ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.470.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 470/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 5. května 2011 dovolání obviněného J. I. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 14/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 3 T 14/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému S. W. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti GECO Tabák, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, na náhradu škody částku 2.808,- Kč.
Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný včas dovolání prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že v trestním řízení bylo porušeno ustanovení o totožnosti skutku podle §176 odst. 2 tr. ř. Uvedl, že ačkoli je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označován za řidiče vozidla a toho, kdo opatřil prostory pro uskladnění odcizeného zboží, přesto je tzv. skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně koncipována tak, že oba obvinění užili střelné zbraně, aby donutili poškozeného vystoupit z auta a že tímto vozidlem spolu se spoluobviněným odjeli. Ve skutečnosti však to byla jediná osoba, která užila zbraň k hrozbě a následně odjela vozidlem poškozeného. Podle obviněného rovněž nebylo prokázáno, že bylo užito střelné zbraně. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku neobsahuje skutečnosti, které by odpovídaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dodal, že není zřejmé, jakým způsobem došlo k dohodě se spoluobviněným S. W. Obviněný tvrdí, že nemohl předpokládat úmysl spoluobviněného. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, aniž by navrhl další postup dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl , že v řízení nebylo prokázáno užití střelné zbraně. Jde však o námitku skutkovou, jíž napadl skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
K námitce nedodržení zásady zachování totožnosti skutku Nejvyšší soud uvádí, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují posuzovaný skutek z hlediska času a místa spáchání trestného činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Tz 165/99). Obviněný především poukázal na porušení §176 odst. 2 tr. ř., podle něhož může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř.). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. Postup podle uvedeného ustanovení je postupem procesněprávním, jehož nedodržení nelze namítat v dovolání jak v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Obviněný rovněž namítl nesprávnost popisu skutku s tím, že popis jednání zahrnuje oba spoluobviněné, což podle něj neodpovídá skutečnosti, neboť se údajně na trestném jednání podílel jen okrajově. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spolu se spoluobviněným S. W. Obviněný se tak dopustil uvedeného trestného činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Skutečnost, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně chybí konkrétní odkaz na toto ustanovení, není nijak na závadu správnosti právního posouzení skutku.
Spolupachatelství je forma trestní součinnosti, při níž se na trestném činu podílí více pachatelů. Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tehdy, jestliže je spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každý ze spolupachatelů odpovídá za své jednání, jako by trestný čin spáchal sám. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podstatné tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti. Skutková zjištění a následně jejich popis v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu proto nevyžadují individualizaci trestného jednání každého spolupachatele trestného činu.
Relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rovněž námitka nedostatku subjektivní stránky obviněného. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba obvinění společným jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a to včetně subjektivní stránky. Soud prvního stupně své závěry náležitě odůvodnil, když mimo jiné uvedl, že: „…oba obvinění chtěli trestný čin společným jednáním spáchat a také jej společným jednáním spáchali. Obviněný I. zajistil prostory, kde bylo možné odcizené věci uložit, zajistil motorové vozidlo Opel Astra, které řídil, vysadil obviněného W. na místě, kde tento samotné loupežné přepadení se zbraní, kterou si předem opatřil, realizoval a odjel s odcizeným vozidlem a zbožím do L., kde zboží uskladnil. Společně pak odvezli odcizené vozidlo na opuštěnou cestu, kde jej odstavili a vrátili se zpět do M.. K tomu, aby byl naplánovaný čin úspěšně dokonán, byla nezbytná vědomá spolupráce obou obviněných.“ Je tedy zjevné, že oba obvinění byli vedeni společným úmyslem zmocnit se cizí věci. Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud však neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
7 Tdo 470/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 5. května 2011 dovolání obviněného J. I. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 14/2010, a rozhodl takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. I. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 3 T 14/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému S. W. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti GECO Tabák, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, na náhradu škody částku 2.808,- Kč.
Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti všem jeho výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný včas dovolání prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že v trestním řízení bylo porušeno ustanovení o totožnosti skutku podle §176 odst. 2 tr. ř. Uvedl, že ačkoli je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označován za řidiče vozidla a toho, kdo opatřil prostory pro uskladnění odcizeného zboží, přesto je tzv. skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně koncipována tak, že oba obvinění užili střelné zbraně, aby donutili poškozeného vystoupit z auta a že tímto vozidlem spolu se spoluobviněným odjeli. Ve skutečnosti však to byla jediná osoba, která užila zbraň k hrozbě a následně odjela vozidlem poškozeného. Podle obviněného rovněž nebylo prokázáno, že bylo užito střelné zbraně. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku neobsahuje skutečnosti, které by odpovídaly naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dodal, že není zřejmé, jakým způsobem došlo k dohodě se spoluobviněným S. W. Obviněný tvrdí, že nemohl předpokládat úmysl spoluobviněného. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 10 To 124/2010, aniž by navrhl další postup dovolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl , že v řízení nebylo prokázáno užití střelné zbraně. Jde však o námitku skutkovou, jíž napadl skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
K námitce nedodržení zásady zachování totožnosti skutku Nejvyšší soud uvádí, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují posuzovaný skutek z hlediska času a místa spáchání trestného činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Tz 165/99). Obviněný především poukázal na porušení §176 odst. 2 tr. ř., podle něhož může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř.). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. Postup podle uvedeného ustanovení je postupem procesněprávním, jehož nedodržení nelze namítat v dovolání jak v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Obviněný rovněž namítl nesprávnost popisu skutku s tím, že popis jednání zahrnuje oba spoluobviněné, což podle něj neodpovídá skutečnosti, neboť se údajně na trestném jednání podílel jen okrajově. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že obviněný byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spolu se spoluobviněným S. W. Obviněný se tak dopustil uvedeného trestného činu ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Skutečnost, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně chybí konkrétní odkaz na toto ustanovení, není nijak na závadu správnosti právního posouzení skutku.
Spolupachatelství je forma trestní součinnosti, při níž se na trestném činu podílí více pachatelů. Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tehdy, jestliže je spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každý ze spolupachatelů odpovídá za své jednání, jako by trestný čin spáchal sám. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podstatné tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti. Skutková zjištění a následně jejich popis v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu proto nevyžadují individualizaci trestného jednání každého spolupachatele trestného činu.
Relevantní námitkou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je rovněž námitka nedostatku subjektivní stránky obviněného. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že oba obvinění společným jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a to včetně subjektivní stránky. Soud prvního stupně své závěry náležitě odůvodnil, když mimo jiné uvedl, že: „…oba obvinění chtěli trestný čin společným jednáním spáchat a také jej společným jednáním spáchali. Obviněný I. zajistil prostory, kde bylo možné odcizené věci uložit, zajistil motorové vozidlo Opel Astra, které řídil, vysadil obviněného W. na místě, kde tento samotné loupežné přepadení se zbraní, kterou si předem opatřil, realizoval a odjel s odcizeným vozidlem a zbožím do L., kde zboží uskladnil. Společně pak odvezli odcizené vozidlo na opuštěnou cestu, kde jej odstavili a vrátili se zpět do M.. K tomu, aby byl naplánovaný čin úspěšně dokonán, byla nezbytná vědomá spolupráce obou obviněných.“ Je tedy zjevné, že oba obvinění byli vedeni společným úmyslem zmocnit se cizí věci. Námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud však neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek