ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.548.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 548/2011-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 5. 2011 o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26.10.2010, sp. zn. 6 To 445/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 2 T 657/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 2 T 657/2006, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na osmnáct měsíců, přičemž mu bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnými činy. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Uherském Hradišti v podstatě v tom, že obviněný dne 18. 6. 2004 kolem 17,00 hodin v obci K. , okr. U. H. , na cestě vedoucí k chatám a domům a v její blízkosti na pozemku p. č. 796/3 v katastrálním území K. po slovním útoku a následné hádce napadl poškozeného J. B. tak, že ho udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený utrpěl zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků s krvácením z nosních průduchů, a při následném vzájemném konfliktu poškozený při ustupování před dalším útokem obviněného upadl na zem a při pádu utrpěl zlomeninu hlavičky základního článku malíku levé ruky, na zemi pak obviněný poškozeného opakovaně udeřil rukou do hlavy a nejméně jednou kopl do těla, v důsledku čehož poškozený utrpěl pohmoždění hlavy a hrudníku. Podle těchto zjištění byla nejzávažnějším zraněním poškozeného zlomenina malíku, která ho omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů vzhledem k přiložení sádrové dlahy a snížené hybnosti levé ruky. Ze zjištění uvedených ve výroku o vině vyplývá, že jednání obviněného sledovaly další tři osoby.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 6 To 445/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. Namítl, že jeho odvolání bylo nesprávně zamítnuto a že výrok o vině je v rozporu se zákonem. Uvedl, že se bránil útoku poškozeného. Z toho vyvozoval, že šlo o nutnou obranu a že posuzované jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví ani jako trestný čin výtržnictví. Vyjádřil názor, že zranění poškozeného spočívající ve zlomenině malíku levé ruky vůbec nebylo v příčinné souvislosti s posuzovaným incidentem. Ohradil se také proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jako výtržnost. Vytkl neúplnost dokazování, neboť nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Otázkou, zda ze strany obviněného šlo o nutnou obranu podle §13 tr. zák., se soudy zabývaly a dospěly k podloženému závěru, že obviněný nejednal v nutné obraně. K tomu lze jen dodat, že incident vyvolal obviněný, který poškozenému svévolně a bezdůvodně vytýkal ořezávání spadlého stromu omezujícího průchodnost a průjezdnost cesty. Obviněný také převedl původní slovní konflikt do podoby fyzické potyčky, neboť jako první zaútočil na poškozeného tím, že ho udeřil. Incident pak nabyl podoby vzájemného fyzického napadání, jehož podstatou byla situace, kdy útok střídal útok. Za tohoto stavu je vyloučeno nazírat na jednání obviněného jako na jednání v nutné obraně, zvláště když poškozený z hlediska intenzity svého jednání nijak nevybočil z mezí, v nichž konflikt probíhal.
Soudy zkoumaly příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem spočívajícím ve zlomenině malíku levé ruky poškozeného a učinily důvodný závěr, že toto zranění poškozenému způsobil obviněný. Stalo se tak ve fázi, kdy poškozený ustupoval před obviněným, který ho evidentně hodlal udeřit, a přitom poškozený upadl na záda a přilehl si levou ruku (ostatně po pádu obviněný poškozeného skutečně také udeřil). Okolnost, že poškozený zaznamenal příznaky zlomeniny až s určitým časovým odstupem, vysvětlil znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jako jev, který je u tohoto typu zranění obvyklý. Nebylo zjištěno nic, co by reálně ukazovalo na možnost, že poškozený utrpěl toto zranění jinak než v rámci konfliktu s obviněným.
Pokud soudy považovaly jednání obviněného za výtržnost, lze tento závěr akceptovat. Ze strany obviněného šlo o slovní a poté i fyzické napadení poškozeného, který k jednání obviněného nezavdal žádnou příčinu. Poškozený se ořezáváním spadlého stromu snažil obnovit plnou průchodnost a průjezdnost veřejně užívané cesty a měl k tomu svolení majitele pozemku, na kterém se cesta nacházela. Tato činnost poškozeného měla charakter práce konané ve prospěch veřejnosti. Jednání obviněného směřující proti poškozenému bylo zcela bezdůvodné a evidentně svévolné a znamenalo vážné narušení pořádku na veřejně přístupném místě, jak o tom svědčí i okolnost, že upoutalo pozornost tří osob, byť nebyly přímo na místě činu a nacházely se v relativně větší vzdálenosti.
Posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. je ve shodě se zákonem.
Obviněný založil podstatnou část dovolání na polemice se skutkovými zjištěními soudů a snažil se v návaznosti na obhajobou uplatněnou již v původním řízení prosadit svou vlastní skutkovou verzi založenou na tvrzení, že sám byl poškozeným napaden. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že ve shodě s tím, jak je v zákoně konstruován dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Takové námitky totiž stojí mimo rámec dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Podstatou tohoto posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav ve verzi, kterou zjistily soudy, a nikoli ve verzi, kterou prezentuje dovolatel.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Uherském Hradišti, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh incidentu, mají jasnou obsahovou oporu nejen ve svědecké výpovědi poškozeného, ale také ve výpovědích svědkyň P. P. , M. S. a P. B. (P. ). Tyto svědkyně zaznamenaly incident a sledovaly každá alespoň určitou část jeho průběhu. To, jak svědkyně popsaly průběh incidentu, vyznělo plně na podporu svědecké výpovědi poškozeného. Výpovědi všech svědků byly ve vztahu k obviněnému spíše zdrženlivé a bez snahy mu nějak přitížit. Svědčí o tom např. to, že kopnutí výslovně nepotvrdil sám poškozený, ale viděla ho svědkyně M. S., a zejména i to, že všechny tři svědkyně popsaly incident jako vzájemnou potyčku obviněného a poškozeného, byť jinak uvedly, že převahu měl obviněný. Také další okolnosti případu se potvrdily v podobě, kterou uvedl poškozený a další svědkyně (např. svědek A. K. , majitel pozemku, na němž se nacházela cesta, uvedl, že souhlasil s tím, aby poškozený odstranil spadlý strom, který bránil průchodnosti a průjezdnosti cesty). Mechanismus zranění poškozeného, zejména pokud jde o zlomeninu malíčku levé ruky, tak jak ho popsal poškozený, je z medicínského hlediska plně přijatelný, což si soudy ověřily na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a zejména logicky vysvětlily. Při tom se soudy nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy vyložily i to, proč považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný a další důkazy podle návrhů obviněného za nadbytečné.
To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že považuje dokazování za neúplné a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec