ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.443.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 443/2011-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 91/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 91/2009, byl obviněný J. N. uznán vinným jako pachatel podle §9 odst. 1 tr. zákona a spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zákona ad 1), 2), 4), 6), 7), 8) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona; ad 1), 3), 5) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona; ad 1) trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zákona; ad 4) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku; ad 5) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zákona; ad 8) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody části poškozených. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli zbylí poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. S.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně něj v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho uznal vinným ad 1), 2), 4), 5), 6), 7) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku; ad 1), 3) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku; ad 4) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku; ad 7) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku; ad 8) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody části poškozených. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. byli zbylí poškození odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud České republiky byl nejdříve povinen zkoumat, zda je vůbec v posuzované věci přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) - h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání mimo jiné proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření.
Ve smyslu těchto zákonných podmínek je proto dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zák., pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683.).
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 23 T 2/2010, byl na základě ukládání společného úhrnného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině i trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 2 T 91/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010. Dovolání bylo obviněným podáno dne 28. 7. 2010 právě proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010. Jednalo se tedy o dovolání podané proti neexistujícímu výroku rozhodnutí, víc než měsíc poté co bylo toto rozhodnutí zrušeno. V dané situaci není možné považovat rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 5 To 126/2010, za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., když již neexistuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1093/2010; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1509/2005).
Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda lze nápravy případných vad takového již „neexistujícího“ rozhodnutí dosáhnout nějakým jiným způsobem. Je třeba připomenout, že podle ustanovení §45 tr. zákoníku v souvislosti s ukládáním společného trestu za další dílčí útok u pokračování v trestném činu soud zruší v dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem včetně nového dílčího útoku, popř. o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu je vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dřívějším rozsudku, tzn. tato skutková zjištění se bez dalšího stanou součástí jeho vlastních skutkových závěrů v novém rozsudku. Z toho však také vyplývá, že soud rozhodující o společném trestu není vázán právním posouzením převzatých skutkových zjištění, ale je oprávněn a povinen je sám posuzovat, a to předně už z toho pohledu, zda jsou vůbec splněny právní podmínky pro posouzení činu jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a zda se skutečně jedná o jediný pokračující trestný čin. Jinak řečeno, zda jsou splněny zákonné (hmotně právní) podmínky pro ukládání společného trestu, včetně důsledku tohoto postupu ve vztahu k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí. Z výčtu důvodů k podání dovolání (§265b tr. ř.) je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě taxativně vyjmenovaných vad procesně právních a hmotně právních (v tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu – např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1029/2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, sp. zn. 11 Tdo 1092/2006 a další). Dovoláním se tedy zásadně nelze domáhat jen přezkumu skutkových zjištění, a tudíž předmětem dovolacího přezkumu nemůže být ani správnost těch skutkových zjištění, kterými je pak vázán soud rozhodující o ukládání společného trestu.
Naproti tomu případné vady při ukládání společného trestu spočívající v tom, že byly nesprávně posouzeny hmotně právní podmínky pro jeho uložení, jakož i jiné vady právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu, mohou zakládat důvod dovolání předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto vady lze uplatnit v dovolání podaném ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl ukládán společný trest (jsou-li samozřejmě splněny i další podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §265a tr. ř.). Dovoláním podaným proti tomuto rozhodnutí lze popřípadě uplatnit i jiné vady předpokládané jako důvod dovolání v ustanovení §265b tr. ř., byť se vztahují třeba jen k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu (např. dovolatel může uplatnit námitku, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci apod.). Tyto vady lze v uvažované situaci uplatnit toliko proti existujícímu pravomocnému rozhodnutí, tj. proti rozhodnutí, jímž byl pravomocně uložen společný trest a kterým došlo ke zrušení dřívějšího pravomocného rozhodnutí. Tímto způsobem lze tedy napravit případná pochybení, k nimž došlo v dříve pravomocně skončené věci, nikoliv však v rámci dovolacího řízení, jehož předmětem je rozhodnutí, které bylo později ve výroku o vině a trestu zrušeno (např. při ukládání společného trestu) a které už v době rozhodování o dovolání právně neexistuje. K tomu srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 Tdo 766/2006.
Protože dovolání obviněného není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž by na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš