ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.428.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 428/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 4 To 504/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 42/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 7 T 42/2010, byl obviněný A. K., společně se spoluobviněnými O. V. a J. T. (v rozsudku chybně uvedeno T.) jako spolupachateli podle §23 tr. zákoníku, uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin, a sbíhající se trestný čin vraždy ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1, k §219 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 1 T 24/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, byl odsouzen podle §32 odst. 2, §35 odst. 2 a §219 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §39a odst. 3 tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 1 tr. zákona bylo obviněnému uloženo také ochranné léčení protitoxikomanické, ústavní formou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zákona zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku, jímž byl obviněný odsouzen za sbíhající se trestný čin vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákona, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně spoluobviněných O. V. a J. T.
Obviněný A. K. podal proti citovanému rozsudku soudu I. stupně odvolání, které směřovalo výlučně do výroku o uloženém souhrnném trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 4 To 504/2010, bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný včas a řádně podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřuje výslovně proti výroku o uložení souhrnného trestu a vytýká soudu, že s přihlédnutím k ustanovení §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku zcela pominuly ustanovení §44 tr. zákoníku, a z hlediska §2 odst. 3 tr. zákoníku použily pro uložení souhrnného trestu časově nesprávné ustanovení zákona. Přípustnost dovolání je podle obviněného dána s ohledem na stávající judikaturu, podle které lze ve vztahu k výroku o trestu namítat jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, pochybení soudu v právním závěru, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest. Podle obviněného lze pod to zařadit i otázku, zda jsou podmínky k upuštění od souhrnného trestu, jako kategorie hmotného práva. Ohledně uloženého trestu také namítá, že ač byl odsouzen pro trestný čin kvalifikovaný podle trestního zákoníku, bylo o uložení souhrnného trestu, o zařazení do věznice, i o zrušení předcházejícího rozsudku, rozhodnuto podle trestního zákona.
Obviněný poukázal na to, že se přečinu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku dopustil se spolupachateli v období do 31. 1. 2009, kdy toto jednání bylo zjištěno policií v souvislosti s dalším jeho jednáním, za které byl pro pokus trestného činu vraždy pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Při následném odsouzení za přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku v této trestní věci, byl všem spoluobviněným uložen jednotně trest v délce 1 roku odnětí svobody, čímž se jemu v rámci souhrnného trestu dosavadní trest v trvání 8 let, zvýšil na celkových 9 let. Přitom obhájce i státní zástupce navrhovali, aby s ohledem na dlouhodobé odsouzení za trestnou činnost, která v podstatě měla příčinu v prvotním jednání obviněného, soud upustil od uložení souhrnného trestu. Tomuto návrhu ale soud I. stupně nevyhověl a porušil tak ustanovení §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 1 tr. zákoníku, když šestkrát trestaného spoluobviněného, který je speciální recidivista v drogové oblasti, odsoudil na jeden rok, a jemu rovněž o jeden rok zvýšil předchozí trest. Přitom soud nevzal v úvahu, že v ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku je stanoven zákaz uložení sankce, která je pro pachatele citelnější a je podstatný rozdíl mezi trestem v délce 1 roku a navýšením dlouhodobého trestu o stejnou dobu. I když si je obviněný vědom, že neexistuje zákonný nárok na případné upuštění od uložení souhrnného trestu, nezbavuje to podle jeho názoru soud povinnosti řádně své rozhodnutí odůvodnit, a to i z hlediska užití §38 odst. 2 tr. zákoníku, čímž se soudy vůbec nezabývaly.
Obviněný také namítl, že při právní kvalifikaci a při rozhodnutí o trestu bylo použito dvou zákonů, aniž je v odůvodnění uvedeno, proč se tak stalo. Je toho názoru, že zrušením předchozího rozsudku fakticky pozbylo opodstatnění použití trestního zákona, a při zachování zákazu reformace in peius měla být použita též obecná ustanovení trestního zákoníku, nejen speciální. Mělo tak být užito zákona konkrétního a ne diferencovaně, což má význam v tom, že použití trestního zákoníku při právní kvalifikaci skutku jako přečinu, je nutno přihlédnout i k ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku, když obdobné ustanovení trestní zákon neobsahoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o souhrnném trestu a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se podle §44 tr. zákoníku upouští od uložení souhrnného trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit námitky obviněného, že mu byl uložen souhrnný trest v rozporu se zákonem, protože byly u něj splněny podmínky k upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku a že nebylo vzato v úvahu ani ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku. Výrok o trestu totiž nelze napadat z jiných důvodů dovolání, než jsou uvedeny v ustanoveních §265b odst. 1 písm. i) a h) odst. 2 tr. ř. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde ve vztahu k výroku o trestu např. tehdy, jde-li o otázku, zda byly dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy přichází v úvahu uložení souhrnného trestu, nebo je mezi nimi vztah recidivy a je třeba uložit trest samostatný. Obdobně může jít o jiné nesprávné hmotně právní posouzení v případě pochybení při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, nikoliv však v případě námitky, že byly splněny podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku.
Za právně relevantní by podle státního zástupce bylo možné s určitou mírou tolerance považovat námitku obviněného, že byl odsouzen za trestný čin kvalifikovaný podle trestního zákoníku, ale souhrnný trest mu byl uložen podle trestního zákona, podle kterého byl také zařazen do věznice. Podle státního zástupce tím obviněný namítá chybnou aplikaci ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti trestního zákoníku a tuto námitku lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto námitku ale považuje za zjevně neopodstatněnou, protože soudy dospěly k správnému závěru, že ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněného příznivější. Z hlediska zákona podle státního zástupce obstojí také uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zákona, když bylo nutno zrušit výrok o trestu uloženém dřívějším rozsudkem za pokus vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákona a trestní zákoník, oproti trestnímu zákonu, umožňuje v ustanovení §43 odst. 2 u vícečinného souběhu zvýšení horní hranice trestní sazby o jednu třetinu.
Protože obviněný napadenému rozhodnutí nevytkl žádnou vadu, která by zakládala důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl státní zástupce, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný předně spatřuje existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice v tom, že mu byl uložen souhrnný trest, ale nenamítá, že uložení tohoto trestu nepřicházelo v úvahu z důvodu neexistence podmínek pro jeho uložení podle §35 odst. 2 tr. zákona. Pouze tato námitka by ale byla způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože pouze zjištění, zda se jedná o souběh více trestných činů, je otázkou tzv. jiného hmotně právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ale v tomto směru nic nenamítá. Spatřuje-li existenci tohoto důvodu dovolání pouze v tom, že u něj nebylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, ať již podle §44 tr. zákoníku, nebo §37 tr. zákona (podle obou zákonů je podmínkou, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný), nesměřuje jeho námitka proti hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale toliko proti přiměřenosti resp. dostatečnosti uloženého trestu. Přiměřenost trestu ale není důvodem dovolání, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem (§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), jak tomu bylo i v tomto případě. Potvrzuje to také obviněným namítané nepoužití ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku, které upravuje „přiměřenost trestních sankcí“. Námitku proti přiměřenosti uloženého trestu lze relevantně uplatnit pouze v odvolání, což obviněný učinil, ale krajský soud ji shledal nedůvodnou.
S námitkou přiměřenosti uloženého souhrnného trestu souvisí také další námitka obviněného, že soudy měly při rozhodování použít „konkrétního“ zákona komplexně, a nikoliv diferencovaně, protože při použití trestního zákoníku z hlediska právní kvalifikace skutku, je třeba přihlédnout i k jeho obecným ustanovením, konkrétně k §38 odst. 2 tr. zákoníku. I touto námitkou se tak obviněný domáhá uložení mírnějšího trestu odnětí svobody (resp. neuložení souhrnného trestu), za použití ustanovení §38 odst. 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí. Namítá tak toliko nepřiměřenost uloženého trestu, kterou v dovolání nelze úspěšně namítat.
Nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování trestnosti činu podle §2 odst. 1 tr. zákoníku soudy dospěly k závěru, že je pro obviněného příznivější použití trestního zákoníku a jednání obviněného právně posoudily jako přečin podle §283 odst. 1 tohoto zákoníku. Proti tomu obviněný nic nenamítá. Při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, stejně jako podle §35 odst. 2 tr. zákona, se trest ukládá podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný. Pokud tedy soud I. stupně podle nejpřísněji trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zákona, které je navíc z hlediska ukládání trestu stejné, protože v tomto případě zvýšení horní hranice sazby nepřichází v úvahu, postupoval v souladu se zákonem. Totéž platí i o zařazení obviněného pro výkon trestu podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou a nikoliv podle §56 odst. 3 tr. zákoníku.
Protože námitky obviněného nespadají pod uplatněný důvod dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš