ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.88.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 88/2011-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. S. , které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 42 To 53/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 172/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 42 To 53/2010, k odvolání obviněného V. S. zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 2 T 172/2009. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečiny ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny mu uložil podle §147 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dohledem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. nově rozhodl také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně, který rozhodoval ještě v roce 2009, tj. za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., bylo zejména nabytí účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. od 1. 1. 2010, který byl z hlediska trestnosti činu pro obviněného příznivější. Obviněnému ale uložil stejný trest odnětí svobody i zákazu činnosti a při rozhodování o náhradě škody podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. odvolací soud také zohlednil, že někteří z poškozených nebyli za jízdy připoutáni bezpečnostními pásy.
Trestné jednání obviněného spočívalo v tom, že (stručně uvedeno) dne 3. 1. 2009 kolem 16.40 hod. ve stavu těžké opilosti, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila více než 3,05 g/kg, řídil ve směru od obce J. na obec D. osobní automobil Renault 19, se kterým v katastru obce J. okr. T. v důsledku opilosti vyjel do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem Renault 19, na kterém byla způsobena totální škoda ve výši nejméně 20.000,- Kč, a při střetu došlo v tomto protijedoucím vozidle ke zranění M. S. , J. S. , O. B. , M. H. a O. Č. , kteří utrpěli různá zranění uvedená v rozsudku odvolacího soudu, přičemž způsobem své jízdy obviněný porušil ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b) a §11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že již v řízení před odvolacím soudem namítal, že pokud soud I. stupně vycházel z výše hladiny alkoholu v krvi vyšší než 3,05 promile v době nehody, musel se zabývat posouzením jeho jednání jako trestný čin opilství podle §201a tr. zákona (nově §360 tr. zákoníku), čímž se ale odvolací soud ani náznakem nezabýval. Proto obviněný považuje právní posouzení skutku za „neúplné, předčasné a tedy nesprávné“.
Dále obviněný namítá, že nebyla jednoznačně prokázána hladina alkoholu v jeho krvi v době nehody, když i po požití většího množství alkoholu dochází nejdříve k postupnému zvyšování hladiny alkoholu v krvi, a až následně k jeho odbourávání, kdy fáze zvyšování může přesáhnout i dvě hodiny. Nebyla-li provedena další měření hladiny alkoholu v krvi, a chybí-li jakákoli zjištění o nadměrném požívání alkoholu, nelze jednoznačně prokázat, jakou měl hladinu alkoholu v krvi v době nehody. Navíc nesouhlasí s názorem soudu o nemožnosti ovlivnění hladiny alkoholu v krvi v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, přičemž nebyla zjištěna ani příčina dopravní nehody, když kromě ovlivnění alkoholem se mohlo jednat i o mikrospánek či jiné příčiny (nepozornost, zdravotní problémy atd.). Za procesně nepoužitelný přitom považuje Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem z 5. 1. 2009, když odběr krve byl proveden v situaci, kdy byl v bezvědomí a na žádost příslušníka policie. Odůvodnění odvolacího soudu, že se jednalo o neodkladný úkon, který byl proveden v souladu s ustanovením §158 odst. 3 písm. e) tr. ř., považuje obviněný za nesprávné, protože v trestním spise se o provedení tohoto úkonu nenachází žádný záznam, a nemohlo se proto jednat o neodkladný úkon. Nesouhlasí také s uloženým trestem, když odvolací soud sice použil pro něj příznivější právní úpravu, ale uložil mu stejný trest, jaký byl uložen i soudem I. stupně, čímž mu byl v podstatě v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. uložen přísnější trest.
Pochybení odvolacího soudu považuje za zásah do ústavně garantovaných práv obviněného, která by měla být ochranitelná cestou všech opravných prostředků, a proto učinil obsahem dovolání i nesoulad skutkových zjištění. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího, a případně i prvostupňového soudu a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že obviněným uplatněnému důvodu dovolání odpovídá předně námitka obviněného, že vzhledem k hladině alkoholu v krvi vyšší než 3,05 promile, se měl soud zabývat posouzením jeho jednání jako trestný čin opilství podle §201a tr. zákona nebo §360 tr. zákoníku. Ostatní námitky obviněného, které zpochybňují skutkové zjištění o výši hladiny alkoholu v jeho krvi v době dopravní nehody, nebo procesní použitelnost Protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem z 5. 1. 2009, nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině napadeného rozsudku, ale naopak proti správnosti těchto skutkových zjištění z hlediska soudem zjištěné hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody. Obviněný tak v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, kde je přezkumná povinnost Nejvyššího soudu dána pouze v případě vad namítaných v rámci taxativně uvedených důvodů dovolání v ustanovení §265b tr. ř., namítá neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů v rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně porušení dalších procesních ustanovení s tím souvisejících, která dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhají.
Mimo uplatněný důvod dovolání je také námitka obviněného ohledně uloženého trestu, který považuje za přísnější a v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř. Nepřiměřenost uloženého trestu nelze namítat ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se uplatní pouze v případě uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl v daném případě uložen přípustný druh trestu a v rámci příslušné trestní sazby, což ostatně obviněný ani nenamítá.
I přes použití příznivějšího zákona odvolacím soudem, pak uložení stejného trestu neznamená změnu rozsudku soudu I. stupně v neprospěch obviněného ve smyslu ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. K tomu by mohlo dojít v případě uložení např. delšího trestu odnětí svobody nebo zákazu činnosti, což se v daném případě nestalo. Použití mírnějšího zákona automaticky nezakládá povinnost soudu uložit také mírnější trest. Tato námitka o porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., tj. porušení zákazu „reformationis in peus“ (zákaz změny k horšímu) je přitom podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání, ale Nejvyšší soud ji z uvedených důvodů shledal zjevně neopodstatněnou.
Důvodem výjimečného zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze nesprávné hodnocení důkazů soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to ještě za podmínky existence tzv. extrémního rozporu. Zásada volného hodnocení důkazů vyplývající z tohoto ustanovení zákona, má přitom jako jedno z hledisek tohoto hodnocení i zákonnost důkazů, tj. zda byly opatřeny a provedeny zákonným způsobem. Přezkoumávání zákonnosti, resp. procesní použitelnosti důkazů až v řízení o dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, je vzhledem k požadavku výjimečného zasahování do pravomocných soudních rozhodnutí podmíněno právě výše uvedenou existencí extrémního rozporu, a to mezi důkazy (opatřenými a provedenými v souladu se zákonem) a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Zpochybňování procesní použitelnosti určitého důkazu v řízení o dovolání je však relevantní pouze v případě, že jde o důkaz stěžejní, kdy určité podstatné skutkové zjištění není spolehlivě prokázáno jinými důkazy.
V této věci obviněným zpochybňované skutkové zjištění o výši hladiny alkoholu v jeho krvi v době jízdy, je založeno právě pouze na vyšetření krevního vzorku, jehož způsob odebrání obviněný namítá. Podstatou námitky je tvrzení, že mu odběr krve byl na žádost policie proveden invazivním způsobem v době, kdy byl po dopravní nehodě v bezvědomí.
Podle §114 odst. 2 tr. ř., je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.
Podle §114 odst. 4 tr. ř. nelze-li úkon podle odstavců 1 a 3 pro odpor podezřelého nebo obviněného provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozí marné výzvě tento odpor překonat;…
Podle §114 odst. 5 tr. ř. o povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§66 tr. ř. – pořádková pokuta do 50.000,- Kč)…
Ve vztahu k odběru krve z uvedeného vyplývá, že dotčená osoba je povinna jej strpět, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví a za nesplnění této povinnosti může být postižena uložením pořádkové pokuty. V daném případě byl obviněný v důsledku zranění při dopravní nehodě v době odběru krve v bezvědomí, a nemohl proto odmítnout tento úkon z důvodu nebezpečí pro jeho zdraví, ani nemohl být vyzván k podrobení se tomu úkonu a být poučen s upozorněním na následky nevyhovění. Přitom obviněný jednak v dovolání nenamítá nějaké nebezpečí pro jeho zdraví, které by z provedeného odběru krve hrozilo a vzhledem k jeho zraněním po nehodě bylo v zájmu záchrany jeho života nutno provést daleko invazivnější lékařský zákrok než je pouhý odběr krve.
Provedení odběru krve v dané situaci, kdy je dotčená osoba podle zákona povinna jej strpět, a může být k němu pod hrozbou sankce i donucována, přitom není ani zásahem do tělesné integrity obviněného, což v podstatě namítá tím, že mu byl odběr krve proveden invazivním způsobem. Listina základních práv a svobod sice v čl. 7 odst. 1 zaručuje každému m. j. nedotknutelnost osoby, ale tamtéž současně připouští omezení nedotknutelnosti osoby v případech stanovených zákonem.
Pokud obviněný zpochybňuje procesní použitelnost Protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, a nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že u odběru krve se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon učiněný v souladu s ustanovením §158 odst. 3 písm. e) tr. ř., nelze ani této námitce přisvědčit. Jak již bylo výše uvedeno, odběr krve se provádí podle §114 odst. 2 tr. ř. Tím se pouze zajišťuje materiál potřebný k zajištění důkazu, jímž je pak úkon spočívající v provedení zkoušky krve, tj. k podrobení takto zajištěného materiálu (krevního vzorku) laboratornímu zkoumání za účelem stanovení obsahu alkoholu. Protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem (etylalkoholem), na který obviněný poukazuje, je dokumentem, který se zpracovává v souvislosti s odběrem krve ke stanovení koncentrace etylalkoholu pro právní účely, a jeho účelem je zachycení výsledku cíleného vyšetření dané osoby na zjištění známek účinku alkoholu, které v tomto případě nebylo prováděno. Tento protokol, který se spolu s krevním vzorkem odesílá příslušné laboratoři, tak není důkazem o výši hladiny alkoholu v krvi vyšetřované osoby, kterým je až výsledek vyšetření vzorku krve příslušnou laboratoří. Příslušná laboratoř po skončení vyšetření krevního vzorku vyplní výsledek vyšetření do příslušného oddílu uvedeného protokolu, jehož jedno vyhotovení předá žadateli, v daném případě Policii ČR (viz Metodický pokyn…, Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR, částka 7, roč. 2006).
Důkazem o výši hladiny alkoholu v krvi obviněného v době odběru krve je tedy v tomto případě výsledek laboratorní zkoušky vzorku krve (výsledek jeho vyšetření), a nikoli obviněným procesně zpochybňovaný Protokol o neprovedeném lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, v kterém je výsledek tohoto vyšetření krevního vzorku pouze uveden v jeho příslušné části. Výsledek vyšetření krevního vzorku (3,05 promile) přitom obviněný v dovolání nezpochybňuje.
Trestní odpovědnost pachatele trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zákona, nebo §274 tr. zákoníku, není přitom vyloučena ani v případě, že se objektivně (vyšetřením vzorku krve) nepodařilo přesně zjistit množství alkoholu v krvi pachatele v době jízdy. Tato zákonná ustanovení totiž nepodmiňují trestní odpovědnost množstvím alkoholu v krvi řidiče v době jízdy, ale stavem vylučujícím způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství alkoholu v krvi řidiče, ale pokud výsledek vyšetření vzorku krve není k dispozici, lze stav vylučující způsobilost dovodit i z dalších důkazů a okolností případu (druh a množství požitého alkoholu, způsob jízdy, chování řidiče, atp.). V tomto případě byla u obviněného zjištěna objektivně hladina alkoholu v krvi ve výši 3,05 g/kg (promile), a to tři hodiny po dopravní nehodě. K době, množství a druhu použitého alkoholu nebylo nic bližšího zjištěno, když obviněný si podle jeho výpovědi pamatuje pouze to, že byl v restauraci na obědě, dal si pivo, co se pak dělo dál si nepamatuje, a pamatuje si pak pouze to, že se probudil v nemocnici. Vzhledem k zjištěné hladině alkoholu v krvi obviněného ve výši 3,05 g/kg v době tři hodiny po dopravní nehodě, je nepochybné, že v této době již probíhala po určitou dobu tzv. eliminační (vylučovací) fáze. I v případě, že by obviněným namítaná doba resorpce (vstřebávání), tj. zvyšování hladiny alkoholu v krvi trvala až dvě hodiny, je zřejmé, že vylučovací doba trvala nejméně jednu hodinu. Za této situace má Nejvyšší soud za nepochybné, že v době řízení motorového vozidla měl obviněný takovou hladinu alkoholu v krvi, která jej činila nezpůsobilým k řízení motorového vozidla, i když její výši nelze přesně stanovit. O tom ostatně svědčí i způsob jeho jízdy, kdy podle výpovědí svědků vjel vozidlem do protisměru a čelně se střetl s protijedoucím vozidlem.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k vykonávání této činnosti, kterou si přivodil vlivem návykové látky, má tento jeho závěr oporu v provedených důkazech a mezi těmito důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku neexistuje extrémní rozpor.
Další námitkou obviněného o posouzení jeho jednání jako trestný čin opilství podle §201a tr. zákona (resp. §360 tr. zákoníku) se Nejvyšší soud nezabýval. Při posouzení jednání podle tohoto ustanovení zákona hrozí pachateli trest odnětí svobody od 3 až do 8 let (resp. od 3 až do 10 let). Tato trestní sazba výrazně převyšuje trestní sazby trestných činů (přečinů), jimiž byl obviněný uznán vinným a obviněný se tak v podstatě domáhá jiného právního posouzení, které by pro něj nebylo příznivější, protože trest by mu byl ukládán podle přečinů, jimiž byl uznán vinným, tj. jeho situace by se nijak zásadně nezměnila.
Protože jedinou relevantní námitku související s porušením zákazu „reformationis in peius“ shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou a ve vztahu ke skutkovým námitkám ve věci neshledal existenci extrémního rozporu, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš