ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.819.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 819/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 10 To 640/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 184/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 2 T 184/2009, byl obviněný uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Podle §224 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 10 To 640/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že jeho jednání mělo být právně posouzeno pouze podle §224 odst. 1 tr. zákona, když pro uznání viny též podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona nebyly dány důvody. Plně přitom odkázal na své námitky, které uplatnil již v řízení před soudy I. a II. stupně. K právní kvalifikaci podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona nebyly podle jeho názoru „předloženy“ důkazy zákonným způsobem, což má vliv i na kvalifikaci skutku podle §224 tr. zákona, který měl být kvalifikován pouze podle odst. 1. Uvádí přitom, že „trvá na předložení listiny vydané OS Nymburk v této věci dne 16. 9. 2010, ze které dovozuje, že znalecký posudek ke zjištění obsahu alkoholu v krvi neměl být proveden i z toho důvodu, že nedal souhlas dle této výzvy k vyžádání zprávy o odběru krve“. Za nesprávný považuje i postup odvolacího soudu v otázce náhrady škody, když předložil doklad o uhrazení uplatňovaných nároků poškozeným Českou kanceláří pojistitelů, ale odvolací soud tento doklad považoval za nedostatečný. Odvolací soud ale měl postupovat z úřední povinnosti a sám si vyžádat příslušné potvrzení, nebo podle §229 tr. ř. odkázat poškozené na řízení občanskoprávní. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby ohledně trestného činu podle §201 tr. zákona a uzná jej vinným podle §224 odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud, poté co zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně a včas, zabýval se otázkou, zda obviněným uvedené námitky odpovídají uplatněnému důvodu dovolání a lze na jejich podkladě přezkoumat napadené usnesení podle §265i odst. 3 tr. ř. Zjistil však, že námitky obviněného uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li tedy obviněný, že pro právní kvalifikaci jeho jednání podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, a také podle §224 odst. 2 tr. zákona, nebyly dány pádné a zákonným způsobem „předložené“ důkazy, je zjevné, že ve smyslu výše uvedených požadavků na nutnost hmotně právní argumentace v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky obviněného těmto požadavkům neodpovídají. Obviněný totiž uvedenou námitkou nezpochybňuje právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem I. stupně na základě zhodnocení provedených důkazů, ale tvrzením o nedostatku „pádných a zákonným způsobem předložených důkazů“ přímo napadá správnost těchto skutkových zjištění a domáhá se jejich změny. Až následně, na základě této změny skutkových zjištění, by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku, které se obviněný dovoláním domáhá.
Protože podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání přezkoumává zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel k námitkám obviněného, které nebyly v dovolání uvedeny a na které jen v plném rozsahu odkázal s tím, že byly uplatněny u hlavního líčení a v odvolání.
Byť obviněný v dovolání obecně namítá, že nebyly předloženy pádné a zákonné důkazy o jeho vině, je z dovolání zjevné, že podstatou těchto námitek je skutečnost, že „nedal souhlas k vyžádání zprávy o odběru krve“, jak v dovolání uvádí, resp. že v podstatě nedal souhlas k odběru vzorku krve na základě kterého byla pak zjištěna znaleckým posudkem hladina alkoholu v jeho krvi v době jízdy ve výši nejméně 2,11 g/kg.
Obviněný tedy zpochybňuje zákonnost důkazu, což by vzhledem k zachování práva obviněného na spravedlivý proces mělo v řízení o dovolání význam, i přes čistě procesní charakter této námitky, pouze ale v případě, že by se jednalo o jediný, resp. stěžejní důkaz o jeho vině. V daném případě se ale o tuto situaci nejedná, když již soud I. stupně k shodné námitce obviněného uvedl, že obviněný sám v hlavním líčení vypověděl, že požil alkohol, jeho jízda pod vlivem alkoholu je zcela zřejmá také z výpovědí svědků D. K. (spolujezdce obviněného), J. U. (policisty na místě dopravní nehody) a ze způsobu jeho jízdy, a to i kdyby nebylo důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. S tímto závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožnil, protože má spolehlivou oporu v provedených důkazech.
Obviněný se proto zásadním způsobem mýlí, pokud se domnívá, že se nedáním souhlasu k vyšetření odebraného vzorku krve vyhne plné trestní odpovědnosti za závažné trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu a za zmaření života nevinné oběti jeho bezohledného jednání. Trestní zákon v ustanovení §201 odst. 1 totiž nevyžaduje, aby byla přesně zjištěna určitá výše obsahu alkoholu v krvi pachatele, ale trestní odpovědnost je založena na zjištění, že pachatel vykonával danou činnost ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k této činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky. To ostatně zcela jednoznačně uvedl v odůvodnění rozsudku již soud I. stupně, kde také správně uvedl, že pokud není přesný údaj ohledně alkoholu v krvi k dispozici, je možné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče uskutečněna, např. z množství a druhu alkoholických nápojů požitých před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z chování řidiče před nehodou nebo po ní, atp. Pokud pak soud I. stupně s poukazem na zjištěné skutečnosti vyplývající z provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k této činnosti, který si přivodil požitím alkoholického nápoje, považuje Nejvyšší soud toto zjištění soudu za zcela správné a mající plnou oporu v řádně provedených důkazech. Otázka souhlasu nebo nesouhlasu obviněného s provedením zkoušky odebraného vzorku krve, je tak zcela podružná. Nejvyšší soud se ale také v tomto směru ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že k provedení zkoušky odebraného vzorku krve zákon nevyžaduje souhlas dotčené osoby. V podrobnostech přitom postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů k této námitce obviněného.
Pod uplatněný důvod dovolání nespadá ani námitka obviněného, že odvolací soud neakceptoval jím předložený doklad o uhrazení nároků poškozených Českou kanceláří pojistitelů. Tato námitka týkající se hodnocení dané listiny jako důkazu a procesního postupu odvolacího soudu, nijak nesouvisí s právním posouzením skutku ani jiným nesprávným hmotně právním posouzením ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z předmětného dokladu také vyplývá, že nejde o dokument České kanceláře pojistitelů, ale o sdělení advokáta, který tvrdí, že ji zastupuje na základě plné moci.
Na základě uvedených důvodů, když obviněný neuvedl žádnou námitku, která by odpovídala uplatněnému důvodu dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš