ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.510.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 510/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. května 2011 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 507/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu v pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 99/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 4 T 99/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce v Praze 7, U Výstaviště 17, P. O. BOX 574, Praha 7, náhradu škody na 500,- Kč.
Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti všem výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 6 To 507/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný včas dovolání prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Argumentuje tím, že ustanovený obhájce jej nenavštěvoval ve vazební věznici a k soudnímu jednání za sebe posílal advokátního koncipienta. Přestože byl nespokojen s ustanoveným obhájcem, neměl možnost si zvolit obhájce na plnou moc z důvodu nedostatku finančních prostředků. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho duševní stav. Tvrdí, že trpí epilepsií a je tedy duševně nemocný. Je přesvědčen, že i soudní znalec bagatelizoval jeho zdravotní stav především proto, že si neopatřil jeho kompletní zdravotní dokumentaci. Obviněný namítl, že správnost posouzení jeho duševního stavu má význam při úvaze o druhu a výši trestu s tím, že uložený trest je podle něj mimořádně přísný. Dále uvedl, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se nejednalo o přímý útok na tělo poškozené, která navíc nebyla ani zraněná. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů nedostatečný rozsah dokazování, neboť nebyla umožněna konfrontace mezi ním a poškozenou.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005). Způsob obhajoby obviněného obhájcem stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a dovolací soud není oprávněn ho nijak hodnotit a nemůže do něj jakkoli zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi obhájcem a obviněným. To platí v případě, kdy byl obhájce obviněnému ustanoven soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002). Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že ustanovený obhájce byl málo aktivní při jeho obhajobě a nechal se zastupovat advokátním koncipientem. Tyto námitky nelze důvodně uplatnit pod vymezený dovolací důvod ani pod jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl , že soud prvního stupně nesprávně posoudil jeho duševní stav a že neprovedl všechny potřebné důkazy, především konfrontaci mezi ním a poškozenou. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že jde o námitky skutkové, jimiž obviněný napadl rozsah dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest v důsledku nesprávného posouzení jeho duševního stavu. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze je v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný podřadil námitku nepřiměřenosti uloženého trestu pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci se nelze zabývat námitkami proti výroku o trestu. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel svou námitkou o přísnosti uloženého trestu nenaplnil žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
K právní námitce obviněného, že jeho jednání nelze považovat za přímý útok na tělo poškozené, kterou navíc nijak nezranil, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující: Podle skutkových zjištění obviněný „…fyzicky napadl poškozenou J. L. tím způsobem, že v době, kdy telefonovala ji doběhl a zezadu jí z pravého ramene strhl kabelku a současně jí z připraveného spreje nastříkal do obličeje slzotvornou a paralyzující látku a s odcizenou kabelkou včetně obsahu se dal na útěk…“ Objektivní stránka trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku tedy záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pokud tedy obviněný použil proti poškozené slzotvorný a paralyzující sprej, jednal tak zjevně za účelem zamezení očekávaného odporu, kterým by poškozená bránila svůj majetek, v tomto případě kabelku včetně jejího obsahu. Soudy nižších stupňů proto učinily zcela správný závěr o tom, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku včetně znaku použití násilí. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek