovu objevit a mohla by být zaměřena i proti jiným osobám. Znalkyně doporučily uložit J. H. ochranné psychiatrické léčení ústavní formou. Také jsou přesvědčeny, že dissimulační schopnosti, zejména simulaci normality, zkušení psychiatři poznají. U veřejného zasedání soudu I. stupně doplnily, že detenční ústav není zdravotnickým zařízením. Jedná se o zařízení pro osoby, které jsou vysoce společensky nebezpečné, u nichž selhaly možnosti psychiatrické léčby jakýmkoliv možným způsobem. V detenčním ústavu se nachází osoby, které prošly dlouholetou psychiatrickou nebo sexuologickou léčbou a žádnými metodami nedošlo k zlepšení jejich zdravotního stavu, což není případ J. H. , který teprve zahájil psychiatrickou léčbu. Podle znalkyně MUDr. Petry Sejbalové je třeba si uvědomit, že posuzovaný spáchal závažný trestný čin, ovšem z důvodu duševního onemocnění, jeho stav vyžaduje řádnou léčbu, která mu doposud nebyla umožněna a v detenčním ústavu mu ani umožněna být nemůže. K dissimulačním schopnostem uvedla, že ve specializované psychiatrické léčebně, jakou je například Psychiatrická léčebna Bohnice, se při posuzování duševního stavu pacienta schází konzilium primářů, tedy specialistů, kteří ho neznají a nejsou v terapeutickém vztahu s posuzovaným pacientem. Takovýmto posouzením je pak vyloučeno, že by mohlo být přehlédnuto dissimulované jednání posuzované osoby. Znalkyně MUDr. Marta Holanová také uvedla, že J. H. nemůže být přičítáno k tíži to, že se v roce 2009 přestal dostavovat do psychiatrické ambulance, respektive přestal užívat léky. Na takovéto jeho chování je nutné nahlížet z toho pohledu, že v tu dobu byl již nemocen a léčbě se vyhýbal v důsledku tohoto onemocnění.
Ze zprávy Psychiatrické léčebny Bohnice bylo zjištěno, že terapeutický tým, který se věnuje J. H. , neshledává důvody k uložení zabezpečovací detence a je podle něj vysoce pravděpodobné, že ochranné léčení ústavní bude plnit svůj účel a dostatečně ochrání společnost. MUDr. Dana Bakešová, zaměstnankyně Psychiatrické léčebny v Bohnicích, ve svědecké výpovědi uvedla, že léčení J. H. probíhá bezproblémově. Nezaznamenala u něj pokusy o maření léčby nebo projevy tendence k útěku ze zařízení. Není na místě umístit ho do detenčního zařízení, když ještě neměl příležitost dokázat, zda a jak se bude léčit, a tak nemůže být zodpovězena otázka, zda ochranné léčení nemůže splnit svůj účel.
Na základě těchto skutečností soud I. stupně, s ohledem na zákonem stanovenou subsidiaritu zabezpečovací detence, neshledal důvody k uložení zabezpečovací detence a uložil J. H. podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické ústavní formou, což následně potvrdil po formální opravě také stížnostní soud. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s tímto závěrem a odkazuje na str. 10 a 11 odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde tento soud podrobně rozvádí důvody pro uložení ochranného léčení.
Nejvyšší soud k prověření, zda je ochranné léčení dostačující k ochraně společnosti, provedl šetření podle §265o odst. 2 tr. ř. a požádal Psychiatrickou léčebnu v Bohnicích o vypracování zprávy o průběhu výkonu ochranného léčení J. H. Zpráva byla datována k 6. 4. 2011, tedy téměř rok poté, co je v léčebně hospitalizován. Primář ochranného léčení MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., v ní uvedl, že nadále platí skutečnosti uvedené ve zprávě podané Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 28. 6. 2010 a Vrchnímu soudu v Praze dne 17. 9. 2010. J. H. od počátku dobře spolupracuje, jeho psychický stav se nadále zlepšuje, získává náhled na své onemocnění a jeho přístup k léčbě je bezproblémový. Ze strany pacienta nedošlo k žádným agresivním projevům ani nebylo zaznamenáno negativní ovlivňování jiných pacientů. K dotazu Nejvyššího soudu, jaká opatření brání svévolnému opuštění léčebny pacientem primář uvedl, že na pavilonu 17, kde je J. H. hospitalizován, jsou obdobné technické možnosti jako u vězeňských zařízení, které zabraňují pacientům opustit pavilon. Vzhledem k příznivému vývoji nemoci není pravděpodobný útěk pacienta a nehrozí trestná činnost z jeho strany. Nakonec uvedl, že z jejich pohledu ochranné léčení plní svůj účel a ústavní léčba schizofrenního onemocnění má nekomplikovaný průběh.
Jak bylo již výše zmíněno, zabezpečovací detence je určena pro osoby, které odmítají ochrannou léčbu, negativně působí na ostatní pacienty a jejichž léčitelnost je za současných podmínek nemožná nebo pochybná, což není případ J. H. Ze zprávy psychiatrické léčebny vyplynulo, že již téměř rok je hospitalizován a jeho léčba je bezproblémová. Nemá žádné agresivní projevy, získává náhled na své onemocnění a plně se podrobuje léčbě. Jeho onemocnění je za současných podmínek léčitelné a jsou to právě ústavní psychiatrické léčebny, které jsou způsobilé k této léčbě. J. H. proto není osobou, která by naplňovala kritérium pro uložení zabezpečovací detence, spočívající podle §100 odst. 1 tr. zákoníku v tom, že nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.
Nejvyšší státní zástupkyně požaduje uložení zabezpečovací detence také na základě dissimulačních schopností, kterými posuzovaný disponuje a díky nímž je schopen manipulovat i s odborně zdatnými osobami. J. H. trpí závažnou duševní poruchou (paranoidní schizofrenií), která nevyhnutně vyžaduje řádnou léčbu. Podle znalkyň z oboru psychiatrie detenční ústav není momentálně de facto schopen léčit psychiatrické pacienty, naproti ústavům jako je Psychiatrická léčebna v Bohnicích, která má dlouholeté zkušenosti s těmito druhy onemocnění. Detenční ústav má především funkci izolační, odděluje pachatele, u kterých ústavní léčení selhalo, čímž pro něj není primární složka léčební. Od J. H. lze očekávat nebezpečí nebo reálné škody pouze v případě, že se nebude léčit. Téhož názoru je jak nejvyšší státní zástupkyně, tak znalkyně z oboru psychiatrie. Proto v případě, kdy ústavy ochranného léčení jsou zkušené a způsobilé pro léčbu takových pacientů, přičemž detenční ústav nikoliv, představuje podle Nejvyššího soudu v daném případě vhodné ochranné opatření právě ústavní ochranné léčení. V rámci tohoto léčení je pacient dlouhodobě pod drobnohledem odborníků, kteří se běžně setkávají s takovým druhem nemoci, a proto by měli být schopni rozpoznat jeho dissimulační projevy. Znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Petra Sejbalová k tomu uvedla, že při posuzování duševního stavu pacienta se schází konzilium primářů, kteří neznají a nejsou v terapeutickém vztahu s posuzovaným pacientem, čímž je v zásadě vyloučeno, aby došlo k přehlédnutí dissimulovaného jednání. Soud I. stupně na str. 10, 11 odůvodnění rozhodnutí argumentoval k předmětné otázce tím, že není možné vyloučit, že podstatně více hrozí zneužití těchto jeho schopností v zařízení zabezpečovací detence, které v současné době není schopné posuzovanému zajistit zmíněnou péči, především z hlediska její každodennosti a komplexnosti. V konečném důsledku pak uložení zabezpečovací detence může být pro společnost podstatně nebezpečnější, když aktuálně detenční ústav není schopen poskytnout mu komplexní psychiatrickou léčbu. Nastává tím reálná hrozba, že se jeho zdravotní stav nezlepší, nebo dokonce podstatně zhorší. Pokud by pak dosáhl na základě dissimulačních schopností přeřazení do ústavní léčby, mohl by být v důsledku řádného neléčení pro společnost skutečně nebezpečným, a to nejen z hlediska útěku. S tímto názorem lze v zásadě souhlasit.
Nejvyšší soud si byl při rozhodování vědom předchozího trestního stíhání J. H. v říjnu 2009, které bylo také pro jeho nepříčetnost pravomocně zastaveno (jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §196a tr. zákona) a následného maření ambulantní léčby. K tomu je však potřebné uvést, že zabezpečovací detence působí jako krajní řešení, tedy v případě, kdy všechny ostatní prostředky ochrany selhaly. Je určena především pachatelům, na kterých již byla vykonávaná ústavní psychiatrická léčba, kteří ji odmítají a jsou agresivní. J. H. ještě nebyl dosud řádně psychiatricky léčen, a proto nelze předpokládat, že by ochranná ústavní psychiatrická léčba nesplnila svůj účel, zvlášť v situaci, kdy jeho léčba probíhá bez jakýchkoliv potíží. Jak také uvedla znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Marta Holanová, nelze mu maření ambulantní léčby v roce 2009 připisovat k tíží, protože k němu došlo právě na základě daného onemocnění.
Při posuzování, zda ochranné léčení povede k dostatečné ochraně společnosti, musí vzít soud do úvahy znalecké posudky a stanoviska z oboru psychiatrie. Kdyby Nejvyšší soud přistoupil v daném případě k uložení zabezpečovací detence, bylo by tak učiněno pouze na základě jeho laického názoru v rozporu se všemi znaleckými posudky a tedy bez jakéhokoliv odborného podkladu. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou to především znalci a odborníci z oblasti psychiatrie, kteří jsou kompetentní učinit závěr na základě pozorování pacienta, jaký druh ochranného opatření by měl být uložen, aby byla zabezpečena ochrana společnosti. Soud by pak měl vzít tyto závěry při rozhodování o typu ochranného opatření v úvahu. Navíc i osoby, které mají posuzovaného v péči, to samy navrhují jako vhodné ochranné opatření. Na základě znaleckých posudků z oboru psychiatrie vypracovaných znalkyněmi MUDr. Petrou Sejbalovou a MUDr. Martou Holanovou, svědecké výpovědi MUDr. Dany Bakešové a aktuální zprávy primáře ochranného léčení Psychiatrické léčebny Bohnice MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., o průběhu výkonu ochranného léčení J. H. , je Nejvyšší soud přesvědčen, že uložené ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě je s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele v daném případě dostačující a plní svůj účel.
V případě, že by v budoucnu nastaly problémy ve výkonu uloženého ochranného léčení, začaly by se u pacienta objevovat agresivní projevy a snahy o útěk, což by mohlo negativně ovlivnit i ostatní pacienty, trestní zákoník umožňuje v §99 odst. 5 změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Podle §351a tr. ř. je oprávněno k podání návrhu na tuto změnu, mj. právě zdravotnické zařízení.
Nejvyšší soud proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš