ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.498.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 498/2011 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 4. 2011 o dovolání obviněné JUDr. Y. R. – V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 56/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 40/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. Y. R. – V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 24 T 40/2008, byla obviněná JUDr. Y. R. – V. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva a půl roku s tím, že podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen, zkušební doba byla stanovena na pět let, nad obviněnou byl vysloven dohled a zároveň jí byla podle §60a odst. 3 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 7 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná v době od května 2001 do února 2005 v případech specifikovaných v bodech 1 – 9 výroku o vině pod různými záminkami vylákala od poškozených, jimiž byly M. B., A. B. a L. A.–Š. N., různé peněžní částky a tím způsobila všem poškozeným škodu v celkové výši 3 227 000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podal v neprospěch obviněné odvolání státní zástupce, a to jen proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 61 To 56/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, přičemž ji podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dohledem.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v tom směru, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zahrnula námitky odvíjející se od toho, že po určitou část přípravného řízení neměla obhájce, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojila s námitkami směřujícími proti výroku o vině. V tomto ohledu vytkla nedostatek úmyslného zavinění, nesprávné stanovení výše škody a to, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Zároveň vyjádřila názor, že Městský soud v Praze měl při posuzování věci použít nový trestní zákoník, tj. zákon č. 40/2009 Sb. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, pokud s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje proti výroku o vině, a že ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.
K přípustnosti dovolání a důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Stanovením podmínky, že „soud rozhodl ve druhém stupni“, je mimo jiné vyjádřena zásada, podle které lze dovoláním napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně jen v tom rozsahu, v jakém mohl soud druhého stupně přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Jinak řečeno, dovoláním lze napadnout pouze výrok, jímž se soud druhého stupně zabýval, tj. který přezkoumal, resp. byl povinen přezkoumat. Pokud se soud druhého stupně nějakým výrokem nezabýval a tento výrok byl mimo jeho přezkumnou povinnost, pak není přípustné, aby takový výrok byl napaden dovoláním.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze přezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno výslovně jen proti výroku o trestu. Námitky státního zástupce směřující proti výroku o trestu se týkaly výlučně otázky přiměřenosti trestu, neměly svou povahou a obsahem žádný vztah k výroku o vině a nevyplývala z nich povinnost Městského soudu v Praze přezkoumat také výrok o vině. Na podkladě odvolání státního zástupce Městský soud v Praze přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. výrok o trestu a nebyl povinen přezkoumat výrok o vině ani se zřetelem k ustanovením §254 odst. 2, 3 tr. ř. Dovolání bylo tudíž možné podat jen v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu.
Za tohoto stavu není přípustné, aby se obviněná dovoláním domáhala přezkoumání výroku o vině Nejvyšším soudem. Dovolání obviněné v části, která směřuje proti výroku o vině, je nepřípustné (k tomu viz č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolání je přípustné jen proti výroku o trestu.
Nejvyšší soud se proto výrokem o vině nezabýval. Tím pádem se nezabýval tou částí dovolání, která se opírala o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V posuzované věci šlo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Trestní stíhání obviněné bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 2. 5. 2007. Obviněná si jako obhájce zvolila JUDr. Zdeňka Vincence, advokáta, kterému plnou moc udělila dne 8. 6. 2007 a který vykonával obhajobu obviněné po převážnou část přípravného řízení. Plnou moc tomuto obhájci vypověděla dne 18. 10. 2007. Poté si již obviněná obhájce nezvolila ani jí ho nezvolila jiná oprávněná osoba. Nakonec byl obviněné dne 17. 1. 2008 jako obhájce ustanoven JUDr. Jiří Starý, advokát, který vykonával obhajobu obviněné zčásti ještě v přípravném řízení, dále pak v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 jako soudem prvního stupně a konečně po část řízení před Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím. V průběhu odvolacího řízení si obviněná za obhájkyni zvolila JUDr. Ludmilu Lejnarovou, advokátku, která vykonávala obhajobu obviněné až do vyhlášení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze.
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že obviněná po určitou část přípravného řízení skutečně neměla obhájce, a to jednak od 2. 5. 2007 do 8. 6. 2007 a jednak od 18. 7. 2007 do 17. 1. 2008. V této době však nebyly provedeny žádné úkony, které by se staly podkladem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, resp. rozsudku Městského soudu v Praze. Podkladem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 byly svědecké výpovědi poškozených a dále výpověď svědka J. N. V přípravném řízení byli všichni vyslechnuti jako svědkové v době, kdy obhajobu obviněné vykonával JUDr. Zdeněk Vincenc, který také byl všem výslechům přítomen. Podstatné je i to, že všichni svědkové pak byli vyslechnuti ještě v hlavním líčení za přítomnosti obhájce JUDr. Jiřího Starého.
Pokud obviněná v dovolání namítla, že neměla obhájce v době, kdy byl proveden vyšetřovací úkon dne 6. 12. 2007, je třeba konstatovat, že tímto úkonem byl výslech obviněné. Policejní orgán provedl tento výslech na žádost obviněné. Výpověď obviněné spočívala v podstatě jen v tom, že povšechně popřela spáchání trestného činu. Uvedený úkon se v žádném ohledu nestal podkladem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, nehledě na to, že obviněná byla v hlavním líčení vyslechnuta za přítomnosti svého tehdejšího obhájce JUDr. Jiřího Starého.
Za popsaného stavu neměla nepřítomnost obhájce v části přípravného řízení žádné důsledky, které by jakkoli ovlivnily rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména ne pokud jde o výrok o trestu, který mohl být napaden dovoláním. I když lze nepřítomnost obhájce vytknout jako vadu řízení, je nutné zároveň konstatovat, že tato vada zůstala bez věcného významu. Právo na pomoc obhájce není samoúčelné. Jeho smyslem je garantovat spravedlivý charakter procesu. V posuzovaném případě nebylo právo obviněné na spravedlivý proces dotčeno absencí obhájce, protože v době, kdy obviněná obhájce neměla, nebyly provedeny žádné úkony, které by soudy vzaly za podklad rozhodnutí. Rozhodnutí soudů byla v celém rozsahu založena na úkonech provedených v době, kdy obviněná měla obhájce. (K tomu viz č. 48/2003 Sb. rozh. tr.)
Dovolání obviněné, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je tedy zjevně neopodstatněné.
Obviněná v dovolání projevila nespokojenost s tím, jakým způsobem vykonával její obhajobu JUDr. Jiří Starý. V tomto ohledu jde o interní vztah obviněné a jejího obhájce. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit postup obhájce. Z toho, jak tento obhájce postupoval při výkonu obhajoby, nelze činit závěr, že obviněná neměla obhájce a že řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou ustanovením §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněné žádný podklad k tomu, aby na napadeném rozsudku Městského soudu v Praze cokoli měnil.
To se týká i námitky, že měl být aplikován trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). Za situace, kdy trestnost činu byla z hlediska viny posouzena podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, tj. podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a kdy výrok o vině nemohl být napaden dovoláním, není žádného důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud zasahoval do výroku o trestu, pokud byl uložen podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K délce dovolacího řízení považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněná podala dovolání u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 20. 7. 2010. Nejvyššímu soudu byla věc ve stavu, který umožňoval rozhodnout o podaném dovolání, předložena až dne 11. 4. 2011. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec