ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.311.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 311/2011-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Doc. Ing. L. S. , CSc. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008, je již druhým rozhodnutím tohoto soudu o odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 35 T 8/2003. Tímto rozsudkem soudu I. stupně byl obviněný Doc. Ing. L. S. , CSc., uznán vinným ad 1) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ad 2) a, c, d, e, f, g, h, 3), 4), 5) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1, §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro další skutky popsané ve výroku o vině. Tímto rozsudkem bylo také rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Z. K. a Ing. J. Z.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce proti výrokům o trestech v neprospěch všech obviněných. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 6 To 83/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil a to ve výrocích o trestech ohledně obviněných Z. K. a Doc. Ing. L. S. , CSc. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Doc. Ing. L. S. , CSc., uložil při nezměněném výroku o vině podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu také uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev v trvání 5 let. Podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl jako nedůvodná.
Spoluobviněná Z. K. , která podstatnou část trestné činnosti spáchala s obviněným jako spolupachatelka, byla uznána vinnou stejnými trestnými činy, a byl jí soudem I. stupně uložen stejný úhrnný trest jako obviněnému, tj. trest odnětí svobody v trvání 5 let a trest zákazu činnosti na dobu 5 let, ale soudem odvolacím jí byl trest odnětí svobody zpřísněn o půl roku, tj. na trest v trvání 5 let a 6 měsíců.
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovoláních obviněných Z. K. a Doc. Ing. L. S. , CSc., proti prvnímu rozsudku odvolacího soudu v této trestní věci, a to usnesením ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009. Dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání Z. K. pak bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Z podnětu ústavní stížnosti obviněného Doc. Ing. L. S. , CSc., Ústavní soud ČR zrušil nálezem ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, jak usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009, tak i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 6 To 83/2008, když dospěl k závěru, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo obviněného garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vrchní soud v Olomouci proto znovu rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 35 T 8/2003. Rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněného v celém rozsahu, když důvodem změny výroku o vině byla pouze skutečnost, že vrchní soud podruhé ve věci rozhodoval v jiné situaci, kdy již nabyl účinnosti nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je pro obviněného příznivější. Proto nově uznal obviněného vinným v bodě 1) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a v dalších bodech zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil nově obviněnému trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností všeho druhu a družstev, v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. nově rozhodl také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Rovněž toto druhé rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které bylo podáno řádně a včas, s uplatněním důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., když podle obviněného nebylo respektováno ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém obsáhlém dovolání opět podle zjištění Nejvyššího soudu uplatňuje shodné námitky, které již byly uplatněny v prvním dovolání ze dne 3. 6. 2009, kterými se již Nejvyšší soud jednou zabýval, a zaujal k nim svůj názor v usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009, kterým bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný tak dovolacímu soudu předkládá z podstatné části doslovně tytéž námitky, které již jednou byly předmětem dovolacího přezkumu, přičemž nesprávné právní posouzení skutku zpochybňuje ve vztahu k trestným činům zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zákona, a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. K novému právnímu posouzení odvolacím soudem, podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tak obviněný v dovolání žádné nové námitky neuvádí. Proto Nejvyšší soud ohledně této opakované dovolací argumentaci obviněného plně odkazuje na odůvodnění předchozího rozhodnutí o dovolání ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009, jehož obsah pouze z důvodu přehlednosti v další části v plném znění cituje.
Oproti svému předchozímu dovolání obviněný s poukazem na zrušující nález Ústavního soudu pouze navíc namítá, že Vrchní soud v Olomouci dostatečně nerespektoval tento nález, podle kterého měl soud v dalším řízení postupovat tak, aby byla respektována a chráněna jeho osobní svoboda s ohledem na celkovou délku řízení. Podle obviněného ani nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků nerespektuje dostatečně požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením jeho práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008, a v plném rozsahu jej zprostil obžaloby, nebo příslušnému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ve vztahu k oběma uplatněným důvodům dovolání obviněný opakuje již dříve uplatněné námitky, kterými se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009, shledal je zjevně neopodstatněnými a na tyto závěry Nejvyššího soudu lze již jen odkázat. Rovněž Ústavní soud z hlediska námitek proti právnímu posouzení skutku nedovodil porušení ústavního pořádku a usnesení Nejvyššího soudu zrušil ze zcela jiných důvodů, když uložený trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců shledal s ohledem na délku řízení jako neproporcionální zásah do osobní svobody obviněného. Ústavní soud přitom neshledal adekvátním zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a zejména výslovně odkázal na institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody. V souladu s tímto stanoviskem Vrchní soud v Olomouci aplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a s ohledem na délku řízení uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby (5 let) v trvání 4 let. S ohledem na vyjádření Ústavního soudu v nálezu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, lze již tento trest shledat za souladný i s ústavními požadavky a mezinárodně právními závazky. Žádný důvod státní zástupce neshledává k zásahu do hmotně právní kvalifikace z hlediska namítaného snížení společenské nebezpečnosti skutku ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona, když tato norma nebyla v konečném důsledku ve věci aplikována.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Jak bylo již výše uvedeno, Nejvyšší soud předně k opakovaným námitkám obviněného v rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., znovu cituje důvody usnesení ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 7 Tdo 768/2009, kterým bylo první dovolání obviněného v této trestní věci odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Přitom z hlediska formálních znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným soudem I. stupně podle trestního zákona, a ke kterému se vztahují jeho opakované námitky v dovolání, byly tytéž znaky shledány naplněnými i ohledně zločinů, jimiž byl obviněný nově uznán vinným soudem odvolacím, ale ve vztahu k nimž žádné námitky neuvádí.
„Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný jeho naplnění spatřuje v nerespektování ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že trestní řízení mělo být shledáno nepřiměřeně dlouhým a trestní stíhání mělo být proto zastaveno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze ovšem uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají. Námitky obviněného, podle kterých v nepřiměřené délce řízení spatřuje důvod pro zastavení trestního stíhání jako nepřípustného /§11 odst. 1 písm. j) tr. ř./, tak nelze považovat za opodstatněné.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu tohoto práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jsou ale i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporují účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).
Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami Doc. Ing. L. S. , CSc., odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitky k bodu ad 1) obviněný v první řadě uvedl, že vyvození jeho trestní odpovědnosti je neadekvátním přenosem odpovědnosti ze zavázané právnické osoby na fyzickou a v jeho případě tak došlo k užití norem trestního práva v rozporu se zásadou ultima ratio, když adekvátním řešením bylo podání civilně právních žalob ze strany věřitele.
Nejvyšší soud považuje za nutné se nejprve v obecné rovině vyjádřit k trestní odpovědnosti fyzických osob jednajících jménem právnických osob nebo za ně. Právnická osoba představuje určitou, účelově vytvořenou, umělou právní konstrukci, která umožňuje, aby zejména ve sféře občanského a obchodního práva mohly vystupovat i jiné právní subjekty než jen fyzické osoby. Právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli, nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat. Náš právní řád stanoví, že vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby. Předpisy práva občanského a obchodního pak stanoví především to, které subjekty lze považovat za právnické osoby a kdo jedná jménem právnické osoby, resp. v jejich zastoupení v občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních a dalších právních vztazích. Z toho vyplývá, že práva a povinnosti z těchto právních vztahů vznikají přímo právnické osobě, pokud jejím jménem nebo v jejím zastoupení jednající fyzická osoba postupovala v souladu s uvedenými předpisy. To ovšem neznamená stejný režim i v oblasti trestního práva, které je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Trestně právní důsledky určitého jednání tedy snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť i v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové podstaty nebo si počínala jako účastník na trestném činu jiného. Obviněný je tedy odpovědný za své vlastní jednání.
Pokud obviněný namítá, že celá záležitost měla být řešena civilní žalobou, je nutné poukázat na to, že v dané věci nejde o typický obchodně závazkový vztah, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání (jednání všech obviněných) zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv).
Na tomto místě je nutné podotknout, že trestní postih pro uvedené trestné činy není podmíněn neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření (civilních žalob) k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný (obvinění) svým jednáním naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nelze na tato jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že popis jednání pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje znak skutkové podstaty spočívající v přisvojení si cizí věci. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění (Doc. Ing. L. S. , CSc., Z. K. ) jako jednatelé společnosti P BEAM, spol. s r. o., uzavřeli v období od 2. 10. 1992 do 18. 5. 1993 celkem 5 smluv o pronájmu s následným odprodejem věcí. V těchto smlouvách byly jednoznačně stanoveny podmínky, za nichž bylo možno věci užívat. Obvinění předměty leasingu řádně převzali a užívali, avšak v průběhu roku 1993 přestali platit leasingové splátky, a proto leasingová společnost předčasně odstoupila od smluv, přičemž odstoupení nájemcům doručila. Dne 27. 5. 1994 bylo mezi obviněnými a leasingovou společností uzavřeno 5 dohod o předání věcí, v nichž se obvinění zavázali do 31 dnů od podpisu předat předměty leasingu, což však také neučinili a na opakované výzvy leasingové společnosti odmítli pronajaté věci vydat a nakládali s nimi jako s vlastními až do doby, kdy byli vzati do vazby.
Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka (oprávněného držitele), a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U leasingových smluv je podstatné to, že nájemce není po dobu nájmu vlastníkem věci. Je tedy zřejmé, že obviněný (obvinění) měl u sebe věc cizí. Pokud dále nezajistil plnění splátkového kalendáře a byla mu leasingová smlouva ze strany leasingové společnosti vypovězena, bylo nepochybně povinností obviněného přestat předmět leasingu užívat a vrátit jej. Pokud tyto předměty dále užíval (resp. jím ovládaná právnická osoba) a nevrátil, a to ani po podpisu dohod o předání věcí a přes opakované výzvy k vrácení věcí se vyhýbal splnění své povinnosti vydat cizí jemu svěřenou věc (věci), naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry včetně znaku přisvojení si cizí věci.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně údajně neplatného odstoupení od smluv ze strany leasingové společnosti, je nutno podotknout, že povinnost obviněného vrátit věci, které byly předmětem leasingu byla dána nejen odstoupením od smlouvy, ale rovněž uzavřením dohod o předání věci, ve kterých se výslovně zavázal (potažmo společnost P BEAM, spol. s r. o.) k vrácení věcí. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná, protože akceptoval odstoupení od smluv o pronájmu věcí a nesplněním nového závazku k jejich vrácení s nimi nakládal jako s vlastními, čímž si je přisvojil.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného vztahujícími se k jednání popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně.
V první řadě se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného, podle které měl podle skutkové věty u jednání pod bodem ad 2a) vzniknout rozpor, neboť ve společné části skutkové věty je uvedeno, že měl vystupovat jako jednatel společnosti P BEAM, spol. s r. o., a současně /ad 2a)/ jako zástupce společnosti PLASTICARD-TESLA, a. s.
Z jednání popsaného pod bodem ad 2) výroku o vině vyplývá, že obvinění (Z. K. a Doc. Ing. L. S. , CSc.) v době nejméně od 23. 7. 1992 do 8. 11. 1993 v úmyslu vylákat jednak od peněžních ústavů finanční prostředky pod příslibem je řádně splácet a jednak od leasingových společností předměty leasingu pod příslibem je řádně splácet uzavírali buď sami nebo společně jako jednatelé společnosti P BEAM, spol. s r. o., úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy … atd. U jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu je pak popsáno, který z obviněných a jakým způsobem jednal. U skutku pod bodem ad 2a) je popsáno, že obviněný Doc. Ing. L. S. , CSc., jako zástupce společnosti PLASTICARD-TESLA, a. s., dne 23. 7. 1992 vylákal uzavření smlouvy o úvěru. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 33 a násl.) dále vyplývá personální propojenost společností P BEAM, spol. s r. o., a PLASTICARD-TESLA, a. s. Z daného výroku o vině tedy zřetelně vyplývá, že obvinění v uvedených útocích jednali buď sami /jako u skutku pod bodem ad 2a) obviněný Doc. Ing. L. S. , CSc., jako zástupce společnosti PLASTICARD-TESLA, a. s./ nebo společně s obviněnou Z. K. jako jednatelé společnosti P BEAM, spol. s r. o. Nejvyšší soud neshledal v této souvislosti žádný rozpor.
Podle obviněného dále není možno shledat jednotící úmysl mezi jednáním pod bodem ad 2a) a ad 2c) výroku o vině, neboť časový odstup těchto dvou jednání je cca 9 měsíců. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně byl obviněný Doc. Ing. L. S. , CSc., uznán vinným mimo jiné pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro jednání popsaná pod body ad 2) a, c, d, e, f, g, h, 3), 4), 5). Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), musí být spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku. Z popsaného jednání je zcela zřejmé, že jednání (jednotlivé útoky) obviněného naplňuje všechny znaky pokračování trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Jednotícím záměrem zcela jistě bylo vylákání úvěrů či předmětů leasingu nutných pro realizaci podnikatelského záměru obviněných, přičemž pokud jde o namítanou blízkou souvislost časovou, je nutné přihlédnout (jak již uvedl státní zástupce) k dalším útokům pokračujícího trestného činu, jež jsou popsány pod bodem ad 4) výroku o vině, a kterých se obviněný dopustil v mezidobí mezi namítanými útoky ad 2a) /23. 7. 1992/ a ad 2c) /17. 3. 1993/, tedy v období od 24. 8. 1992 do 30. 12. 1992.
Obviněný dále zpochybňuje možnost spáchat trestný čin podvodu zatajením informace, jež je veřejně přístupná, v tomto případě uvedená v katastru nemovitostí. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obvinění se podvodného jednání vůči bankám a leasingovým společnostem pod bodem ad 2) dopouštěli tím, že v úmyslu vylákat jednak od peněžních ústavů finanční prostředky pod příslibem řádně splácet sjednané splátky a jednak od leasingových společností předměty leasingu pod příslibem splácet leasingové splátky, uzavírali úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy, přičemž neobjektivně informovali zejména o své celkové úvěrové zatíženosti, zatajili, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými peněžními ústavy, ocenění nemovitostí sloužící k zástavě předkládali záměrně v cenové úrovni zahraničního trhu, vystavovali nekryté vlastní směnky bez protestu, přestože byli srozuměni s neschopností dostát svým závazkům v dohodnutých lhůtách splatnosti s ohledem na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů a nejistotu zdrojů cizích, jakož i obecnou insolventnost, atd.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje stejně jako státní zástupce, na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, sešit 1, T 648, ze kterého vyplývá, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Obviněný (obvinění) se tak nemůže zprostit odpovědnosti za své jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými peněžními ústavy, resp. značné úvěrové zatížení jeho obchodních společností.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného ohledně tzv. německé metodiky a považuje námitku za zjevně neopodstatněnou. Nutno dodat, že tato námitka byla součástí celé obhajoby obviněného (obviněných), byla součástí také jeho odvolání a oba soudy se jí zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Obviněný má i přes důsledné odůvodnění soudů obou stupňů za to, že v dané době byla německá metodika jedním ze standardních způsobů oceňování, a i pokud by byl akceptován názor soudů obou stupňů, že zjištěná cena nevystihuje reálnou hodnotu nemovitostí, nelze podle něj považovat předložení posudku za uvádění v omyl, neboť posudek potřebnou informaci o metodě obsahoval.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a dále z odůvodnění rozhodnutí obou soudů obvinění vedeni snahou za každou cenu realizovat (financovat) svůj podnikatelský záměr (výrobu plastových karet) oslovovali za tímto účelem bankovní společnosti a leasingové společnosti se žádostmi o uzavření úvěrových a leasingových smluv a pod příslibem řádného plnění smluvních podmínek (řádného splácení) uváděli tyto společnosti v omyl tím, že předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Uzavírali splátkové kalendáře ačkoli věděli, že svým závazkům nebudou moci dostát, že nebudou moci v dohodnutých lhůtách splatnosti peníze vrátit (splácet), a to zejména s ohledem na své předchozí četné závazky, na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů a nejistotu zdrojů cizích. Obvinění tak ve snaze zajistit v podstatě nereálné financování svého projektu využívali (zneužívali) se znalostí problematiky (vědomě) informací, které měli k dispozici, zcela účelově ve svůj prospěch. Záměrně neuváděli značné finanční zatížení svých společností předchozími úvěry, předložili nepravdivé informace o existenci jiných zástavních práv na nemovitostech, které měly sloužit jako zástava, jakož i pro svůj projekt zcela záměrně využili (zneužili) své znalosti rozdílu mezi metodikami užívanými pro ocenění zastavovaných nemovitostí. Tedy za účelem získání úvěru v jimi požadované výši naprosto účelově předkládali znalecké posudky oceňující nemovitosti německou metodikou, tedy metodikou v cenové relaci zahraničního trhu, čímž dosáhli jednoznačného nadhodnocení cen nemovitostí sloužící k zástavě, a tím v konečném důsledku mohli žádat o vyšší finanční částku. Ze skutkových zjištění zejména na str. 86 a 110 rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, že obvinění měli k dispozici posudky oceňující dané nemovitost sloužící k zástavě (Interhotel T. K. a VÚHŽ D. ) jak podle české metodiky tak podle metodiky německé. Užití německé metodiky není obecně považováno za nepřípustné, avšak v dané souvislosti obvinění k dosažení svých cílů podvodným jednáním využili v danou dobu možnosti této metodiky a předložili ocenění nemovitosti sloužící jako zástava v pro ně jednoznačně výhodnější cenové hladině. Předkládáním takových posudků pak v souvislosti s dalším jejich jednáním v době uzavírání smluv jednali klamavě.
Tvrdí-li obviněný v této souvislosti pouze nejasně, že „pro určité účely“ bylo v rozhodné době předepsáno ocenění nemovitostí zahraniční metodou (§24 vyhlášky č. 393/1991 Sb.), tak je nutno uvést, že těmito „určitými účely“ bylo zjišťování ceny při převodu staveb, pozemků a trvalých porostů na československou právnickou osobu se zahraniční majetkovou účastí, což ale společnost P BEAM, spol. s r. o., rozhodně nebyla a nejednalo se ani o převod nemovitostí.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 3) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že u jednání pod bodem ad 3c) není uvedeno žádné konkrétní jednání, kterého by se měl dopustit on, když úvěrovou smlouvu podepsala obviněná Z. K. Ani s touto námitkou však Nejvyšší soud nesouhlasí. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá (stručně řečeno), že obvinění jako jednatelé společnosti P BEAM, spol. s r. o., v úmyslu vylákat od BANKY HANÁ, a. s., finanční prostředky, pod předstíraným příslibem řádně splácet dojednané splátky, celkem ve třech případech ve skutkové větě uvedených uzavřeli úvěrové smlouvy, když k splacení úvěrů nedošlo. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je pak dále zřejmé, že oba obvinění jednali v těchto případech společně se shodným záměrem a společně také realizovali jednání se zástupci BANKY HANÁ, a. s. (viz str. 140 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). Za společnost P BEAM, spol. s r. o., mohl jednat jako jednatel každý z obviněných (viz str. 37 rozhodnutí soudu prvního stupně) samostatně. Ačkoli tedy celkem ze tří smluv podepsala jednu úvěrovou smlouvu ze dne 29. 12. 1993 za společnost P BEAM, spol. s r. o., obviněná Z. K. , jednalo se od počátku o společnou činnost a aktivity obou obviněných, směřující k získání finančních prostředků pro jejich obchodní společnost P BEAM, spol. s r. o., ve které byli oba společníci i jednatelé. Na jednání pod bodem 3c) je proto nutno nahlížet jako na součást celého společného jednání, a to nejen v bodě 3).
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami týkajícími se jednání obviněného pod bodem ad 4) výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, pomineme-li námitky stran údajné nejasnosti výrazu „vylákal uzavření leasingové smlouvy“ a námitky ohledně údajně zfalšovaných leasingových smluv, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný uplatněný důvod podle §265b tr. ř. Podle obviněného popis skutku pod bodem ad 4) neobsahuje jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely z hodnoty leasingově pronajatých věcí. Nejvyšší soud shledal obě námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
Předně nutno podotknout, že skutková zjištění popsaná pod bodem ad 4) výroku o vině soudu prvního stupně naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obviněný tímto jednáním celkem v pěti případech vylákal uzavření leasingových smluv se společností C. L. , přičemž zamlčel značné úvěrové zatížení společností PLASTICARD-TESLA, a. s., a P BEAM, spol. s r. o., smlouvy uzavřel ačkoli byl srozuměn s neschopností společností, jež zastupoval, řádně splácet leasingové splátky v dohodnutých termínech, přičemž tyto splátky také po určitém čase splácet přestal a leasingová společnost od smluv odstoupila, čímž způsobil uvedené společnosti škodu více než 12 mil. Kč. Obviněný tedy již v době podepisování smluv s leasingovou společností vědom si velmi těžké finanční situace společností, které zastupoval (viz str. 160 rozhodnutí soudu prvního stupně, viz znalecký posudek č. 2/98 Ing. Liškářové na č. l. 1647 a násl, sv. 7 tr. spisu), tuto skutečnost úmyslně neuvedl a příslibem řádného splácení (jak se zavázal podpisem leasingových smluv) uváděl poškozenou společnost v omyl o poctivosti svého záměru. V důsledku tohoto jednání pak došlo ke škodě na straně poškozené společnosti a k obohacení na straně jeho společností.
Z konkrétních námitek v dovolání je přitom zřejmé, že obviněný považuje jednání v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně za nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. proto, že skutková věta obsahuje zmínku o vzniku škody, ale současně popisuje jednání, jímž žádná škoda nevznikla, když leasingová společnost měla výsledně jak předměty leasingu, tak i zaplacené leasingové splátky, a nelze proto u ní hovořit o škodě.
Pokud jde o výši škody, soud prvního stupně se jí náležitě zabýval na str. 159 a následně 219 svého rozhodnutí. Výši škody jak správně uvedl státní zástupce je třeba hodnotit k okamžiku spáchání trestného činu. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, což je okamžik, kdy obviněný dosáhl podvodným jednáním uzavření leasingových smluv a bylo mu z jejich titulu plněno. Znalecký posudek znalce Ing. Kotrče pak stanovil pořizovací cenu předmětů leasingu v době uzavření leasingové smlouvy. Při stanovení skutečné výše škody pak nalézací soud odečetl od pořizovacích cen částky, které byly obviněným zaplaceny jako splátky leasingu. Konečná skutečná škoda způsobená obviněným jeho jednáním byla stanovena na částku přesahující 12 mil. Kč. Nejvyšší soud se s takto určenou výší škody ztotožňuje a námitky obviněného v tomto směru považuje za zjevně neopodstatněné. Souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že je v tomto případě irelevantní, jakým způsobem naložila leasingová společnost s vrácenými předměty leasingu, neboť v této fázi se již jedná jen o náhradu již způsobené škody, byť soud prvního stupně ve prospěch obviněného snížil škodu i o částku získanou následujícím prodejem předmětů leasingu.
Není přitom podstatné, pro určení výše škody podle hodnoty leasingově pronajaté věci, aby pachatel jako leasingový nájemce tuto věc prodal, jak obviněný namítá v dovolání. Stejné kriterium platí i v případě, kdy pachatel podvodně uzavře leasingovou smlouvu s úmyslem řádně nebo vůbec neplnit podmínky smlouvy. Pokud pak podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky, nebo jako v tomto případě pachatel některé leasingové splátky zaplatil v určité částce, sníží se škoda způsobená trestným činem pouze o tyto částky.
U jednání pod bodem ad 5) obviněný opět uvádí, že popis skutku neobsahuje žádný údaj o tom, že by měl někoho uvést v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti. Poukazuje tak na údajnou absenci objektivní stránky uvedeného trestného činu a tím je podvodné jednání ze strany obviněných. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. Jednáním pod bodem ad 5) se náležitě zabýval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 165 a násl. a 219 a násl. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obvinění dne 13. 5. 1993 vylákali uzavření úvěrové smlouvy s První slezskou bankou, a. s., ve výši 25.000.000,- Kč, úvěr uzavřeli i přes své vědomí o značném předchozím finančním zatížení a neplnění závazků k jiným peněžním ústavům a přestože byli srozuměni s tím, že v dohodnuté době nebudou schopni splátky úvěru uhradit, k čemuž také došlo, neboť nebyla uhrazena ani jediná ze splátek. Tímto svým jednáním obvinění nepochybně uvedli První slezskou banku, a. s., v omyl, neboť ta jistě při podpisu úvěrové smlouvy byla na základě informací poskytnutých obviněnými přesvědčena o jejich poctivosti a schopnosti plnit závazky vyplývající ze smlouvy. V tomto omylu pak učinila banka majetkovou dispozici a převedla finanční prostředky na účet společnosti obviněných. Z popsaného skutku zjevně vyplývá podvodné jednání obviněného (obviněných). Uvedení v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentně. Pokud se obviněný zavázal, při vědomí finanční situace obchodní společnosti, k splátkám a splacení úvěru, tak jak je ve skutku ad 5) uvedeno, a ač byl srozuměn s tím, že v dohodnuté době nebude schopen splátky úvěru ani směnku uhradit, předstíral tak okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci a tedy uváděl banku v omyl.
K bodům ad 2) a ad 5) pak obviněný souhrnně namítal, že hradil alespoň některé leasingové splátky, z čehož dovozuje absenci zavinění a dodává, že úmysl mu ani nebyl prokázán. Nejvyšší soud také tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný a pachatel již v době půjčky musel jednat v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil. Také z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Pro úmysl obviněného pak svědčí nejen velké množství jednotlivých útoků, kterými poškozeným způsobil škodu, ale zejména skutečnost, že obviněný v celkem 16 případech vylákal uzavření úvěrových smluv či smluv leasingových pod příslibem řádného splácení (jak se jistě poškozené subjekty domnívaly), když si byl vědom skutečnosti, že pro dluhy z úvěrů či leasingů předchozích, které nesplácel, nebude schopen dostát svým závazkům nově vzniklým. Od počátku nepostupoval v souladu se smlouvami, které s poškozenými uzavíral. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, když je zřejmé, že v průběhu tak dlouhé doby páchání trestné činnosti musel být srozuměn nejen s tím, že zapůjčené peníze nevrátí ve sjednané době, ale že je (ve většině případů) nevrátí vůbec. Existence podvodného úmyslu obviněného je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů, když jeden úvěr (leasingová smlouva), nutno podotknout, že vždy šlo o částky v řádech milionů Kč, v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí úvěr (předměty leasingu) splácen ve lhůtě. Celkové zadlužení obviněného potažmo jím ovládaných společností přitom neustále narůstalo a přestože nebyl schopen splácet úvěry předchozí, uzavíral další úvěrové (leasingové) smlouvy. Obviněný tak vedený snahou za každou cenu realizovat svůj podnikatelský záměr zcela nereálně předpokládal, že snad v budoucnu nastane událost, která povede k zániku všech souvisejících závazků. Z jednání obviněného tak nade vší pochybnost vyplývá zavinění ve formě nepřímého úmyslu, přičemž obviněného nemůže vyvinit skutečnost, že některé ze splátek byly realizovány. Námitka obviněného ohledně absence zavinění je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný dále právně relevantně namítl u skutku pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, že soudy nesprávně postupovaly i s ohledem na určení výše škody, kdy škodu podle něj představuje pouze ušlý zisk, neboť předmět leasingu byl v konečném důsledku poškozené společnosti vrácen. Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. U leasingových smluv pak může být škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu případně po odečtení té části leasingových splátek, které představují čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu. V daném případě tak soud správně stanovil výši škody k okamžiku spáchání trestného činu (viz str. 70 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). Znaleckými posudky pak byla stanovena pořizovací cena předmětu leasingu, přičemž při stanovení výše škody soud odečetl od takto zjištěné ceny zaplacené leasingové splátky (vyjádřené v %). Na určení výše škody nemá žádný vliv, že byly předměty leasingu po dokonání trestného činu zpronevěry leasingové společnosti vráceny. Tuto skutečnost je třeba posuzovat již jako náhradu škody způsobené trestným činem.“
Nejvyšší soud již znovu neuvádí důvody, proč shledal zjevně neopodstatněnou i námitku obviněného ohledně aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona, která byla v dovolání rovněž opět uplatněná. Vrchní soud v Olomouci totiž ve svém novém rozhodnutí aplikoval trestní zákoník takže použití §88 odst. 1 tr. zákona vůbec nepřicházelo již v úvahu, což zřejmě obviněný nepostřehl.
Protože Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, shledal porušení základního práva obviněného na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) soudy všech stupňů a zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i dovolacího, je nově opět předmětem přezkumu Nejvyšším soudem námitka obviněného, že odvolací soud dostatečně nerespektoval nález Ústavního soudu ČR, aby bylo postupováno v dalším řízení tak, aby byla s ohledem na celkovou délku řízení respektována a chráněna jeho osobní svoboda. Konkrétně obviněný spatřuje pochybení v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání.
Ústavní soud ČR v uvedeném nálezu uvedl, že dle jeho názoru nelze účelu trestu v daném případě, po době delší než 16 let od spáchání trestné činnosti, dosáhnout uloženým trestem odnětí svobody v délce 5 let, resp. 6 let a 6 měsíců, který je z hlediska účelu či funkce ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. Tu však jako hlavní účel trestu zákon (§23 tr. zákona) nepředvídá a může být proto uplatněna jen akcesoricky, tj. vedle hlavních účelů trestu vymezených v §23 tr. zákona. Krajskému i vrchnímu soudu přitom vytkl, že při svém rozhodování neposoudily dostatečně přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy stěžovatele, tj. zda zásah do jeho osobní svobody v podobě uložení nepodmíněného trestu je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. I uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 5 let soudem I. stupně, „se Ústavnímu soudu v daném případě stále nejeví jako přiměřené veřejnému zájmu na potrestání pachatele, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu“. Ústavní soud přitom nijak nepředjímal druh a výši konkrétního trestu, kterým by nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu obviněného Doc. Ing. L. S. , CSc., ale poukázal na to, že obecné soudy disponují celou řadou prostředků, nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání. Proto je třeba uvažovat o případném využití dalších institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a k dispozici jsou i další prostředky.
Vrchní soud v Olomouci ve svém novém rozhodnutí o odvolání obviněného, s odkazem na podrobný rozbor průběhu celého trestního stíhání v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, opětovně konstatoval nepřiměřené průtahy ve věci zejména ve fázi přípravného řízení. S ohledem na zrušující nález Ústavního soudu ČR shledal důvodnou odvolací námitku obviněného týkající se nezohlednění délky řízení při ukládání trestu, a po zrušení rozsudku soudu I. stupně ohledně obviněného mu nově uložil mj. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Tento trest odnětí svobody uložil za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby zločinu podvodu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, která je 5 let, výslovně jako projev kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přitom uvedl, že se jedná o trest podstatně nižší, než by byl ukládán při „normálním běhu věci“, kdy by se trest pohyboval v rozmezí kolem devíti roků, že se také jedná o trest úhrnný za spáchání více trestných činů. Společně s trestem zákazu činnosti v trvání 5 let považuje vrchní soud takto uložený trest za zákonný, naplňující ústavní požadavek proporcionality trestu a také individuální i generální prevence.
Po zásahu Ústavního soudu ČR byl tak obviněnému uložen o 2 a půl roku kratší trest odnětí svobody než v původním zrušeném rozsudku odvolacího soudu, čímž byla za použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku promítnuta do výměry tohoto druhu trestu ještě víc kompenzace nepřiměřené délky trestního stíhání obviněného v trvání 14 let a doby uplynulé od spáchání trestné činnosti v trvání 14 let a 8 měsíců. Uvedené doby byly přitom vedle jednání samotného obviněného, který se po dobu jednoho roku skrýval před orgány činnými v trestním řízení v zahraničí, značně ovlivněny výjimečným rozsahem trestné činnosti obviněného (11 stran výrokové části napadeného rozsudku) s celkovou způsobenou škodou ve výši 148.753.562,- Kč, což si vyžádalo obsáhlé a časově náročné objasňování a opatřování potřebných důkazů (viz např. str. 23 – 24 rozsudku soudu I. stupně). O rozsahu trestné činnosti obviněného a složitosti věci svědčí dostatečně již samotný rozsudek soudu I. stupně obsahující celkem 241 stran. Tyto skutečnosti bylo nutno při posuzování délky uvedených dob a jejich nepřiměřenosti také vzít v úvahu při posuzování míry jejich kompenzace v uloženém trestu, protože přiměřenost lhůty trvání řízení je třeba v každém konkrétním případě posuzovat komplexně.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že úhrnný trest uložený obviněnému za dva zločiny, a to zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, odpovídá všem rozhodným hlediskům uvedeným v ustanovení §39 tr. zákoníku. Nově uložený trest odnětí svobody v trvání 4 let je již také přiměřený veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti a nejedná se o nepřiměřený zásah do osobní svobody obviněného. V této souvislosti lze připomenout, že po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, byl obviněný dne 25. 6. 2010 propouštěn z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, když soud I. stupně usnesením ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 35 T 8/2003, rozhodl podle §314 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby. K žádosti obviněného, aniž by tento opět po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008, nastoupil výkon trestu odnětí svobody, rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 0 PP 338/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 1 To 9/2011, podle §88 odst. 1 písm. a) a §89 odst. 1 tr. zákoníku tak, že se obviněný podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody (4 roky odnětí svobody, uložený rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 83/2008) se zkušební dobou v trvání 5 let (viz č. l. 14240 – 14243 tr. spisu, svazek č. 55). Obviněnému tak nehrozí bezprostřední výkon uloženého trestu, resp. po zápočtu v podstatě jeho dosud nevykonané poloviny a je plně v jeho moci zásah do jeho osobní svobody odvrátit řádným životem ve zkušební době podmíněného propuštění.
Protože Nejvyšší soud shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, když se z podstatné části jednalo o námitky již jednou v řízení o dovolání projednané, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš