ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.760.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 760/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2011 o dovolání obviněného D. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 4 To 71/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 21/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 46 T 21/2008, byly podle §45 odst. l tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) zrušeny rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 2 T 69/2007, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 46 T 21/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 4 To 60/2009, a obviněný D. L. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku, §45 odst. l tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let s tím, že podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Oba trestné činy obviněný spáchal podle zjištění Městského soudu v Praze v podstatě tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti PRINCESS Trade, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 163, provozující autobazar, zprostředkovával prodej vozidel tak, že jménem uvedené obchodní společnosti uzavíral s původními majiteli jako prodejci automobilů smlouvy o zprostředkování prodeje motorového vozidla, těmito smlouvami se zavazoval nejpozději do 30 dnů od prodeje vozidla vyplatit po odečtení provize peněžní částky utržené za prodej vozidla, zprostředkovával prodej vozidel, ale peněžní částky získané od kupců v rozsahu, v němž je měl předat prodávajícím, si ponechával pro svoji potřebu. Podle zjištění uvedených ve výroku o vině obviněný spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jednáním v době od 5. 1. 2006 do 24. 5. 2007, jímž poškozeným specifikovaným v bodech I/1-15 způsobil škodu v celkové výši 3 056 400 Kč, a zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku jednáním v době od 25. 5. 2007 do 13. 9. 2007, jímž poškozeným specifikovaným v bodech II/1-133 způsobil škodu v celkové výši 11 663 000 Kč. Důvod, pro který nebyly všechny útoky uvedené v bodech I/1-15, II/1-133 posouzeny jako jeden pokračující trestný čin, vyplýval z aplikace ustanovení §12 odst. 11 tr. ř., neboť obviněný v jednání pokračoval i poté, co mu pro část útoků bylo sděleno obvinění.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 4 To 71/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), 1) tr. ř. V obsáhle zpracovaném dovolání především namítl, že soudy si náležitě neujasnily povahu vztahů mezi obchodní společností, jejímž jménem vystupoval, a osobami, jejichž vozidla byla prodávána. Těmito námitkami obviněný sledoval prosazení verze, podle které prostředky utržené při prodeji vozidel byly majetkem obchodní společnosti a neměly z jejího hlediska ani z hlediska obviněného povahu cizí svěřené věci. V návaznosti na to obviněný namítl, že šlo jen o nesplnění závazku obchodní společnosti, které bylo nepřípustně kriminalizováno. Další námitky obviněného se týkaly subjektivní stránky trestného činu, která podle jeho názoru chybí. V tomto ohledu obviněný poukázal na to, že prostředky utržené při prodeji vozidel nechtěl použít a ani nepoužil pro svoji osobní potřebu, ale zahrnul je do hospodaření obchodní společnosti, smísil je s ostatními prostředky obchodní společnosti a používal je na provoz obchodní společnosti včetně úhrady závazků vyplývajících z dřívějších prodejů. Kromě toho obviněný namítl nedůvodnost začlenění několika jednotlivých útoků do výroku o vině a vytkl některé vady, o kterých vyjádřil názor, že zatěžují řízení předcházející rozsudku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Posuzované jednání obviněného se uskutečňovalo na podkladě smluv, které byly označeny jako smlouva o zprostředkování prodeje motorového vozidla. Soudy se obsahem těchto smluv důsledně zabývaly, a pokud je neidentifikovaly výslovně jako některý ze smluvních typů upravených v občanském zákoníku nebo obchodním zákoníku, není to nic, čím by mohla být zpochybněna správnost výroku o vině. Podstatné je, že uvedené smlouvy vůbec nepřipouštějí úvahu, podle které by peníze získané prodejem vozidel nebyly z hlediska obviněného cizí věcí. Vozidla, která byla na podkladě těchto smluv předmětem obchodu, se podle těchto smluv neměla v žádném stadiu vývoje obchodu stát vlastnictvím obchodní společnosti, za kterou obviněný jednal. Dosavadní vlastníci nepřeváděli těmito smlouvami vlastnictví vozidel na obchodní společnost, za kterou jednal obviněný, a tato společnost neměla v následných kupních smlouvách vystupovat jako prodávající, nýbrž jen jako zástupce prodávajícího. Obsahem smlouvy o zprostředkování prodeje motorového vozidla totiž byl závazek obchodní společnosti zastoupit prodávajícího při uzavření kupní smlouvy. S tím ostatně koresponduje zjištění, že na smlouvu o zprostředkování prodeje motorového vozidla navazovala zvláštní plná moc, v níž prodávající zmocňoval obchodní společnost k prodeji. Smlouva o zprostředkování prodeje motorového vozidla tedy rozhodně nesměřovala k tomu, aby obchodní společnost, za kterou jednal obviněný, vystupovala v následné kupní smlouvě jako prodávající smluvní strana (tj. jako vlastník vozidla). Jestliže po celou dobu až do nabytí vlastnictví novými vlastníky vozidla byla ve vlastnictví původních vlastníků a obchodní společnost, za kterou jednal obviněný, byla zmocněna pouze k tomu, aby původní vlastníky zastupovala, pak je logický také závěr, že peněžní částky, do nichž se transformovala vozidla jako předmět obchodu, náležely původním vlastníkům a byly obchodní společnosti pouze svěřeny. Účelem tohoto svěření bylo to, aby je obviněný (po odečtení sjednané provize) vydal původním vlastníkům vozidel. Vozidla jako individuálně určené věci se tu transformovala do podoby peněz jako všeobecného hodnotového ekvivalentu, což znamená, že obviněný byl povinen vyplatit prodávajícím příslušné peněžní částky, byť to nemusely být peníze fyzicky totožné s těmi, které obviněný inkasoval od kupujících.
Správnost výroku o vině není nikterak dotčena namítanou okolností, že obviněný nepoužil prostředky pocházející z prodeje vozidel k uspokojování svých osobních potřeb, ale ke krytí provozu obchodní společnosti. Tím se nic nemění na podstatě jednání obviněného z toho hlediska, že pokud uvedené prostředky neodevzdal původním vlastníkům vozidel, což byl jediný účel jejich svěření, a rozhodl se je v evidentním rozporu s tímto účelem použít jinak, pak s nimi naložil způsobem, který odpovídá jejich přisvojení.
Žádné pochybnosti nelze mít ani o naplnění subjektivní stránky trestných činů. Smlouvy o zprostředkování prodeje motorových vozidel koncipoval sám obviněný, resp. obchodní společnost, za kterou jednal. Obviněný si proto byl velmi dobře vědom jejich obsahu i významu. O tom, že obviněnému byl jasný také rozdíl v situacích, kdy obchodní společnost nabývá a kdy nenabývá peníze z prodeje vozidel do svého vlastnictví, svědčí zjištění, že obviněný obvykle používal takový předtisk kupní smlouvy, v němž bylo deklarováno, že obchodní společnost vystupuje jako ten, kdo je zplnomocněn vlastníkem vozidla k jeho prodeji, zatímco v některých případech použil předtisk, v němž bylo deklarováno, že obchodní společnost může při prodeji vystupovat jako jediný a výlučný vlastník vozidla (byť to bylo v rozporu s tím, co vyplývalo ze smlouvy o zprostředkování prodeje motorového vozidla, z níž takové oprávnění obchodní společnosti nevyplývalo).
Celkově lze konstatovat, že podstatou posuzované věci rozhodně nebylo pouhé nesplnění závazků ze soukromoprávních vztahů mezi obchodní společností, za kterou jednal obviněný, a původními vlastníky motorových vozidel. Rámec soukromoprávních vztahů obviněný výrazně překročil tím, že si přisvojoval peněžní prostředky, které náležely původním vlastníkům vozidel a které se ve faktické dispozici obchodní společnosti ocitly z toho titulu, že původní vlastníky na základě jejich zmocnění zastupovala při prodeji. Nelze tedy akceptovat námitky uplatněné v tom smyslu, že výrok o vině je kriminalizací soukromoprávních vztahů.
Ta část dovolání, v níž obviněný namítal nedůvodnost začlenění některých dílčích útoků do výroku o vině, je opakováním toho, co obviněný namítal již před oběma soudy. Soudy se okolnostmi těchto útoků zabývaly a vysvětlily, proč považují za důvodné i tyto útoky pojmout do výroku o vině. Nejvyšší soud neměl důvodu cokoli měnit na závěrech soudů, zvláště když namítané okolnosti nijak neměnily podstatu posuzovaného jednání obviněného v tom smyslu, že šlo o přisvojení cizích svěřených prostředků.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky, jimiž obviněný v dovolání vytýkal některé procesní vady týkající se možnosti prostudovat spis a vyjádřit se k důkazům. Těmito námitkami se Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení rovněž zabýval, a to se závěry, které nevzbuzují žádné pochybnosti, zejména ne ve vztahu k otázce správnosti právního posouzení skutku. V tomto ohledu lze jen poznamenat, že dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je hmotně právním dovolacím důvodem a nejsou pod něj podřaditelné námitky procesní povahy.
Z toho, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyplývá, že je zjevně neopodstatněné také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec