ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.827.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 827/2011 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 8. 2011 o dovolání obviněného P. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 2 To 132/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 8/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 48 T 8/2010, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Obvodního soudu pro Prahu 9 z dne 23. 1. 2004, sp. zn. 1 T 90/2003, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. (byť toto ustanovení nebylo ve výroku rozsudku výslovně citováno) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že dne 27. 9. 2002 ve 14,35 hodin v P., J. ul., po předchozí domluvě a rozdělení úkolů M. S. zastavil dodávkovým automobilem zn. Mazda na úrovni dodávkového automobilu zn. Ford Transit, v němž L. R. počítal tržbu, z nákladového prostoru dodávkového automobilu zn. Mazda vystoupil obviněný P. Z., kladivem rozbil okno u L. R. a namířil na něho pistoli, zároveň J. Z. jako spolujezdec na předním sedadle vozidla zn. Mazda namířil na L. R. pistoli, obviněný P. Z. a J. Z. při tom společně požadovali na L. R. vydání tržby, obviněný P. Z. se naklonil do kabiny vozidla zn. Ford Transit a zmocnil se tržby ve výši 813 500 Kč s koženou černou taškou ke škodě obchodní společnosti GECO Tabák, a. s., přičemž místo činu zajišťoval D. B.
Odvolání obviněného P. Z., podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 2 To 132/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V mezích těchto dovolacích důvodů namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a že v jeho účasti lze spatřovat nanejvýš trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Mimo rámec dovolacích důvodů obviněný projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o jeho vině, a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustil ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, spáchal – li uvedený čin jako člen organizované skupiny a způsobil – li takovým činem mimo jiné značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, evidentně naplňuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Jednání spočívající v tom, že obviněný společně s dalšími spolupachateli přepadli poškozeného, za použití pistolí namířených na poškozeného eliminovali jeho odpor a vzali mu peníze představující tržbu obchodní společnosti, je trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Součinnost obviněného s dalšími třemi spolupachateli, mezi které byl posléze rozdělen výtěžek přepadení, byla založena na předchozím naplánování činu, vzájemné dohodě, rozdělení úkolů a koordinovaném provedení činu způsobem jasně svědčícím o tom, že všichni spolupachatelé postupovali jako organizovaná skupina. Nic tudíž nelze vytýkat závěru soudů, že obviněný spáchal čin jako člen organizované skupiny ve smyslu §234 odst. 2 písm. a) tr. zák. Způsobená škoda ve výši 813 500 Kč převyšuje částku 500 000 Kč a je tedy značnou škodou ve smyslu §234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Pro úplnost lze dodat, že spáchání činu za podmínek členství v organizované skupině a způsobení značné škody jsou okolnosti, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., takže pro posouzení skutku podle §234 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. byla splněna i materiální podmínka.
Ze strany obviněného P. Z. rozhodně nemohlo jít o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin spočíval v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jestliže však jde o násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí, jehož se pachatel dopustil v úmyslu zmocnit se cizí věci – tak jak tomu bylo v posuzovaném případě – pak se jedná o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který je v poměru k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve vztahu speciality.
Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. nebyly podle jeho názoru naplněny skutkem popsaným ve výroku o vině. Těžištěm námitek obviněného byla polemika s tím, jak soudy hodnotily důkazy a k jakým skutkovým zjištěním na podkladě provedených důkazů došly. Námitky uplatněné v tomto směru však nejsou dovolacím důvodem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z konstrukce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Jasně to vyplývá z toho, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tedy nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění učinily na podkladě provedených důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejich podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích D. B. jako spolupachatele, který byl zároveň organizátorem celého přepadení, J. Z. jako dalšího spolupachatele a L. R. jako poškozeného. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného P. Z., který popíral účast na přepadení, pečlivě hodnotily usvědčující svědecké výpovědi spolupachatelů i poškozeného, a zkoumaly také alibi obviněného. Závěr soudů, že alibi obviněného je nevěrohodné a že usvědčující svědecké výpovědi spolupachatelů a poškozeného jsou pravdivé, je výsledkem takového postupu, při kterém soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec