ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1007.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1007/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného R.H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 4 Tmo 32/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 2 Tm 5/2010, uznal obviněného R. H. a spoluobviněné mladistvé O. M., P. S. a P. K., vinnými skutkem popsaným na jeho stranách 2 až 3, který právně kvalifikoval v případě obviněných mladistvých O. M. a P.S. shodně jako pokus provinění loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněného mladistvého P. K. posoudil jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednání obviněného R.H. jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Jmenovaný soud následně uložil obviněnému mladistvému O. M. podle §234 odst. 2 tr. zák. a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), trestní opatření odnětí svobody v trvání tří roků, obviněnému mladistvému P. S. podle §234 odst. 2 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, a obviněnému mladistvému P.K. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Ohledně všech těchto mladistvých současně rozhodl o tom, že uložená trestní opatření odnětí svobody vykonají podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 169/1999 Sb.“), odděleně od ostatních odsouzených, a to ve zvláštní věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Obviněnému R.H. uložil podle §234 odst. 1 a §40 odst. 5 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných zaplatit (jak společně a nerozdílně, tak i jednotlivě) škodu poškozeným explicitně uvedeným ve výroku o náhradě škody citovaného rozsudku. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodl taktéž o zabrání věci, a to 1 ks černého kovového nože s oboustranným ostřím, rukojeť omotána tkaničkou černé barvy, délky 22 cm, s délkou čepele 11 cm, v zeleném látkovém pouzdře se stříbrnou sponou.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění mladiství O. M. a P.S., jakož i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (ten tak učinil v neprospěch všech obviněných) odvolání. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 4 Tmo 32/2010, o nich rozhodl tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výrocích o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k obviněnému mladistvému P.K. a obviněnému R. H. , a dále ve výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněným mladistvým O. M. a P. S., a ve výroku o ochranném opatření – zabrání věci.
II. podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. ohledně zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného mladistvého P. K. a obviněného R. H. uznal vinnými, že
„dne 12. 12. 2009 v K. společně s obžalovanými mladistvými O. M., a P. S., po vzájemné domluvě, že v prodejně P., na ulici S., pod pohrůžkou násilí ukradnou alkohol, opatřili si šátky na zamaskování obličeje a zbraně (O. M. nůž, P. K. baseballovou pálku, P. S. boxer),
a poté, co si ověřili, že v prodejně kromě obsluhy není žádný zákazník, v době kolem 17:30 hod., vstoupili do prodejny, kde ml. O. M. v rozporu s předchozí domluvou, že zbraně nepoužijí, ale pouze jimi prodavače zastraší, zaútočil připraveným nožem s oboustranným ostřím délky 22 cm, s délkou čepele 11 cm, který držel v ruce, na břicho a oblast horních končetin prodavače N. V. H., a při zápase s ním mu způsobil bodnořeznou ránu stěny břišní, pronikající do dutiny břišní, délky 5 cm, řeznou ránu na malíkové hraně hřbetu pravé ruky délky 13 mm, dvě řezné rány v oblasti palcové strany zápěstí levé ruky délky 19 a 9 mm, řeznou ránu na vnější straně palce levé ruky, obloukovitou řeznou ránu na vnější straně levého ukazováku délky cca 30 mm a drobné tržné ranky v obličeji, zatímco ml. P. S. v rozporu s předchozí domluvou, že zbraně nepoužijí, ale pouze jimi prodavače zastraší, napadl pomocí tzv. boxera nejméně čtyřmi údery do hlavy a obličeje druhého prodavače H. N. D., který utrpěl silně krvácející tržné rány nad levým obočím délky 22 mm, nad levou lícní kostí délky 14 mm, na kořeni nosu vlevo délky 9 mm, ve vlasaté části nad uchem délky 20 mm a otřes mozku.
Obžalovaný ml. P. K. ozbrojený baseballovou pálkou, kterou ale vůči nikomu nepoužil a měl na základě jejich předchozí domluvy poblíž vchodu do prodejny hlídat, odcizil při odchodu z prodejny 5 až 7 krabiček cigaret, a obžalovaný R. H., který ozbrojen nebyl, ale na zboží, které měl dle jejich předchozí domluvy odcizit, si přinesl do prodejny batoh, ukradl z prodejních regálů láhev Finské vodky o objemu 1 litr a 5 až 6 lahví Finské vodky o objemu 0,5 litru, přičemž oba obžalovaní si museli být vědomi toho, že poškození mohou aktivně bránit svůj majetek, a v takovém případě pro dokončení jejich společného záměru ukrást alkoholické nápoje, že spoluobžalovaní mladiství O. M. a P. S. budou muset k překonání odporu poškozených použít násilí a zbraně, které u sebe měli, a pro takový případ byli s tímto jednáním spoluobžalovaných srozuměni. Z toho důvodu ani nijak nezakročili proti užitému násilí ze strany spoluobžalovaných mladistvých O. M. a P. S., když je viděli, jak poškozené fyzicky napadli, ale naopak ve svém jednání postupovali dál podle předchozí společné dohody.
Poškozený N. V. H. se musel podrobit operaci (operační revize dutiny břišní) a byl po dobu 11 dnů hospitalizován v Nemocnici v K. a celkem 4 týdny omezen v obvyklém způsobu života, Jeho zranění zanechala trvalé následky ve formě jizev na obličeji, na břiše a na horních končetinách.
Poškozenému H. N. D. byla na ambulanci Nemocnice v K. zranění vyčištěna a sešita, s doporučením odstranit stehy za 10 dní. Po tuto dobu byla ztížena hygiena obličeje a hlavy a zranění zanechají trvalé následky ve formě jizev.
Poškozenému H. N. D., majiteli prodejny, byla navíc způsobena majetková škoda ukradením cigaret a alkoholu, a to v celkové hodnotě 2.704,- Kč.
Přičemž i obžalovaný mladistvý P. K. a obžalovaný R. H., vzhledem k charakteru použitých zbraní, kterými byl veden útok ze strany obžalovaných mladistvých O. M. a P. S. do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, věděli, že svým jednáním mohou tito obžalovaní mladiství způsobit poškozeným vážné poruchy zdraví, případně i smrt, a to v případě poškozeného N. V. H. proniknutím infekce do dutiny břišní, se vznikem závažného septického stavu, poranění nitrobřišních orgánů s krvácením do dutiny břišní, poranění velkých cév s krvácením do dutiny břišní, a v případě poškozeného H. N. D. zlomeninu lebky s krvácením do dutiny lební, zlomeninu klenby lební s krvácením pod obaly mozkové a zhmoždění mozku, a pro případ, že taková zranění způsobí, byli s tím srozuměni“ .
Takto zjištěná jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval v případě obviněného mladistvého P. K. jako pokus provinění loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v případě obviněného R. H. jako pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému mladistvému P. K. uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že toto trestní opatření mladistvý vykoná podle §76 zák. č. 218/2003 Sb., §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. odděleně od ostatních odsouzených, a to ve zvláštní věznici pro mladistvé nebo zvláštním oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Obviněnému R. H. uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst 1 tr. ř. rozhodl rovněž o povinnosti obviněných zaplatit (jak společně a nerozdílně, tak i jednotlivě) škodu poškozeným explicitně uvedeným ve výroku o náhradě škody citovaného rozsudku.
III. Obviněnému mladistvému O. M., dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. za použití §24 odst. 1 písm. d) zák. č. 218/2003 Sb. uložil trest propadnutí věci, a to černého nože s oboustranným ostřím, s rukojetí omotanou tkaničkou černé barvy, celkové délky 22 cm, s délkou čepele 11 cm, v zeleném látkovém pouzdře se sponou z bílého kovu.
IV. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
V. Odvolání obviněných mladistvých O. M. a P. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný R. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Palatického podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel brojil především proti právnímu posouzení svého jednání z hlediska jeho subjektivní stránky s tím, že se jej dopustil toliko v nevědomé nedbalosti. Spolupachatelství obviněných podle jeho názoru nezahrnovalo způsobení těžké újmy na zdraví obou poškozených, nýbrž toto nastalo výlučně v důsledku jednání mladistvých O. M. a P. S., kteří jednali v tzv. excesu, a proto tento následek neměl být přičten k tíži ostatních spolupachatelů. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované pod č. 16/1957 Sb. rozh. trest. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1491/2008.
Obviněný dále popřel, že by se ztotožnil se způsobem jednání spoluobviněných mladistvých O. M. a P. S., přičemž fyzického napadení poškozených se ani sám nezúčastnil. I přes prokázaný loupežný charakter jednání všech obviněných neplyne ze skutkových zjištění úmyslné zavinění všech k užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Spáchaný skutek neplánovali a zbraně chtěli použít pouze k zastrašení obsluhy prodejny, nikoli k útoku. Toto své tvrzení akcentoval odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 50/1958 a č. 20/1970 Sb. rozh. trest.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení (správně mělo být „rozsudek“) Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněné námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolatel dochází k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká učinily nižší soudy. Nalézací soud sice učinil správná skutková zjištění, že všichni pachatelé po vzájemné dohodě a v loupežném motivu vyzbrojeni zbraněmi a s rouškami přes tváře přepadli obchod vietnamských majitelů, přičemž jejich konkrétním cílem bylo zmocnit se alkoholu a cigaret, přecenil však skutečnost, že fyzického násilí vůči oběma poškozeným (za použití nože a boxera) se přímo dopustili toliko obvinění O. M. a P. S., zatímco obviněný P. K. je zaštiťoval s baseballovou pálkou a obviněný H. nebyl ozbrojen vůbec a měl pouze batoh na odnesení lupu. Toto pochybení napravil na základě odvolání státního zástupce až soud druhého stupně, který učinil skutková zjištění, s nimiž se lze ztotožnit a jejichž přehodnocení se dovolatel fakticky domáhá.
Na základě těchto úvah dospěl státní zástupce k závěru, že odvolací soud po řádném hodnocení důkazů učinil správná skutková zjištění, že všichni pachatelé měli společný úmysl zmocnit se alkoholu a cigaret, a to i za použití s sebou přinesených zbraní, neboť jednak museli předpokládat odpor poškozených, jednak poté, co obvinění O. M. a P. S. začali vůči poškozeným používat hrubé násilí přinesenými zbraněmi, měli zbývající obvinění možnost tomuto jednání zabránit, či se od něho aspoň distancovat, což však neučinili.
Státní zástupce předeslal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je Nejvyšší soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nezjistil.
Jelikož údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř. být nemohou, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce na to reagoval přípisem zaslaným Nejvyššímu soudu a označeným jako „Právní stanovisko obžalovaného k vyjádření státního zástupce k dovolání ze dne 15. 4. 2011“ . Jeho podstatou bylo vyjádření nesouhlasu s tvrzením státního zástupce, že jeho námitky uplatněné v dovolání směřují výlučně proti hodnocení důkazů. Uvedl, že proti skutkovému stavu zjištěnému odvolacím soudem nemá zásadních výhrad, avšak nesouhlasí s jeho právní kvalifikací. Vyslovil přesvědčení, že svými výhradami brojil proti právnímu posouzení otázky, zda se v jeho případě jednalo o spolupachatelství pokusu trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., anebo o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů setrval na svém návrhu, který učinil v závěru dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně, neboť v dovolání zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když tvrdil, že mělo být posouzeno pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť v něm absentuje (na rozdíl od některých spoluobviněných) jeho zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví.
Třebaže Nejvyšší soud považoval takto formulované námitky (na rozdíl od státního zástupce) za relevantně uplatněné, současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka pak záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (např. jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, nýbrž toliko působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. trest.).
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy z časového hlediska předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá.
Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění [srov. uvozující větu §89 odst. 7 tr. zák.]. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví (mimo jiné) poškození důležitého orgánu [srov. písm. e) citovaného ustanovení] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. ch) citovaného ustanovení].
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Pokud jde o zavinění pachatele ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, je třeba v obecné rovině uvést, že podle §6 písm. a) tr. zák. se k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Z výše uvedené citace §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. přitom vyplývá, že k trestní odpovědnosti za těžší následek v podobě „těžké újmy na zdraví“ postačí nedbalostní zavinění [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §5 písm. b) tr. zák. pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1988 Sb. rozh. trest.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno (ale nemusí být) zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. trest.).
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Jelikož obviněný byl uznán vinným pouze pokusem trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je taktéž nutno zmínit, že §8 odst. 1 tr. zák. za pokus trestného činu označuje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokus vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1958 Sb. rozh. trest.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí č. 33/1965 Sb. rozh. trest.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Dalším pojmovým znakem pokusu je úmysl spáchat trestný čin. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Postačí i úmysl eventuální.
Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Pokud jde o spolupachatelství na loupeži , pak dlužno dodat, že není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. trest.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. trest.)
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. například rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 786/1922 Sb. rozh. NS), resp. „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2918/1927 Sb. rozh. NS).
V daných souvislostech není od věci připomenout typově související rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je rovněž třeba akcentovat, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že (obviněný mladistvý P. K. a obviněný R. H.) „společně se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobit takovým činem těžkou újmu na zdraví, tohoto jednání se dopustili v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání (těžké újmě na zdraví) nedošlo“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která v případě dovolatele naplňují všechny zákonné znaky pokusu trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., včetně jeho subjektivní stránky. Z popisu skutku ve výroku o vině citovaného rozsudku se podává, že všichni čtyři obvinění „po vzájemné domluvě, že v prodejně P., ... , pod pohrůžkou násilí ukradnou alkohol, opatřili si šátky na zamaskování obličeje a zbraně (O. M. nůž, P. K. baseballovou pálku, P. S. boxer),a poté, co si ověřili, že v prodejně kromě obsluhy není žádný zákazník, ..., vstoupili do prodejny, kde ml. O. M. v rozporu s předchozí domluvou, že zbraně nepoužijí, ale pouze jimi prodavače zastraší, zaútočil připraveným nožem ..., na břicho a oblast horních končetin prodavače N. V. H., ..., zatímco ml. P. S. v rozporu s předchozí domluvou, že zbraně nepoužijí, ale pouze jimi prodavače zastraší, napadl pomocí tzv. boxera nejméně čtyřmi údery do hlavy a obličeje druhého prodavače H. N. D., ..., obžalovaný ml. P. K. ozbrojený baseballovou pálkou, kterou ale vůči nikomu nepoužil a měl na základě jejich předchozí domluvy poblíž vchodu do prodejny hlídat, odcizil ..., a obžalovaný R. H., který ozbrojen nebyl, ale na zboží, které měl dle jejich předchozí domluvy odcizit, si přinesl do prodejny batoh, ukradl ..., přičemž oba obžalovaní si museli být vědomi toho, že poškození mohou aktivně bránit svůj majetek, a v takovém případě pro dokončení jejich společného záměru ukrást alkoholické nápoje, že spoluobžalovaní mladiství O. M. a P. S. budou muset k překonání odporu poškozených použít násilí a zbraně, které u sebe měli, a pro takový případ byli s tímto jednáním spoluobžalovaných srozuměni. Z toho důvodu ani nijak nezakročili proti užitému násilí ze strany spoluobžalovaných mladistvých O. M. a P. S., když je viděli, jak poškozené fyzicky napadli, ale naopak ve svém jednání postupovali dál podle předchozí společné dohody ... Přičemž i obžalovaný mladistvý P. K. a obžalovaný R. H., vzhledem k charakteru použitých zbraní, kterými byl veden útok ze strany obžalovaných mladistvých O. M. a P. S. do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, věděli, že svým jednáním mohou tito obžalovaní mladiství způsobit poškozeným vážné poruchy zdraví, případně i smrt, ..., a pro případ, že taková zranění způsobí, byli s tím srozuměni “ .
Z této formulace je patrné, že soud druhého stupně, s jehož závěrem se Nejvyšší soud identifikoval, vzal za prokázané, že dovolatel se jednání kladeného mu za vinu dopustil ve vztahu k základní skutkové podstatě úmyslně ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. a ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě z nevědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. b) tr. zák., a to jako spolupachatel s ostatními spoluobviněnými podle §9 odst. 2 tr. zák. Tento svůj závěr odůvodnil (ve shodě s argumentací státního zástupce rozvedenou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) tím, že všichni čtyři obvinění společně celou akci naplánovali, připravili se na ni, obstarali si zbraně, maskovali se a rozdělili si mezi sebou jednotlivé dílčí úkoly. Zatímco obvinění mladiství O. M. a P. S. měli pohrůžkou použití zbraní (boxera a nože) přimět poškozené prodavače, aby nekladli odpor a nebránili jim v záměru ukrást zboží, obviněný mladistvý P. K. vyzbrojený baseballovou pálkou měl hlídat u vchodu do prodejny a obviněný R. H. vybavený batohem měl mezitím krást alkoholické nápoje. Přitom všichni čtyři obvinění již při plánování útoku a přípravě na něj museli důvodně předpokládat, že poškození budou svůj majetek aktivně bránit; nepochybně i proto se (někteří z obviněných) vyzbrojili zbraněmi, aby byli schopni tuto případnou obranu překonat.
Ve světle výše rozvedených úvah tudíž nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že v případě spoluobviněných mladistvých P. S. a O. M. a jejich fyzického útoku na poškozené šlo o exces (vybočení) z mezí předchozí vzájemné dohody, za nějž (a za následek při něm způsobený) nenese nejmenší vinu. Pokud by totiž s jejich počínáním vymykajícím se dohodě nesouhlasil a neschvaloval je, či s ním nebyl srozuměn, měl možnost se od jejich jednání přímo na místě činu distancovat, nebo jim v něm dokonce aktivně zabránit, respektive se o to alespoň pokusit. Vzhledem k charakteru použitých zbraní přitom měl a mohl vědět (aniž by v tomto směru musel disponovat speciálními znalostmi či vědomostmi), že jeho spolupachatelé útočící těmito zbraněmi proti fyzické integritě poškozených, nadto do míst (břicho, hlava, obličej), kde jsou uloženy životně důležité orgány, mohou poškozeným způsobit závažná zranění charakterizující těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v návaznosti na §89 odst. 7 tr. zák.
V této souvislosti je na místě uvést, že v případech, kdy je při úmyslném útoku na svobodu a majetek provedeném ve spolupachatelství způsobena z nedbalosti těžká újma na zdraví, musí být zavinění každého pachatele za tento těžší následek zkoumáno samostatně (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1970 Sb. rozh. trest.). I v případě spolupachatelství však může být uvedený těžší následek zahrnut nedbalostním zaviněním všech na věci zúčastněných spolupachatelů. Obdobně lze (přiměřeně) odkázat na rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. trest., podle něhož spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle §9 odst. 2, §234 odst. 1, 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [ §5 písm. b), §6 písm. a) tr. zák.].
Z hlediska posuzovaného jednání je podstatné, že všichni obvinění se podle zjištění obou soudů nižších instancí předem domluvili na ozbrojeném útoku na prodejnu potravin s cílem zmocnit se alkoholických nápojů. I když tato jejich domluva zahrnovala (v rámci společného jednání sledujícího společný cíl) pouze pohrůžku použití násilí vůči poškozeným, je následný exces spočívající v použití skutečného násilí (dokonce za použití zbraní – nože a tzv. boxera) ze strany spoluobviněných O. M. a P. S. pokryt zaviněním vztahujícím se ke způsobenému následku i na straně dovolatele. Také on totiž mohl reálně předpokládat a očekávat, že poškození budou aktivně bránit svůj majetek, takže – má-li být dosaženo předem stanoveného cíle – bude nezbytné použít vůči nim předem připravené zbraně. Pokud pak jmenovaní spoluobvinění zbraně vůči poškozeným skutečně použili, také dovolatel se s tímto jednáním (včetně způsobu vedení útoku) ztotožnil, neboť nejenže se od něho žádným způsobem nedistancoval, ale naopak bezprostředně po něm pokračoval v naplňování předchozí dohody a odcizil do připraveného batohu lahve s alkoholickými nápoji. Současně i dovolateli muselo být zřejmé, že z jednání fyzicky útočících spoluobviněných hrozí těžší následek, k němuž jen díky náhodě a včasnému zásahu lékařů nedošlo.
Ze souhrnu všech uvedených okolností, které charakterizují zejména povahu celého jednání obviněných, jejich konečný záměr, zvolený způsob jeho dosažení i povahu vzájemné součinnosti, je zřejmé, že rovněž u dovolatele je ve vztahu k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozených odůvodněn závěr o zavinění ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) ve spojení s §6 písm. a) tr. zák.
Rozsudek soudu druhého stupně je proto třeba považovat ve vztahu k dovolateli za zcela správný a odpovídající zákonu. Jednání, jehož se podle zjištění soudů dopustil, bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako pokus trestného činu loupeže podle §8 odst. 1 k §234 odst 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V dalších podrobnostech lze odkázat na zevrubné odůvodnění obsažené především na stranách 12 až 13, vycházející i z argumentace státního zástupce rozvedené v podaném odvolání (srov. strany 8 a 9 tohoto rozsudku).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a