ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.258.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 258/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. května 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 380/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 1 T 9/2009, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 380/2010, odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §265 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje v tom, že přinejmenším v pěti případech bylo trestní stíhání nepřípustné z důvodu jeho promlčení. Dovolatel je toho názoru, že se v jeho případě nejedná o pokračování v trestném činu, a to pro absenci znaků objektivní a především subjektivní souvislosti. Vytýká pak soudu I. stupně, že splnění těchto znaků pokračovaní v trestném činu náležitě neodůvodnil. Nejednalo-li by se v daném případě o pokračující trestný čin, ale o opakování, pak by ho nebylo možno pro skutky uvedené v bodech 1. až 5. odsuzujícího výroku trestně stíhat, když pro tyto skutky bylo trestní stíhání zahájeno dne 4. 11. 2008, tedy až po uplynutí promlčecí doby 5 let podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Dále obviněný poukazuje na to, že zdaňovacím obdobím, za něž byl povinen odvádět příslušnou daň byl kalendářní měsíc, tudíž byl povinen plnit svou daňovou povinnost vždy do 25. dne měsíce následujícího a 26. dnem potom vždy počala plynout promlčecí doba. Z tohoto hlediska skutek uvedený v bodě 5. napadeného výroku a všechny jemu předcházející je nutno považovat za promlčené a trestní stíhání ohledně těchto skutků je proto nepřípustné.
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde namítá zjevné porušení zásady „in dubio pro reo“. Veškeré výpovědi, které nalézací soud vyhodnotil jako usvědčující podle něj ničeho neprokazují, pouze vnášejí pochybnosti a závěry z nich učiněné jsou ryze spekulativní. Jeho vina byla prakticky postavena pouze na základě provedené daňové kontroly a vyjádření svědků, kteří tuto kontrolu konali. Obviněný následně brojí proti vyhodnocování důkazů nalézacím soudem a poukazuje na skutečnost, že pro jeho vinu nesvědčí jediný přímý důkaz.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje, a to z valné části téměř doslovně, obsah předešlého odvolání. Tímto řádným opravným prostředkem se však náležitě zabýval soud druhého stupně a na výhrady obviněného dostatečně odpověděl, takže na jeho závěry je možno obviněného s jeho námitkami plně odkázat. Dovolání nelze považovat za nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy, v němž by obviněný mohl dosáhnout opakovaného přezkoumání svých výhrad jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání. Jde o specifický mimořádný opravný prostředek určený nikoli k celkovému přezkumu rozhodnutí obecných soudů, nýbrž pouze k nápravě těch vad, jež jsou výslovně vymezeny zákonem – mezi tyto vady však například nelze zahrnout tvrzení obviněného, které se vztahuje k procesu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, neboť tato námitka se týká skutkových zjištění soudu a nikoli hmotně právního posouzení věci. Výhrady tohoto druhu nemohou naplnit obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud jde o údajný nedostatek podmínek k posouzení jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu, na ty zcela dostatečně odpověděl soud druhého stupně, jak je vzpomenuto výše. Podle státního zástupce nelze přijmout představu, že by obviněný poté, co poprvé zahrnul do účetnictví fiktivní faktury, čímž krátil daň a uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH, tak učinil podruhé bez subjektivní vazby k prvnímu takovému jednání, které proběhlo pouze o tři měsíce dříve, a že by tak činil, s uplatněním fiktivních faktur stále týchž subjektů i v dalších měsících, a opět bez úmyslu zkrátit daň respektive uplatnit neoprávněný nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Z objektivně zjištěných skutečností je zcela zjevné, že se obviněný dopouštěl trestného jednání podle stále téhož vzorce, v blízké časové souvislosti a také s vůlí takovým způsobem porušit ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a současně také ustanovení trestního zákona. Proto konstatování soudů, že obviněný svým jednáním pokračoval ve stále téže trestné činnosti a jedná se proto o jediný pokračující trestný čin, je bezpochyby správné, v souladu se zákonem a žádné promlčení dílčích skutků nepřipadá v úvahu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil obviněný námitku, že se v jeho v případě nejedná o pokračování v trestném činu, nýbrž o opakování, a proto pro skutky v bode 1. – 5. výroku o vině je trestní stíhání kvůli promlčení nepřípustné. Uplatněnou námitku lze podřadit pod daný dovolací důvod. Argumentace pro závěr, že se nejedná o pokračování v trestném činu je založena především na tvrzení, že se nalézací soud nezabýval znaky pokračování v trestném činu. Předně je potřebné uvést, že tuto námitku dovolatel uplatnil již v odvolacím řízení, soud druhého stupně se s ní patřičně vypořádal a Nejvyšší soud k tomuto odkazuje na str. 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Jak uvedl již odvolací soud, obviněný se dopustil trestné činnosti tím, že jako jednatel společnosti JRT Ledeč, s. r. o., se sídlem Praha 8, Třebotická 16, v době od 25. 3. 2003 do 30. 12. 2003 celkem v 7 případech podal za tuto společnost u Finančního úřadu pro Prahu 8 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž na základě fiktivních faktur, které vložil do účetnictví společnosti, neoprávněně uplatňoval nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, čímž zkrátil za toto období daň z přidané hodnoty ke škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro Prahu 8.
Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje stejný trestný čin. Dílčími útoky pokračujícího jednání jsou taková dílčí jednání pachatele trestného činu, která byla vedena jednotným záměrem naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Obviněný celkem v 7 případech podal Finančnímu úřadu pro Prahu 8 daňové přiznání a na základě předložených fiktivních faktur uplatňoval nárok na odpočet daně. Z toho je zcela zřejmé, že v každém dílčím útoku použil stejný modus operandi s identickým předmětem útoku a jednotným záměrem, čímž uskutečňoval tentýž trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona, jak jeho jednání posoudily soudy obou stupňů a obviněný tuto právní kvalifikaci v dovolání nezpochybňuje.
K podmínce blízké časové souvislosti je nutno uvést, že se dovolatel jednotlivých útoků dopouštěl s maximálním odstupem 1. – 3. měsíců. Nejvyšší soud ve své judikatuře učinil závěr (srov. R 29/2005 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5/2005), že při posuzování této podmínky pokračování v trestném činu není rozhodující jen samotný okamžik dokonání činu (tj. vlastní zkrácení daně z příjmů za příslušné zdaňovací období), ale je třeba vzít v úvahu i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (např. časový odstup mezi vyhotovením jednotlivých fingovaných faktur sloužících ke snížení základu daně, jejich zanesení do účetní evidence apod.). Za splnění dalších zákonných podmínek může být zkrácení této daňové povinnosti ve dvou či více po sobě následujících zdaňovacích obdobích posouzeno jako pokračování v trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona spáchané dvěma či více dílčími útoky. V daném případě nelze při takových krátkých odstupech vůbec pochybovat o časové provázanosti jednotlivých útoků. Jednotný záměr obviněného přitom spolehlivě prokazuje i subjektivní souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky, které byly spáchány stejným způsobem a vůči stejnému předmětu. Vedle časové souvislosti je tak daná i subjektivní a objektivní souvislost pokračování v trestném činu.
O opakování trestného činu se jedná, když pachatel opakuje stejnou skutkovou podstatu trestného činu, ale chybí některý z dalších znaků pokračování, nejčastěji chybí jednotný záměr nebo blízká souvislost časová apod. Vzhledem k tomu, že obviněný naplnil všechny znaky pokračování v trestném činu, jak je výše rozebráno, nelze jeho jednání považovat za opakování trestného činu.
Při pokračování v trestném činu nastává počátek běhu promlčecí lhůty v momentě, kdy pachatel ukončil jednání v rámci jeho posledního dílčího útoku, což bylo v daném případě dne 30. 12. 2003. K zahájení trestního stíhání došlo ke dni 4. 11. 2008. Pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona zaniká trestnost činu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let. Vzhledem k tomu, že do zahájení trestního stíhání neuběhlo pět let, nedošlo k promlčení trestního stíhání, čehož si je obviněný také vědom, když v dovolání uvádí, že by došlo k promlčení jen v případě pokud by se nejednalo o pokračování v trestném činu, ale o opakování. Nejvyšší soud proto hodnotil námitku nepřípustnosti trestního stíhání pro skutky v bodech 1. – 5. výroku o vině vzhledem k promlčení trestního stíhání, jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný brojí proti hodnocení důkazů nalézacím soudem a opakovaně namítá, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Tímto zcela vybočil z uplatněného dovolacího důvodu, když nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudem I. stupně, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu. Tyto námitky, rovněž jako u předcházejícího dovolacího důvodu, byly uplatněny již v odvolacím řízení a soud druhého stupně se s nimi náležitě vypořádal. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud není oprávněn k vlastnímu hodnocení důkazů a při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, nelze to považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Proto tato námitka také nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě uvedených důvodů, kdy Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají tomuto důvodu dovolání a námitka uplatněná pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byla hodnocena jako zjevně neopodstatněná, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš