ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1240.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1240/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného K.J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 8 To 42/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. J. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010, uznal obviněného K. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„přesně nezjištěného dne kolem 11. listopadu 2002 v době kolem 20:00 hod. v kuchyni rodinného domu v Ž. ulici v P., okres P., v průběhu slovního konfliktu v podnapilém stavu dvěma kuchyňskými noži s krátkou čepelí opakovaně, nejméně čtyřikrát, bodl do oblast hrudníku a břicha svého bratrance P. D., který v té době navštívil jeho družku, přičemž vykřikoval, že jmenovaného zabije, poté, co P. D. upadl na zem a zůstal bezvládně ležet, přes námitky své družky L., nyní J., vyvlekl jej na dvůr a zde svrhl do 4m hluboké studny s vodou, přičemž na jeho volání o pomoc reagoval slovy „sbohem, skončil jsi“, studnu uzavřel betonovým poklopem a následně do ní naházel odpad a dřevo a tuto zakryl, až dne 8. 6. 2010 byly v uvedené studni nalezeny pozůstatky muže, v nichž na základě příslušných expertiz byl ztotožněn P. D., pohřešovaný od 11. 11. 2002“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za ně podle §219 odst. 2 tr. zák. za užití §29 odst. 1, 2 tr. zák. výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 8 To 42/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Havla podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že je nevinen a setrvává na svém dosavadním postoji, že skutek kladený mu za vinu nespáchal, ani s ním nemá nic společného. Na podporu svých tvrzení uvedl, že v inkriminovanou dobu viděl u svého domu neosvětlené, bez motoru projíždějící auto, v němž poznal osoby J. B., M. B. a J. F., přičemž po návratu z restaurace viděl doma na podlaze v kuchyni ležícího poškozeného P. D., u nějž stála L. J., která nedokázala vysvětlit, co se stalo. Následně v návaznosti na závěry znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství, oboru patologické anatomie a oboru psychiatrie a psychologie, jakož i svědeckou výpověď J. F. zpochybnil pravdivost výpovědi svědkyně L. J.
Dále obviněný vyslovil přesvědčení, že jeho bývalá manželka L. J. se mu mstí za nepovedené manželství a spolu s jejími syny J. B., M. B. a jeho přítelkyní J. F. se na něj domluvili. Měl tudíž za to, že oba soudy nižších stupňů měly vyhovět jeho návrhům na doplnění dokazování a provést další důkazy, zejména pak důkaz konfrontací jeho samotného a svědkyně L. J. či prověrkou na místě činu a výslechem svědka M. M. Za stávající důkazní situace a při neexistenci jeho doznání namítal neúplnost skutkových zjištění. Odvolací soud se (obdobně jako soud prvního stupně) nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když nadále ve věci přetrvávají pochybnosti ohledně výpovědi L. J. i závěrů znaleckých posudků. Obviněný se rovněž domníval, že s ohledem na pochybnosti ohledně toho, zda poškozený P. D. byl při vhození do studny ještě živ či nikoli, nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že byl vystaven jakýmkoli útrapám ve smyslu ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dospěl k závěru, že na základě neúplného důkazního řízení byl odsouzen pro pouhé podezření a nikoli za prokazatelně spáchanou trestnou činnost. Usnesení odvolacího soudu v tomto kontextu shledal neobjektivním a předčasným.
Dovolatel vznesl výhrady také proti výroku o trestu, neboť měl za to, že mu měl být uložen trest odnětí svobody pouze v rámci rozpětí zákonné trestní sazby, nikoli jako trest výjimečný, jenž se mu jeví nepřiměřeně přísný.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, č.j. 8 To 42/2011-731, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 3. 2011, č.j. 9 T 8/2010-669, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a zároveň ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o jeho vazbě, popřípadě aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. sám podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že namítaná nesprávnost soudem učiněných skutkových zjištění se v posuzovaném případě týká jak otázky, jakým způsobem přišel poškozený P.D. o život, tak i (pro případ, že by dovolací soud shledal skutková zjištění nižších soudů ohledně pachatelství dovolatele správnými) doby jeho smrti, konkrétně otázky, zda byl do studny vhozen ještě živý či nikoliv. Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., pak tento je spatřován toliko ve skutečnosti, že odvolání obviněného bylo zamítnuto. K tomu státní zástupce rozvedl, že citovaný dovolací důvod, uplatněný podle druhé tam uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky dovolatele ve vztahu k předchozímu řízení však žádnému z těchto dovolacích důvodů neodpovídají a tento závěr lze tedy vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud v jednom z posledních odstavců dovolání dovolatel namítal nepřiměřenou přísnost uloženého výjimečného trestu odnětí svobody s odkazem na svůj věk a možnost, že zemře dříve, než uložený trest vykoná, potom státní zástupce připomněl, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezené vady však v napadeném výroku neshledal a tyto nadto ani nebyly dovoláním namítány.
Státní zástupce proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání je zřejmé, že zmiňovaný dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval výlučně věrohodnost a pravdivost svědeckých výpovědí či správnost závěrů znaleckých posudků. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka obviněného, že s ohledem na pochybnosti ohledně toho, zda poškozený P.D. byl při vhození do studny ještě živ či nikoli, nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že byl vystaven jakýmkoli útrapám ve smyslu ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Také tato námitka totiž směřuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení (k použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty) jen zdánlivě, neboť primárně se vztahuje ke skutkovému zjištění soudů obou stupňů, že jmenovaný poškozený při vhození do studny ještě žil (srov. výrokovou část rozsudku, že obviněný jej „… svrhl do 4m hluboké studny s vodou, přičemž na jeho volání o pomoc reagoval slovy „sbohem, skončil jsi“ …“ ).
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Zbývá dodat, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit ani námitku obviněného vztahující se k výši a nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. Výhrady směřující proti výroku o trestu totiž lze relevantně uplatnit v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (tedy za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Žádná z těchto zákonných podmínek však splněna nebyla a zmíněné argumenty obviněného nejsou způsobilé žádný z citovaných (ale ani jiných) dovolacích důvodů naplnit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a