ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.545.2011.2
sp. zn. 7 Tdo 545/2011-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 5. 2011 o dovoláních, která podali obvinění M. K., J. S., Mgr. Ing. D. K., a V. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 4 To 18/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2009, takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného J. S. se podle §265k odst.1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 4 To 18/2010, ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. S.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. l tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc obviněného J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání obviněných M. K., Mgr. Ing. D. K. a V. P. se podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 46 T 2/2009, byli uznáni vinnými obviněný M. K. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), obviněný J. S. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. l tr. zák., a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. l tr. zák., obviněný Mgr. Ing. D. K. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněný V. P. pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. Odsouzeni byli obviněný M. K. podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §53 odst. l tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 2 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na dva roky, obviněný J. S. podle §250 odst. 4 tr. zák., §42 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž podle §73 odst. l písm. c), odst. 2 tr. zák. u něho bylo vysloveno zabrání věci, obviněný Mgr. Ing. D. K. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti na pět let a obviněný V. P. podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. ke dvěma trestům zákazu činnosti na pět let a na dvacet měsíců a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 17 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na dva měsíce, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2008, sp. zn. 89 T 219/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 To 109/2009, a další obsahově navazující rozhodnutí (souhrnný trest byl uložen i za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák., jímž byl obviněný V. P. uznán vinným ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 219/2008). Dále bylo výrokem podle §229 odst. l tr. ř. rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněných D. S., P. H., R. D. a M. F.
O odvoláních, která podali státní zástupce ohledně všech obviněných a obvinění M. K., J. S., D. S., P. H., Mgr. Ing. D. K. a V. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 4 To 18/2010. Pokud jde o obviněné M. K., J. S., Mgr. Ing. D. K. a V. P., byl rozsudek Krajského soudu v Brně podle §258 odst. l písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen a ve věci bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto. Obviněný M. K. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb po 4 000 Kč (tj. celkem 2 000 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §69 odst. l tr. zákoníku na jeden rok a šest měsíců. Obviněný J. S. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku, §59 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž u něho bylo podle §101 odst. l písm. c), odst. 3 tr. zákoníku vysloveno zabrání věci. Obviněný Mgr. Ing. D. K. byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 4 k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §85 odst. l tr. zákoníku na pět let za současného vyslovení dohledu nad obviněným, přičemž obviněnému bylo podle §85 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti na pět let. Obviněný V. P. byl uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. l tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku ke dvěma trestům zákazu činnosti na pět let a na dvacet měsíců a podle §67 odst. l tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 34 denních sazeb po 500 Kč (tj. celkem 17 000 Kč) bez toho, že by ve výroku rozsudku bylo uvedeno stanovení náhradního trestu odnětí svobody, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 219/2008, a další obsahově navazující rozhodnutí (souhrnný trest byl uložen i za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. l tr. zák.). Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Základním důvodem změny, ke které přikročil Vrchní soud v Olomouci, bylo to, že v době jeho rozhodnutí bylo namístě posoudit věc podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Jinak Vrchní soud v Olomouci rozhodl na podkladě skutkového stavu, který zjistil Krajský soud v Brně.
Obvinění M. K., J. S., Mgr. Ing. D. K. a V. P. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Každý z obviněných napadl jeho se týkající část rozsudku, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Obviněný M. K. v mezích dovolacího důvodu namítl rozpor mezi tím, že v odůvodnění napadeného rozsudku byl označen za organizátora trestné činnosti, ale podle výroku o vině nebyl uznán vinným organizátorstvím podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Jinak mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a dále proti výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a proti výroku o uložení peněžitého trestu.
Obviněný J. S. v mezích dovolacího důvodu namítl, že dřívější skutek, vzhledem k němuž mu byl napadeným rozsudkem uložen trest za použití ustanovení §59 odst. l tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody, nemá znaky zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku a že ustanovení §59 odst. l tr. zákoníku proto nemělo být použito. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování poukázal na to, že nebylo zjištěno použití zbraně a že nebyly nalezeny žádné náboje. Mimo rámec dovolacího důvodu vznesl námitky proti skutkovým zjištěním, která byla vzata za podklad výroku o vině.
Obviněný Mgr. Ing. D. K. v mezích dovolacího důvodu namítl, že odsuzující výrok neobsahuje ve vztahu k němu žádné skutkové okolnosti naplňující jednak ten ze zákonných znaků trestného činu podvodu, který spočívá v uvedení někoho v omyl, a jednak subjektivní stránku trestného činu, ani žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit jeho spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Mimo rámec dovolacího důvodu projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině.
Obviněný V. P. v mezích dovolacího důvodu namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, měl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a nikoli jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. l tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Mimo rámec dovolacího důvodu zaměřil další námitky proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, a proti skutkovým zjištěním soudů.
Všichni obvinění, kteří podali dovolání, se domáhali toho, aby Nejvyšší soud ohledně nich zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. S. je důvodné ve vztahu k výroku o trestu a že dovolání obviněných M. K., Mgr. Ing. D. K. a V. P. jsou zjevně neopodstatněná. Přitom ovšem podstatná část námitek uplatněných všemi obviněnými je mimo zákonný dovolací důvod.
Nejprve pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání jako řádného opravného prostředku není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů, které jsou výslovně stanoveny v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. V dovolání lze proti odsuzujícímu výroku namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Zločiny podvodu posuzované v rámci ustanovení §209 tr. zákoníku byly podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně spáchány v podstatě tím, že obvinění M. K. a J. S. s obviněným D. S. v letech 2007 – 2008 v B. a na dalších místech v úmyslu získat pro vlastní potřebu finanční prostředky odebírali od různých prodejců luxusní motorová vozidla, jejichž nákup financovali prostřednictvím leasingů či spotřebitelských úvěrů, avšak nehodlali je splácet a nechali je uzavírat na nastrčené obchodní společnosti v součinnosti s obviněnými Mgr. Ing. D. K., P. H., R. D., M. F. a V. P. jako jednateli těchto společností, a tato vozidla pak prodali, případně je před tím ještě sami užívali, přičemž leasingovým a úvěrujícím obchodním společnostem způsobili škodu v celkové výši obvinění M. K. a J. S. 12 809 457 Kč, na které se podíleli obviněný Mgr. Ing. D. K. do výše 3 057 700 Kč a obviněný V. P. do výše 2 589 000 Kč, s tím, že jednání obviněných M. K., J. S. a V. P. směřovalo ke způsobení další škody, která nevznikla jen proto, že se nepodařilo dosáhnout uzavření smlouvy o financování všech vyhlédnutých vozidel. Okolnosti odběru jednotlivých vozidel a účast každého z obviněných jsou podrobně popsány v bodech I/A, B, C výroku o vině.
Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. l tr. zák. spáchal obviněný J. S. podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Brně tím, že v přesně neurčené době si opatřil a do 13. 5. 2008 ve svém bydlišti v Brně přechovával střelbyschopnou samonabíjecí pistoli bez výrobního čísla, která byla amatérsky sestavena z továrně vyrobených dílů na pistoli zn. ČZ model 75, aniž by měl k držení střelné zbraně povolení (bod II výroku o vině).
Námitky obviněných směřující proti těmto skutkovým zjištěním, proti tomu, jaké důkazy soudy vzaly za podklad těchto zjištění a jak tyto důkazy hodnotily, a proti tomu, že soudy neprovedly další důkazy podle návrhů obviněných, stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a nejsou pod něj podřaditelné. Dovolací důvod zakládají jen námitky uplatněné v tom smyslu, že uvedená skutková zjištění nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl ten který z obviněných uznán vinným.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl rekonstruován průběh transakcí týkajících se odběru jednotlivých vozidel, a to včetně okolnosti, kteří obvinění, v jakém postavení a jakým způsobem se na tom podíleli. Soudy podrobně vysvětlily své hodnotící úvahy, které v odůvodnění rozsudků jasně, srozumitelně a přehledně popsaly. Hodnocení důkazů, tak jak ho podaly soudy, je logické, odpovídá obsahu provedených důkazů a není zatíženo žádnou deformací důkazů ani jiným vybočením z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy se zároveň vypořádaly s obhajobou obviněných, a to včetně námitek týkajících se zákonnosti a použitelnosti některých úkonů jako důkazů, a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považují rozsah provedeného dokazování za dostatečný a další důkazy podle návrhů obviněných za nadbytečné. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby důkazy přehodnocoval a aby se tak v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku stavěl do role běžné třetí instance. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepokládají provedené dokazování za úplné, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto považoval za dovolací důvod jen ty námitky, které se týkaly hmotně právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy.
K dovolání obviněného J. S.
Obviněný J. S. neuplatnil ve vztahu k výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku žádné relevantní námitky, které by korespondovaly s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Námitky uplatněné proti výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. l tr. zák., pokud byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Uvedeného trestného činu se dopustil mimo jiné ten, kdo bez povolení opatřil sobě střelnou zbraň anebo ji přechovával. Trestný čin tedy byl spáchán již samotným opatřením a přechováváním střelné zbraně a k jeho spáchání se nevyžadovalo, aby zbraně bylo ke střelbě skutečně použito ani aby pachatel zároveň držel náboje potřebné ke střelbě.
Dovolání obviněného J. S. je důvodné v části, v níž obviněný namítl, že pro uložení trestu odnětí svobody s použitím ustanovení §59 odst. l tr. zákoníku nebyly podmínky vázané na právní posouzení dřívějšího trestného činu jako zvlášť závažného zločinu. V tomto ohledu jde o „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §59 odst. l tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že základním předpokladem mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody je to, že pachatel již byl potrestán pro trestný čin, který lze považovat za zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku. Tím se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.
Splnění této podmínky Vrchní soud v Olomouci spatřoval ve zjištění, že ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 18/2000 byl obviněný J. S. odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a že po vykonání části trestu odnětí svobody uloženého na pět a půl roku byl z jeho výkonu dne 2. 12. 2003 podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba na šest let. Na uvedený trestný čin byl stanoven trest odnětí svobody na pět let až dvanáct let (§250 odst. 4 tr. zák.). Výše trestní sazby odnětí svobody, byť její horní hranice převyšuje deset let, však sama o sobě nestačí pro závěr, že obviněný byl potrestán pro trestný čin, který má znaky zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, pokud těmto znakům neodpovídá spáchaný skutek. Obviněný spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. skutkem spočívajícím v podstatě v tom, že na podkladě leasingových smluv, které nehodlal plnit a neplnil, získal motorová vozidla a způsobil tím škodu ve výši 1 250 849,60 Kč (tato škoda byla podle §89 odst. 11 tr. zák. účinného do 31. 12. 2001 škodou velkého rozsahu). Z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 uvedený skutek vykazuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, na který stanoví trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Způsobená škoda totiž je značnou škodou podle §138 odst. l tr. zákoníku. Tím pádem dřívější trestný čin nemá povahu zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s názorem, podle něhož podstatná je právní kvalifikace dřívějšího trestného činu podle zákona, který na něj byl aplikován v době, kdy o něm bylo rozhodováno. Pokud je v §14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažný zločin definován tak, že to je úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, pak pojem „trestní zákon” je nutné chápat v souvislosti s výkladovým ustanovením §110 tr. zákoníku. Toto ustanovení výslovně stanoví, že trestním zákonem se rozumí tento zákon (tj. trestní zákoník) a podle povahy věci i zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Je tu tedy taxativní výčet dvou zákonů, které lze podřadit pod pojem „trestní zákon”, tak jak je užíván v trestním zákoníku. Žádný jiný zákon, než jsou uvedené dva zákony (§110 tr. zákoníku), není v rámci aplikace trestního zákoníku podřaditelný pod pojem „trestní zákon”, a to i kdyby slovně byl takto označen. Z toho jasně vyplývá, že má-li být nějaký trestný čin kvalifikován jako zvlášť závažný zločin podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, musí mít jeho znaky podle trestního zákoníku, a nikoli podle jiného (dřívějšího) zákona.
Nemůže tedy obstát výrok o trestu, který byl obviněnému J. S. uložen s použitím ustanovení §59 odst. l tr. zákoníku. Použití tohoto ustanovení bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením” ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněnému měl být trest správně uložen v rámci sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného J. S. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku o trestu, který byl uložen tomuto obviněnému, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc obviněného J. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně rozhodne o trestu za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §21 odst. l tr. zákoníku, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (výrok o vině obviněného J. S. v tomto rozsudku zůstal nedotčen).
K dovoláním obviněných M. K., Mgr. Ing. D. K. a V. P.
Námitka obviněného M. K., že ho soudy označily za organizátora, ale neuznaly ho vinným organizátorstvím podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku, se zcela míjí s tím, jak je v trestním zákoníku koncipováno účastenství. Organizátorství je jednou z forem účastenství. Mezi základní zásady, jimiž je ovládáno účastenství, náleží to, že pachatel trestného činu a účastník na trestném činu jsou dvě různé osoby. Účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku přichází v úvahu vždy jen jako účastenství na trestném činu, jehož pachatelem je jiná osoba, než je účastník. To jinak řečeno znamená, že nikdo nemůže být účastníkem na trestném činu, jehož je pachatelem nebo spolupachatelem, tedy nemůže být účastníkem na svém vlastním trestném činu. Z toho vyplývá, že pokud je trestný čin spáchán více spolupachateli a jeden z nich je zároveň organizátorem, posuzuje se jeho jednání jako spolupachatelství, přičemž k okolnosti, že tento spolupachatel spáchal trestný čin jako organizátor, se přihlédne jako k obecné přitěžující okolnosti podle §42 písm. o) tr. zákoníku. Soudy označily obviněného M. K. za organizátora právě v tomto smyslu, což je plně v souladu se zákonem. Rozhodně tím nemůže být odůvodněno posouzení skutku u tohoto obviněného jako jednání organizátora podle §24 odst. l písm. a) tr. zákoníku. Zmíněná námitka obviněného M. K. je zjevně neopodstatněná.
Výhrady obviněného M. K. směřující proti výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a proti výroku o uložení peněžitého trestu, nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku vadného výroku o vině, lze samotný výrok, jímž byl uložen trest, napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný M. K. neuplatnil. Námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, a to ani podle té části ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., v níž je dovolací důvod vymezen jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”, tj. jiné, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Oba zmíněné dovolací důvody mají hmotně právní povahu. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Již z tohoto vzájemného vztahu obou dovolacích důvodů logicky plyne, že má-li být z hmotně právního důvodu napaden výrok o uložení trestu, může se tak stát zásadně jen skrze zvláštní dovolací důvod, který se vztahuje k výroku o uložení trestu. Přijetí názoru, že námitky ohledně přiměřenosti trestu jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by nejen bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale zároveň by znamenalo faktické popření významu ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř., neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy zároveň bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení” podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. by tak bylo nadbytečné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl.
K případné námitce, že u obviněného J. S. Nejvyšší soud akceptoval tu část jeho dovolání, která směřovala jen proti výroku o trestu, je třeba poznamenat, že podstatou věci u tohoto obviněného nebyla otázka přiměřenosti trestu, nýbrž otázka právní kvalifikace dřívějšího trestného činu v tom směru, zda je zvlášť závažným zločinem podle §14 odst. 3 tr. zákoníku a zda je tedy splněna formální podmínka pro mimořádné zvýšení trestu podle §59 odst. l tr. zákoníku. Výrok o trestu, který byl uložen obviněnému J. S., tedy byl ovlivněn vadnou právní kvalifikací dřívějšího trestného činu z hlediska ustanovení §14 odst. 3 tr. zákoníku a ta měla v tomto kontextu povahu „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Námitkám obviněného Mgr. Ing. D. K., že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje žádné okolnosti naplňující u něho znaky spolupachatelství, znaky uvedení někoho v omyl a subjektivní stránku trestného činu, není možno přisvědčit. Podstatou spolupachatelství je úmyslné společné jednání dvou nebo více osob a odpovědnost jednajících osob je založena na tom, že každá z nich odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku). Atributem spolupachatelství tedy je mimo jiné to, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý rozsah posuzovaného trestného činu. Přitom není nutné, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny zákonné znaky trestného činu. Postačí, že k naplnění zákonných znaků trestného činu dojde souhrnem dílčích jednání všech spolupachatelů. Jestliže je spolupachatelů větší počet, je pro takovou situaci zpravidla příznačné, že dílčí jednání každého z nich je samo o sobě při izolovaném posouzení více vzdáleno od komplexního naplnění znaků trestného činu. V posuzovaném případě byl trestný čin vykazující u obviněného Mgr. Ing. D. K. znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku založen na sofistikovaném způsobu machinací, jejichž konečným cílem bylo získání hodnotných motorových vozidel s využitím úvěru, který nebude splácen, a okamžité zpeněžení těchto vozidel jejich prodejem. To, že obviněný Mgr. Ing. D. K. se do těchto machinací zapojil jako spolupachatel, je zřejmé z širšího okruhu okolností popsaných ve výroku o vině a podrobněji pak rozvedených v odůvodnění rozsudků obou soudů. Obviněný Mgr. Ing. D. K. byl v postavení jednatele obchodní společnosti Dream BIKES, spol. s r.o., která formálně vystupovala nejprve jako zájemce a posléze jako kupující čtyř vozidel zn. Hyundai Santa Fe, z nichž každé mělo cenu více než 900 000 Kč, a přitom jednal podle pokynů a za dohledu obviněných M. K. a J. S. (tito obvinění popsaný souhrn machinací vymysleli). Obviněný Mgr. Ing. D. K. vozidla objednal, dodal podklady k žádostem o úvěr a podepsal úvěrové smlouvy, na jejichž podkladě poskytly finanční prostředky na dvě vozidla obchodní společnost Santander Costumer Finance, a. s., a na další dvě vozidla obchodní společnost GE Money Multiservis, a. s. Obviněný Mgr. Ing. D. K. se tak podílel na trestném činu způsobem, který byl pro jeho úspěšné provedení nezbytný a nenahraditelný, neboť ve vztahu k osobám jednajícím za úvěrující obchodní společnosti vyvolával mylný dojem, že obchodní společnost Dream BIKES, spol. s r. o., je seriózní obchodní partner se zájmem o nákup motorových vozidel a o splacení poskytnutého úvěru. Ve skutečnosti tato obchodní společnost neměla žádnou reálnou potřebu, která by jednorázový nákup uvedených čtyř vozidel odůvodňovala, nakoupená vozidla ke své vlastní podnikatelské činnosti nepotřebovala a ve skutečnosti ani nepoužívala a fakticky je vůbec neměla v dispozici, protože vozidla byla obratem převedena na jiné subjekty, a to oproti hotovostní platbě, ačkoli v úvěrových smlouvách byl sjednán zákaz prodeje vozidel po dobu splácení úvěru. Přitom obviněný Mgr. Ing. D. K. neučinil nic pro to, aby splátky úvěru byly hrazeny (s výjimkou vždy jen první splátky, na jejíž složení bylo vázáno samotné uzavření úvěrové smlouvy). Třebaže obviněný Mgr. Ing. D. K. jinak primárně jednal z popudu obviněných M. K. a J. S., je za uvedených okolností vyloučeno uvažovat o tom, že by mu nebyla známa podstata věci a zejména cíl celé akce. Pro závěr, že i ze strany obviněného Mgr. Ing. D. K. bylo posuzované jednání od počátku vedeno úmyslem neplatit úvěr, jasně svědčí nejen průběh popsaných operací, ale i jeho následné jednání směřující v součinnosti s obviněným P. H. k tomu, aby krátce po činu byly všechny obchodní podíly v obchodní společnosti Dream BIKES, spol. s r. o., převedeny - včetně postavení jednatele - na M. V., který evidentně měl sehrát roli tzv. bílého koně a jako nastrčená osoba formálně nést odpovědnost za závazky vzešlé z jednání obviněných. Výrok o vině obviněného Mgr. Ing. D. K. je z hlediska znaků spolupachatelství, znaku uvedení jiného v omyl a subjektivní stránky trestného činu plně akceptovatelný. Námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit tento výrok, jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud se obviněný V. P. dožadoval toho, aby u něho byl skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., bylo by to důvodné za předpokladu, že by jeho jednání bylo omezeno jen na způsobení značné škody podvodným získáním úvěru na vozidlo zn. Volkswagen Touareg 2,5 TDI Tiptronic a na vozidlo zn. Volkswagen Touareg 3,0 TDI V 6, tj. na způsobení škody obchodní společnosti Credium, a. s., ve výši 1 309 000 Kč a obchodní společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., ve výši 1 280 000 Kč. Jednání obviněného V. P. popsané v bodě I/C však bezprostředně směřovalo k tomu, aby společně s obviněnými M. K. a J. S. získal úvěr celkem na čtyři vozidla zn. Volkswagen Touareg, dále jedno vozidlo zn. Audi Q 7 a konečně i jedno vozidlo zn. Volkswagen Phaeton nebo Audi A 8, tj. úvěr na vozidla v celkové ceně 9 933 103 Kč. Okolnost, že se obviněným podařilo získat úvěr jen na uvedená dvě vozidla, staví celou věc do situace, kdy tu je ještě nedokonaná část jednání, která evidentně směřovala ke způsobení škody velkého rozsahu (obvinění požadovali, aby obchodní společnost ONSA CZ, s. r. o., jako kupující zaplatila jen 10% ceny a zbytek byl uhrazen formou úvěru) a která odůvodňuje závěr, že je-li jednání obviněného V. P. posouzeno jako celek, má znaky pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. l tr. zákoníku, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný V. P. si v postavení jednatele obchodní společnosti ONSA CZ, s. r. o., nechal předložit od obchodní společnosti Auto Vysočina, s. r. o., jako od prodávajícího zcela konkrétní nabídku zahrnující vozidla v celkové ceně 9 933 103 Kč, a to s evidentním záměrem nehradit úvěr získaný na financování těchto vozidel. Sama obchodní společnost ONSA CZ, s. r. o., vozidla v tomto rozsahu nepotřebovala ke své vlastní podnikatelské činnosti a nebyla schopna financovat jejich pořízení ani dostát případným závazkům z úvěru, pokud by jí byl poskytnut. Důvodem, pro který nebyl čin dokonán v zamýšleném rozsahu, bylo jen to, že se obviněným nepodařilo najít obchodní společnost ochotnou poskytnout požadovaný úvěr. Pro získání tohoto úvěru obviněný V. P. dodal příslušné podklady (daňová přiznání obchodní společnosti ONSA CZ, s. r. o., a smyšlené schéma její organizační struktury, do které byli v rozporu se skutečností zakomponováni mimo jiné obvinění M. K., J. S., D. S. a Mgr. Ing. D. K. jako tzv. ředitelé divizí). Poté, co se podařilo dosáhnout úvěru na dvě vozidla, obviněný V. P. prakticky ihned vozidla přenechal obviněným M. K., J. S. a D. S. a posléze podepsal kupní smlouvy o prodeji těchto vozidel třetím společnostem, a to v přímém rozporu s podmínkami sjednanými v úvěrových smlouvách, přičemž neučinil žádné opatření směřující ke splácení úvěrů. Jestliže obviněný takto postupoval ohledně úvěru, který se mu v součinnosti s ostatními obviněnými podařilo získat na dvě vozidla, není žádný reálný důvod usuzovat na to, že by postupoval jinak, kdyby se podařilo získat zamýšlený úvěr ve výši 90% ceny na pořízení všech vozidel v celkové ceně 9 933 103 Kč. Je tedy logický závěr, že jednání obviněného V. P. bylo pokusem podvodu se škodou velkého rozsahu, a námitky obviněného proti tomuto závěru jsou zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. K., Mgr. Ing. D. K. a V. P. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec