ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.538.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 538/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 11. května 2011 dovolání obviněného J. H. , a obviněné K. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 5 To 689/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 14/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 53 T 14/2009, byli obvinění J. H. a K. Z. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný J. H. spáchal tento trestný čin jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §39 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná K. Z. byla odsouzena podle §234 odst. 1 tr. zák. a §39 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. L. V. , odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Oba obvinění podali proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 5 To 689/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu ohledně všech obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnou K. Z. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a čtyř měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 5 To 689/2009, podali oba obvinění dovolání prostřednictvím svých obhájců.
Obviněný J. H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že nebylo prokázáno, že by se dopustil úmyslného násilného jednání vůči poškozenému T. L. V. Tvrdí, že soud prvního stupně neprovedl všechny potřebné důkazy, které byly k dispozici a které byly ve prospěch obhajoby. Jde především o důkazy výslechy svědků P. Š. , E. M. a I. K. Obviněný je přesvědčen, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu a na spravedlivý proces, když soud prvního stupně tyto důkazy odmítl provést pro nadbytečnost. Podle obviněného mu nebyla prokázána vina bez důvodných pochybností. Zpochybnil také výsledky rekognice provedené dne 23. 6. 2009. Vytkl soudu prvního stupně, že své závěry opřel převážně o výpověď poškozeného T. L. V. a že nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Obviněný J. H. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 5 To 689/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 53 T 17/2009, a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná K. Z. opřela své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítla, že proti poškozenému neužila násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí. Dodala, že jí nebyl prokázán ani úmysl k takovému jednání. Podle obviněné není z provedeného dokazování zjevné, zda existovala mezi ní a spoluobviněným J. H. jakákoliv domluva. Obviněná je přesvědčena, že vzhledem k absenci znaku násilí či pohrůžky násilí je nutné její jednání posoudit pouze jako krádež podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného J. H. uvedl, že obviněný zpochybnil úplnost dokazování, správnost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet. Dovolání obviněného J. H. je podle nejvyššího státního zástupce podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněné K. Z. uvedl, že uplatnila relevantní námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedla, že popis skutkového děje ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně údajně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. ř. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. pokud jde o subjektivní stránku zmíněného trestného činu a o znaky spolupachatelství. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že pohrůžky bezprostředního násilí (nikoli násilí dokonaného) se vůči poškozenému zjevně dopouštěl obviněný J. H. , jenž ho ohrožoval nožem. Pokud v takové situaci obviněná K. Z. přistoupila k poškozenému, který se nebránil z důvodu ohrožování obviněným, a odcizila mu peníze, je nezbytné dovodit právní závěr, že obvinění (společně se spoluobviněnou M. K. jednali minimálně v konkludentní dohodě zmocnit se za užití pohrůžky bezprostředního násilí cizí věci. Za takových okolností není dále rozhodné, že konkrétně obviněná K. Z. přímo žádné násilí ani pohrůžku vůči poškozenému nepoužila, neboť závěr o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je možný i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků uvedeného trestného činu. Současně je z týchž skutkových zjištění zcela zřejmé, že jednání realizované obviněnými bylo cílené a záměrné, tedy nutně spáchané v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupce shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že dovolání obviněné K. Z. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu nemůže změnit.
K dovolání obviněného J. H.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom směru, že by skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňoval znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním, proti hodnocení důkazů a proti rozsahu provedeného dokazování. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou pod tento dovolací důvod podřaditelné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud dodává, že jde o procesněprávní zásadu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru.
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť uplatněné námitky obviněného nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
K dovolání obviněné K. Z.
Obviněná uplatnila právně relevantní námitky týkající se spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neexistence subjektivní stránky trestného činu a absenci znaku násilí či pohrůžky bezprostředního násilí.
V řízení o dovolání je Nejvyšší soud povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, z nichž vyplývá, že obviněná se dopustila trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelé se tedy dopouštějí trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu. Z hlediska trestní odpovědnosti každého jednotlivého spolupachatele proto není podstatné, jakou měrou se podílel na trestné činnosti. Pro závěr o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. proto není nezbytné, aby obviněná naplnila sama svým jednáním všechny znaky uvedeného trestného činu, tedy aby sama užila násilí či pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému. Podstatné je, že obvinění jednali společně se stejným úmyslem. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že spoluobviněný J. H. užil pohrůžky bezprostředního násilí (použití nože) vůči poškozenému, zatímco obviněná K. Z. poškozeného, který se v důsledku hrozby použití nože spoluobviněným J. H. nemohl bránit, prohledala a odcizila mu peníze, které měl u sebe. Z takto popsaného skutkového děje vyplývá, že jde o zjevnou součinnost a že spoluobvinění jednali se společným úmyslem zmocnit se cizí věci za užití pohrůžky bezprostředního násilí. Nejvyšší soud České republiky proto považuje dovolání obviněné K. Z. za zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněné K. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek