ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.565.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 565/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. května 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 3 To 4/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 46 T 9/2010, byl obviněný P. K. uznán vinným ad 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; ad 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku; ad 3) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §40 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §100 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku mu byla uložena zabezpečovací detence a podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byla zabrána věc nebo jiná majetková hodnota.
Odvolání obviněného proti rozsudku prvoinstančního soudu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 3 To 4/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že právní posouzení skutku není v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestných činů vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou podle něj nesprávná a neúplná. Důkazy byly nesprávně vyhodnoceny a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Je přesvědčen, že postupem soudu došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z tvrzení svědčících proti němu. Následně odkazuje na argumentaci uvedenou v odvolání. Ke skutku v bodě 1) uvádí, že nebylo jednoznačně a beze vší pochybnosti prokázáno, že se tohoto jednání dopustil. Při identifikaci podle něj došlo k rozporům, přičemž poukazuje na rozdíly mezi ním a útočníkem, jak ho popisovala poškozená. Podle obviněného absentují důkazy, které by prokazovaly spáchání tohoto činu právě jím. Proto ve vztahu k jeho osobě chybí objektivní i subjektivní stránka trestného činu. Na základě zásady „in dubio pro reo“ by měl proto být obžaloby zproštěn. Dále v dovolání poukázal na jím navržené a soudem neprovedené důkazy a na nesrovnalosti mezi důkazy a jejich vyhodnocením. Ke skutku ad 2) tvrdí, že se uvedeného jednání nedopustil. Nenaplnil znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku po objektivní ani po subjektivní stránce, když z jeho strany nedošlo k žádnému násilí, ani pohrůžce bezprostředního násilí, což vyplynulo i z výpovědi poškozené. Na základě výpovědi poškozené je rovněž patrné, že absentuje taky subjektivní stránka, protože jeho úmysl nesměřoval k násilnému jednání a k zmocnění se cizí věci. Rovněž nebylo podle něj jednoznačně prokázáno, že by se dopustil jednání ve skutku ad 3). K tomu pak uvádí, že vina byla založena pouze na tvrzení svědkyně a jeho trestní minulosti, přičemž vůbec jím navržené důkazy nebyly soudy připuštěny.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nevyjádřil.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitkami, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se dopustil daného jednání nebo, že v průběhu dokazování nastaly pochybnosti ze strany identifikace pachatele, obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale výlučně brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Dovolatel uvádí výhrady k rozsahu dokazování a k hodnocení důkazů, přičemž přehlíží, že tyto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože, jak vyplývá z výše uvedeného, nespadají pod uvedený dovolací důvod ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Na základě vlastního hodnocení důkazů obviněný nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednaní nedopustil, domáhá se změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně na takto dosažené změně by pak podle něj mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Navíc dovolatel opakuje námitky uplatněné již v odvolacím řízení a rovněž v dovolání odkazuje na argumentaci v odvolání, čímž staví dovolací soud do pozice soudu odvolacího. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř.
K námitce neprovedení důkazů jim navrhovaných Nejvyšší soud uvádí, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, jeho povinnost tkví v řádném odůvodnění neprovedení předmětných důkazů. N a tomto místě je třeba dodat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí v této věci splňují.
Proto ani námitku, že ve skutku ad 1) u něj absentuje objektivní i subjektivní stránka trestného činu, jakožto obecně hmotně právní námitku, nebylo možno hodnotit jako námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byla založena na shora citovaných námitkách výhradně skutkové a nikoli hmotně právní povahy, které nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, když byly zcela mimo uplatněný dovolací důvod. Obviněný totiž tuto námitku založil v podstatě na tvrzení, že se nedopustil jednání, jímž byl uznán vinným, toto mu nebylo prokázáno, a proto je podle něj i nesprávně právně posouzeno.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla námitka ke skutku ad 2), že nebyly po stránce objektivní ani subjektivní naplněny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel argumentuje tím, že neužil vůči poškozené žádné násilí, ani pohrůžku bezprostředního násilí a jeho úmysl nesměřoval k násilnému zmocnění se cizí věci. Tato námitka byla řádně přezkoumávána již v odvolacím řízení a soud II. stupně se s ní náležitě vypořádal. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu k předmětné námitce, a proto odkazuje na str. 13 odůvodnění jeho rozhodnutí. Obviněný namířil na poškozenou střelnou zbraň, strhl jí do křoví, po celou dobu ji držel za paže a zápěstí, přičemž při prvním náznaku odporu poškozenou udeřil otevřenou dlaní na tvář. Na základě takto vykonaného násilí, kdy již poškozená ze strachu o svůj život nekladla odpor na ní vykonal soulož. Krátce po dokonání soulože, kdy obviněný udržoval poškozenou v ohrožení, s úmyslem získat finanční hotovost a s vědomím předchozího násilí, které na ní uskutečnil, požadoval po poškozené vydání peněz. Poškozená se vzhledem k předchozímu ohrožení střelnou zbraní a užití násilí při náznaku odporu, znovu z obavy dalšího použití násilí nevzpírala a finanční částku obviněnému vydala. Z toho je zcela zřejmé, že danou částku nevydala obviněnému dobrovolně, nýbrž tak učinila na základě předchozího násilného jednání obviněného a z obavy před dalším násilím. Rovněž nelze pochybovat o úmyslu obviněného, který s vědomím již vykonaného násilí na poškozené, bezprostředně poté požadoval vydání finančních prostředků. Musel si být vědom, že tyto finanční prostředky poškozená vydala právě na základě obavy o své zdraví a život, kterou nabyla při předchozím užití násilí ze strany obviněného, když jí bylo zřejmé, že neváhá s použitím násilí pro naplnění jeho vůle. Nelze požadovat po poškozené, která byla k určitému jednání donucena ohrožením střelnou zbraní a násilím, aby se opětovně vzpírala a tím ohrozila svůj život, když už z předchozího konání obviněného bylo při jeho fyzické převaze zřejmé, že při sebemenším projevu odporu bude bezprostředně použito násilí.
Nejvyšší soud k tomu odkazuje na svojí judikaturu, která uvádí, že násilím ve smyslu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže se rozumí typicky použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného a ke zmocnění se cizí věci a musí tedy zmocnění věci předcházet. Ze znění ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku však nevyplývá, že by ke zmocnění se cizí věci muselo nutně dojít ihned po užití násilí. Vyžaduje se, aby užití násilí bylo způsobilé jako zásah do poměrů poškozeného ovlivňovat jeho vůli. Není proto nezbytné, aby zmocnění se věci následovalo ihned po použití fyzické síly k překonání odporu, musí však být zjevné, že při zmocnění se věci, k němuž dojde případně i s určitým relativně krátkým časovým odstupem po užití násilí, je vůle poškozeného předchozím užitím násilí důvodně ovlivněna (vědomí fyzické převahy útočníka, obava před dalším násilím apod.). V takové situaci není k naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže ani třeba aby poškozený, vědom si fyzické převahy pachatele, kladl odpor (k tomu viz usnesení NS 25/2004-T 610 Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo R 1/1980 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto hodnotil tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ohledně kterého však neuvedl žádnou konkrétní námitku, z hlediska které by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nespadaly pod daný dovolací důvod a zčásti byly hodnoceny jako zjevně neopodstatněné, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný uplatnil zcela formálně, aniž by uvedl jakoukoliv konkrétní námitku.
Proto bylo dovolání P. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš