ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.580.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 580/2011-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 5. 2011 o dovolání obviněného Ing. P. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 30/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 6 T 30/2006, byl obviněný Ing. P. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák., §50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na 7 roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Okresní soud v Litoměřicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 4. 11. 2005 kolem 20.00 hodin jako řidič vozidla zn. Opel Zafira 2,2 na silnici při jízdě po rovné vozovce ve směru od obce S. po ulici H. směrem k centru obce L., okr. L., překročil povolenou rychlost 50 km/h stanovenou v §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, což ve spojení s tím, že rychlostí jízdy zároveň porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, mělo za následek, že v rychlosti 60 km/h po dojetí chodců, kteří šli po pravé straně vozovky ve směru jeho jízdy, zezadu narazil pravou přední částí vozidla do Z. S., která při nárazu zemřela, a dále do K. K., E. Z. a Š. J., které při nárazu utrpěly zranění specifikovaná ve výroku o vině (bod 1 rozsudku).
Jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. posoudil Okresní soud v Litoměřicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný po uvedené nehodě, při které jedna osoba zemřela a další tři osoby byly zraněny, z místa ujel, aniž zraněným poskytl potřebnou pomoc a ač si musel být vědom, že narazil do chodců, a to za situace, kdy mu silný náraz signalizoval, že došlo ke střetu a že je zraněna nejméně jedna osoba (bod 2 rozsudku).
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 To 38/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. je založen jen na zjištění, že v pozici řidiče byl účastníkem dopravní nehody, při které došlo k usmrcení a zranění chodců, aniž by bylo jasné, zda rychlost jeho jízdy skutečně byla příčinou uvedeného následku a v čem konkrétně nepřizpůsobil rychlost jízdy hlediskům uvedeným v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále vytkl, že soudy z hlediska spoluzavinění dalších osob a z hlediska stupně nebezpečnosti činu nedostatečně zhodnotily okolnost, že chodci šli po nesprávné straně vozovky. Vyjádřil názor, že skutek posouzený podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. není skutkem totožným s tím, který byl uveden v obžalobě. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. uplatnil námitky, jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu a jimiž brojil proti závěru, že u něho bylo dáno úmyslné zavinění. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Soudy rozhodovaly ve věci poté, co jejich předcházející rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009. Při novém projednání a rozhodnutí věci soudy odstranily vady vytknuté citovaným usnesením Nejvyššího soudu. Skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy po zrušení předcházejících rozhodnutí, odpovídá znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. I když je výrok o vině ve skutkové části nadbytečně zatížen některými nefunkčními partiemi a odůvodnění rozhodnutí obou soudů obsahuje některé ne zcela přiléhavé a konzistentní úvahy, podstatné je, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině vyplývá naplnění zákonných znaků obou trestných činů.
K výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Pokud bylo jako porušení důležité povinnosti obviněného v postavení řidiče motorového vozidla identifikováno nedodržení ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona o silničním provozu, tj. nedodržení ustanovení upravujících rychlost jízdy, není na tom nic nelogického vzhledem k objektivnímu průběhu nehody, která spočívala v tom, že obviněný zezadu najel do chodců, aniž na jejich přítomnost na vozovce stačil jakkoli reagovat. Přítomnost chodců na vozovce spočívala v tom, že šli uspořádáni v několika dvojicích za sebou po pravém okraji vozovky ve směru jízdy obviněného. K takto se pohybující skupině chodců se obviněný po přímém úseku silnice zezadu přibližoval. Nejednalo se tedy o to, že by chodci např. náhle a zcela neočekávaně vstoupili do vozovky těsně před vozidlem obviněného. Ze zjištění, podle něhož obviněný najel do skupiny chodců v rychlosti 60 km/h, je patrno nedodržení rychlostního limitu pro jízdu v obci, tak jak je stanoven v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu (50 km/h). Lze sice konstatovat, že překročení uvedeného limitu nebylo příliš výrazné, avšak přiměřenost rychlosti jízdy obviněného je třeba posuzovat ze širších hledisek, v jejichž světle je i uvedená rychlost nepřiměřená. Tato hlediska jsou zakotvena v §18 odst. 1 zákona o silničním provozu a kromě demonstrativního výčtu okolností výslovně uvedených v tomto ustanovení spadají do jejich rámce v podstatě jakékoli předvídatelné okolnosti ovlivňující situaci v provozu na pozemní komunikaci. V posuzovaném případě byla otázka přiměřené rychlosti ovlivněna především tím, že viditelnost byla celkově snížena, neboť bylo kolem 20.00 hodin a jednalo se o podzimní den na počátku měsíce listopadu. To bylo sice do určité míry kompenzováno veřejným osvětlením, jímž byla obec osazena, avšak i přesto se jednalo o sníženou viditelnost. Situaci z pohledu obviněného komplikovalo také protijedoucí vozidlo, které bylo na přímém úseku viditelné z dálky a se kterým se obviněný míjel krátce před nárazem do chodců. Přítomnost protijedoucího vozidla, byť mělo rozsvícená jen potkávací světla, byla další okolností, která obviněnému snižovala viditelnost a omezovala jeho manévrovací možnosti na relativně úzké vozovce silnice III. třídy, která byla bez krajnice (šířka silnice 5,8 m). Obviněný místem často projížděl, dobře ho znal, věděl, že se nachází v obci a že v místě není při silnici žádný chodník, a mohl tudíž snadno předvídat přítomnost chodců na vozovce i jejich špatnou viditelnost. Na jízdu obviněného tedy působil širší okruh okolností, které má na mysli ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, které obviněný evidentně mohl předvídat a které vyžadovaly, aby nejen dodržel rychlostní limit pro jízdu v obci podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, ale aby si ještě citelnějším snížením rychlosti zajistil možnost včas a odpovídajícím způsobem reagovat pro případ, že by nemohl bezpečně pokračovat v přímém směru jízdy.
Chodci, do kterých obviněný narazil, šli z hlediska směru jeho jízdy při pravém okraji vozovky, ačkoli správně měli jít při levém okraji vozovky (§53 odst. 3 zákona o silničním provozu). Tuto okolnost nelze ve prospěch obviněného přeceňovat. Pohyb chodců jinak byl uspořádaný, chodci tvořili několik dvojic, které šly za sebou v přímém směru, a rozhodně se nejednalo o nějaké pobíhání po vozovce, vybočování ze směru chůze, vrávorání apod. Za tohoto stavu se nic nemění na tom, že primární a jednoznačně rozhodující příčinný význam pro náraz do chodců měla nepřiměřená rychlost jízdy obviněného, z níž vyplývala jeho neschopnost jakkoli na přítomnost chodců reagovat. Pokud je možné v souvislosti s porušením ustanovení §53 odst. 3 zákona o silničním provozu konstatovat spoluzavinění chodců, je jeho míra tak malá, že nemůže zvrátit závěr o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu k posuzovanému jednání a jeho smrtelnému následku (§224 odst. 1 tr. zák.) ani ve vztahu k porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona (§224 odst. 2 tr. zák.).
Výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. lze akceptovat, třebaže do tohoto výroku byla nevhodně, nadbytečně a mimo souvislost s konkrétními okolnostmi posuzovaného případu včleněna doslovná citace obsahu ustanovení §18 odst. 1 zákona o silničním provozu i v části, jejíž aplikace ve skutečnosti nepřicházela v úvahu.
Evidentně neoprávněná je námitka, že skutek v podobě, v jaké byl popsán ve výroku o vině, není totožný se skutkem uvedeným v obžalobě. Pokud uplatněním této námitky obviněný mínil porušení obžalovací zásady, která je zakotvena v §2 odst. 8 tr. ř. a dále rozvedena v §220 odst. 1 tr. ř., pak je třeba konstatovat, že o porušení těchto ustanovení rozhodně nejde. To, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že v poměru mezi rozsudkem a obžalobou musí být naprostá shoda ve všech okolnostech, které tvoří skutek. Totožnost skutku, který je v rozsudku uveden ve výroku o vině, se skutkem, který je uveden v obžalobě, není narušena tím, že v rozsudku jsou uvedeny některé okolnosti odlišné od obžaloby. Totožnost skutku není dotčena ani tím, že některé okolnosti odpadnou a jiné přistoupí, pokud je zachována podstata skutku. Totožnost skutku je udržována i jen částečnou shodou jednání nebo i jen částečnou shodou následku (k tomu viz č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že byla zachována totožnost skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se skutkem, pro který byla podána obžaloba. Totožnost skutku je udržována jak jednáním obviněného, které spočívalo v nárazu do chodců při řízení motorového vozidla během jízdy po silnici v obci L., okr. L., dne 4. 11. 2005 kolem 20.00 hodin, tak následkem, jímž bylo usmrcení poškozené Z. S. a zranění dalších tří poškozených. Změny v dílčích okolnostech posuzovaného skutku se nijak nedotýkají jeho podstaty a nenarušují jeho totožnost, pokud jde o vztah rozsudku a obžaloby.
K výroku o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák.
Skutek posouzený jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. jasně vykazuje i okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného a tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Součástí výroku o vině uvedeným trestným činem je mimo jiné zjištění, že obviněný „ač si musel být vědom, že do chodců narazil, … z místa nehody odjel, aniž zraněným poskytl potřebnou pomoc, a to za situace, kdy mu silný náraz … signalizoval, že došlo ke střetu a že je zraněna nejméně jedna osoba“. Popsané zjištění dostatečně vyjadřuje, že pokud obviněný z místa nehody odjel a neposkytl poškozeným pomoc, jednal úmyslně.
Toto zjištění má odpovídající podklad již v tom, jaký byl objektivní průběh nehody, která spočívala v nárazu do skupiny chodců a ve sražení čtyř osob. Jednalo se o náraz, který byl tak silný, že je zřejmé, že ho obviněný zaznamenal a že rozeznal i sražení poškozených. Nelze přehlédnout, že k nárazu došlo bezprostředně poté, co se obviněný minul s protijedoucím vozidlem, které řídil svědek J. H. Tento svědek potvrdil, že sám náraz slyšel a z tohoto podnětu zastavil a šel na místo nehody. Jestliže náraz vnímal svědek, který řídil protijedoucí vozidlo, za situace, kdy sám již byl mimo místo samotného střetu, pak to jen podporuje závěr, že náraz zaznamenal také obviněný jako přímý účastník střetu. S tímto závěrem koresponduje také další jednání obviněného po nehodě. Obviněný nejprve dojel do svého bydliště v L. a poté, co zjistil, jak je jeho vozidlo poškozeno, odjel směrem na B. n. O., kde lehce havaroval a nechal se odtáhnout, přičemž způsob havárie ukazuje spíše na záměrné vyjetí mimo vozovku s cílem poškodit vozidlo tak, aby jeho poškození nebylo spojováno s předcházejícím nárazem do chodců.
Skutková část výroku je nepatřičně zatížena citací výpovědi obviněného a vyjádření znalce, ačkoli do výroku o vině má soud pojmout jen vlastní skutková zjištění. To znamená, že ve výroku mají být uvedeny jen konkrétní skutkové okolnosti, které soud zjistil. Citace obsahu důkazů a jejich hodnocení spadá do odůvodnění rozsudku. Tím, že v daném případě rozsudek těmto zásadám neodpovídá, však není dotčeno to, že výrok o vině jinak obsahuje všechna rozhodná skutková zjištění významná z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu.
Výrok o vině obviněného trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. lze považovat za správný.
Závěrem k podanému dovolání
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, vyplývá, že rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného žádný podklad k tomu, aby na napadeném usnesení cokoli měnil, a proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec