ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.503.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 503/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. května 2011 dovolání obviněného Ing. R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 To 208/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 87/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 91 T 87/2009, byl obviněný Ing. R. S. (dále jen: ,,obviněný“) uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest 150.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §228 odst. 1, 3 písm. a) tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti LISI AUTOMOTIVE FORM, a. s., se sídlem Čejč 276, škodu ve výši 103.089,61 euro.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 To 208/2010, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a odsoudil obviněného podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu stanovil pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku včas dovolání prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že měl dispoziční právo k účtu, proto se nemohl zmocnit peněžních prostředků a naplnit tak znaky trestného činu krádeže. Za daných okolností podle něj přichází v úvahu pouze trestný čin zpronevěry. Je přesvědčen, že jednání mělo být posouzeno podle nového trestního zákoníku. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že nevyřešily jako předběžnou otázku, zda mohl nakládat s účtem či nikoliv. Poukázal na to, že měl nárok na odchodné a převodem peněz tento svůj nárok uspokojil. Obviněný namítl, že trestně právní represe má být užita jako prostředek ultima ratio. Soudy nižších stupňů podle něj s poukazem na tuto zásadu nedostatečně posoudily obchodněprávní stránku věci. Obviněný zároveň zpochybnil platnost jeho odvolání z funkce. Současně namítl neexistenci subjektivní stránky trestného činu, neboť údajně jednal v právním omylu, který jej vyviňuje.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 To 208/2010, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 91 T 87/2009, a aby rozhodl podle §265l odst. 1 tr. ř.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Uvedla, že skutečnost, že obviněnému nebylo zrušeno dispoziční právo k účtu, byla omylem bývalého zaměstnavatele a obviněný jej zneužil. Ve skutečnosti mu v inkriminované době nebyly svěřeny žádné prostředky společnosti a nebyl ani žádný důvod umožnit mu dispozici s nimi. Pokud byl obviněný subjektivně přesvědčen o svém nároku vůči zaměstnavateli z titulu odchodného, pak nic neopravňovalo k tomu, aby si vzal svémocně tzv. odchodné z majetku zaměstnavatele. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla k námitce obviněného týkající se zásady ultima ratio, že to měl být v prvé řadě obviněný, kdo měl zaměstnavatele vyzvat k uspokojení domnělého nároku a pokud by nebyl nárok uspokojen, měl se obrátit na soud. Pokud jde o námitku aplikace nového trestního zákoníku, uvedla, že sazba podle trestního zákona i podle trestního zákoníku za trestný čin krádeže podle §247 odst. 3 tr. zák. i podle §205 odst. 4 tr. zákoníku je zcela identická a skutek je proto třeba ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. (obdobně §2 odst. 1 tr. zákoníku) posuzovat podle zákona účinného v době spáchání.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Ing. R. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistil soud, a nikoli tak, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud uvádí k námitce existence dispozičního práva obviněného k účtu poškozené společnosti, že právo disponovat s prostředky společnosti bylo v daném případě vázáno na výkon konkrétní funkce. Protože obviněnému skončil pracovní poměr k poškozené společnosti ke dni 31. 7. 2008, skončilo tímto dnem zároveň jeho oprávnění disponovat jejím majetkem. Tím, že obviněnému nebylo bezprostředně po skončení pracovního poměru zrušeno dispoziční právo k účtu poškozené společnosti, mu byl dán prostor ke zneužití situace tím, že mohl z účtu odčerpat finanční prostředky. Neobstojí proto ani námitka obviněného, že mohl nakládat s účtem společnosti a že by mohlo jít o trestný čin zpronevěry.
Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno podle nového trestního zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Úprava časové působnosti trestních zákonů vychází ze zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele, přičemž je vyjádřena zásada, že zákony nepůsobí nazpět, a proto se zásadně použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu. Podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jako trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 1 To 175/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641). Rozhodující bude výsledek srovnání těchto trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli uloženy, včetně jejich výměry, a toho jak konkrétního pachatele postihnou, jakož i všech dalších podstatných důsledků spojených pro pachatele s jejich uložením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1970, sp. zn. 3 Tz 12/70).
Jestliže v konkrétním případě není rozdíl mezi trestností činu podle souhrnu právních norem účinných v době spáchání činu a trestností činu podle pozdějšího souhrnu právních norem, užije se předpisů účinných v době spáchání činu. V posuzovaném případě byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž trestní sazba podle §247 odst. 3 tr. zák. i podle §205 odst. 4 tr. zákoníku je zcela shodná. Soudy nižších stupňů proto správně posoudily jednání obviněného podle trestního zákona účinného v době spáchání činu.
Obviněný dále namítl, že nemohl spáchat trestný čin, neboť v době, kdy se dopouštěl posuzovaného jednání, nemohl důvodně předpokládat, že jde o trestné jednání, a to s ohledem na platnou právní úpravu a ustálenou judikaturu. Poukázal na to, že princip předvídatelnosti trestního práva je podstatnou podmínkou trestní odpovědnosti. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07).
Nejvyšší soud neshledal porušení principu předvídatelnosti práva. Pokud obviněný svévolně odčerpal z účtu poškozené společnosti značný finanční obnos, musel si být vzhledem ke svému působení ve společnosti vědom toho, že jedná v rozporu s příslušnými ustanoveními stanov poškozené společnosti a bez vědomí osob ve vedení této společnosti, které byly odpovědné za její majetkové transakce. Obviněný tedy musel být srozuměn s trestním postihem, zvlášť když takto závažná porušení ochrany majetkových práv jsou obecně stíhána orgány činnými v trestním řízení a následně i sankcionována. S poukazem na charakter jednání obviněného nebyl současně porušen ani princip použití trestního práva jako prostředku „ultima ratio“, neboť vzhledem ke značnému rozsahu způsobené škody a závažnosti jednání je zjevné, že obviněný překročil hranice obvyklého chování v právních vztazích, a bylo proto zcela na místě uplatnění trestněprávní represe.
Obviněný tvrdí, že jednal v právním omylu, a proto nemůže být za své jednání trestně odpovědný. V právní teorii je jako jednání v omylu označován rozpor, neshoda vědění určitého subjektu se skutečností. V případě právního omylu jde pak o omyl ohledně právních skutečností. Jednání v právním omylu negativním o trestnosti činu (pachatel se mylně domnívá, že jeho jednání není trestné) pachatele neomlouvá, protože se obecně v těchto případech postupuje podle zásady ignorantia iuris cuique nocet (neznalost práva každému škodí, protože neomlouvá) a pachatel bude trestně odpovědný bez jakéhokoli významu jeho omylu.
Obviněný je přesvědčen, že převodem peněz na svůj účet uspokojil nárok na odchodné údajně vyplývající z manažerské smlouvy ze dne 1. 2. 2001 (č. l. 49 spisu), kterou podepsal a měl k dispozici. Z jejího obsahu však vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu výkonu funkce generálního ředitele společnosti s tím, že mu náleží odchodné za předpokladu, že bude ze strany zaměstnavatele odvolán z funkce generálního ředitele před uplynutím funkčního období a zároveň nesetrvá v pracovním poměru ke společnosti FORM, a. s., s obdobnými mzdovými podmínkami, podmínkami vyplácení odměn a dalších požitků. Pokud by obviněný pokračoval v jiné řídící funkci, s níž jsou spojené obdobné platové a jiné hmotné požitky, nevznikl by mu podle manažerské smlouvy nárok na vyplacení odchodného. Obviněný byl dne 11. 6. 2004 řádně odvolán z funkce generálního ředitele společnosti, avšak byl nadále členem představenstva společnosti a viceprezidentem společnosti, přičemž v této funkci měl srovnatelné příjmy a výhody, jako na pozici generálního ředitele. Z tohoto důvodu vůbec neobstojí námitka obviněného, že mu vznikl nárok na odchodné. Obviněný si přesto opatřil trestnou činností tzv. zlatý padák (,,golden handshake“) ve výši téměř dva a půl milionu Kč obdobným způsobem jako řada jiných zločinců po skončení činnosti v tzv. manažerských funkcích.
Soudy obou stupňů správně dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný ve společnosti působil řadu let a navíc ho nic neopravňovalo k tomu, aby domnělý návrh na odchodné realizoval tím, že si převede na vlastní účet částku, která podle jeho názoru představovala odchodné. Konstantní judikatura vychází z toho, že pracovník si nemůže sám uspokojit svůj domnělý nárok z pracovního poměru z prostředků zaměstnavatele. Dovolání navíc naprosto pomíjí základní a zcela obecně známý fakt, že odchodné vyplácí vždy společnost, v níž pracovník působil.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že soudy nižších stupňů se v souladu se zákonem vypořádaly s obdobnými námitkami obviněného, a proto pro stručnost odkazuje na jejich správné závěry obsažené v příslušných částech odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud má podle §265i odst. 2 tr. ř. povinnost v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvést důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek