ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1267.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1267/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání obviněného P. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 33/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 15/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 45 T 15/2009, uznal obviněného P. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„během měsíce dubna 2009 v P., ul. M., s úmyslem vyhnout se vrácení půjček ve výši několika milionů Kč, které mu byly poskytnuty jeho věřitelem, poškozeným D.S., a získat další věci, které byly evidovány jako vlastnictví společnosti Lexigen, s.r.o., na které D.S. poskytl finanční prostředky, požadoval po M. P., a J. V., obstarání kontaktu na nějaké osoby z bývalého Svazu sovětských socialistických republik, které by měly realizovat jeho objednávku na usmrcení poškozeného tak, aby nedošlo k nálezu jeho těla a byl tak považován za pohřešovaného, přičemž vykonavatel měl dostat 150.000,- Euro, a poté, co mu bylo jmenovanými nabídnuto, že jeho požadavek by mohl realizovat jejich společný známý A. A., aniž by měli skutečně v úmyslu jeho žádosti vyhovět, proběhla následně za přítomnosti obžalovaného, M. P., J. V. a A. A., dne 23. 4. 2009 v P., ul. M. schůzka, která byla bez vědomí obžalovaného nahrávána na videokazetu, na níž stvrdil svůj požadavek na odstranění S. a vyloučil současně, že by se jeho finanční problémy, které ve vztahu k němu měl, mohly vyřešit jiným způsobem, přičemž zde řešil i otázku, které věci z majetku poškozeného by mohl jak on, tak i všichni zúčastnění získat a v této souvislosti označil místo, kde se poškozený trvale zdržuje, přičemž jako termín realizace byl zprvu uvažován S. pobyt na U. ve dnech 26. - 28. 4. 2009 a posléze bylo dohodnuto, že k akci, která byla při komunikaci mezi obžalovaným, P. a V. nazývána jako „půjčka“, dojde dne 8. 5. 2009, kdy poškozený S. zmizí, přičemž částku na odměnu pro vykonavatele hodlal zajistit půjčkou od V., který měl předat peníze přímo A., a zbytek ve výši 20.000,- Eur převzal od V. dne 9. 5. 2009 v H., který dne 10. 5. 2009 kolem 09:30 hodin poté, co mu byla v nočních hodinách doručena od M. P. zpráva, že „půjčka byla vyřízena“, předal jako doplatek odměny v H., v restauraci u hotelu Š. M. P., který jej měl, dle předchozí dohody, rovněž předat A. A., k čemuž však nedošlo, neboť M. P. tuto hotovost vydal téhož dne v 10:05 hodin v Č. B. příslušníkům Policie České republiky, kteří na základě trestního oznámení podaného dne 1. 5. 2009 pohyb a jednání obžalovaného, stejně jako úkryt poškozeného, monitorovali“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za ně podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 33/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kaisera podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel předeslal, že ačkoli nejsou splněny zákonné požadavky kladené na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť osoba, která měla být z úkonů trestního řízení vyloučena, v jeho případě meritorně nerozhodla, je přesvědčen, že došlo k porušení ustanovení §31 odst. 2 písm. c), §40 odst. 2 a §88 odst. 1, jakož i k porušení §3 odst. 1, 4 a §7 odst. 1 tr. zák. V porušení těchto ustanovení shledal příčinu porušení §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák.
V dalším textu dovolání obviněný považoval za nezbytné věnovat pozornost osobě policisty M. V., který byl v souvislosti s vyšetřováním projednávané kauzy sám trestně stíhán. Z usnesení o zahájení trestního stíhání Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. SV 9/2010, je přitom zřejmé, že Bc. M. V. byl stíhán společně s D. S. a M. P., přičemž trestní stíhání posledních dvou jmenovaných stále pokračuje. V tomto kontextu uvedl, že spis obsahuje některé „pozoruhodné“ důkazy, které však soud prvního stupně nevzal v potaz. V této souvislosti odkázal na výpověď svědka M. P. ohledně jeho vztahu k M. V. a F. D. obsaženou v protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 3. 2010, z níž vyplynulo pouze to, že se k těmto vztahům nemůže vyjádřit z titulu mlčenlivosti. Obviněný se s tímto sdělením – na rozdíl od předsedkyně senátu soudu prvního stupně – nespokojil, a proto poukázal na existenci usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1429/2010, podle kterého se ve smyslu ustanovení §115 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení.
Dovolatel následně namítl, že právě výslechy svědků M. P. a J. V. získané pod vedením pplk. M. V. byly nezbytným podkladem pro interpretaci mnoho neříkajícího obsahu nahrávky rozhovoru s A. A. Zdůraznil, že to byli tito dva svědci, kteří přesvědčili soud o tom, že obsahem rozhovoru byla vážně míněná objednávka vraždy D. S., ačkoli na nahrávce nic takového řečeno nebylo. Současně popřel jakýkoli důvod k objednání vraždy D. S. Dovolatel rovněž negoval tvrzení svědků o jeho zoufalé finanční situaci, což podložil poukazem na objektivní důkazy v podobě nálezu hotovosti ve výši přibližně 1,5 mil. Kč při domovní prohlídce v jeho bydlišti, jakož i značných úspor na jeho bankovních účtech. V návaznosti na tato tvrzení požádal Nejvyšší soud, aby si jejich pravdivost ověřil dotazem na zůstatky na jeho účtu v rozhodnou dobu u U. B. Argumentoval rovněž prosperitou společnosti LEXIGEN, s.r.o., která podle jeho slov plnila veškeré závazky nejen vůči státním orgánům, ale i vůči svým zaměstnancům, kterých v té době měla asi dvacet.
V další části obviněný vznesl výhrady směřující proti tomu, že přípravné řízení vedla věcně nepříslušná součást Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“), což přičítal aktivitě vyvíjené M. V. společně s M. P. a J. V. K tomu uvedl, že věc vyšetřoval policista s dlouholetými vazbami na svědky M. P. a J. V., který ihned po jeho zadržení umožnil D. S. a M. P. na základě zfalšovaných dokumentů vyvedení rozsáhlého majetku v řádech miliónů Kč z firmy LEXIGEN, s.r.o., jejímž jediným vlastníkem byla jeho (obviněného) družka L. D. Tentýž policista byl v den jeho zatčení již od 06.51 hodin v čilém telefonickém kontaktu s M. P. a D. S. Tato skutečnost je přitom doložena záznamem telekomunikačního provozu na příslušných telefonních číslech. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že M.V. zainteresované osoby o akci průběžně informoval.
Ačkoli dovolatel zmínil, že si je vědom způsobu interpretace jím uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, přesto s odkazem na velice přísný trest, který mu byl uložen, namítl, že jeho trestní spis byl v přípravném řízení účelově sestavován tak, aby umožnil jeho diskreditaci a zejména obohacení D. S., M. P. a J. V. Bez znalosti tohoto faktu nelze podle jeho mínění řádně posoudit, zda skutečně jednal způsobem, který má na mysli ustanovení §7 odst. 1 a §3 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na vytknutá pochybení vznesl výhrady také k otázce zákonnosti užití přísnější právní kvalifikace ve světle §88 odst. 1 tr. zák. a správnosti výměry trestu s přihlédnutím k §31 odst. 2 písm. c) a §40 odst. 2 tr. zák.
Obviněný rovněž argumentoval větší vzdáleností přípravy od dokonání trestného činu, jež představuje také menší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a zdůraznil, že v daném případě nenastal jakýkoli škodlivý následek. Brojil také proti vágnímu vymezení úmyslu získat majetkový prospěch ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, což připisoval tomu, že dokazováním nebylo možné ani v řádech miliónů dovodit výši údajných půjček od D. S. Na podporu své obhajoby zmínil přílohy č. 2 a 3, jež jsou tvořeny částí spisu Inspekce Policie ČR a výrazně zpochybňují jak tvrzení o jeho zištném motivu, tak tvrzení o jeho dluzích vůči D. S. Znalecký posudek (příloha č. 2) přitom kategoricky vyloučil možnost, že by plnou moc podepsala L. D. Z těchto důkazů vyvodil nepravdivost svědeckých výpovědí M. P., J. V. a D. S.
Obviněný znovu rozhodně popřel, že by si vraždu poškozeného objednal a za tímto účelem někomu poskytl peníze. Otázka úhrady částky 130.000,- Eur, které měly být vyplaceny A. A., nebyla naproti tomu v dosavadním rozhodování řešena vůbec. Veškerá tvrzení učiněná v tomto směru svědky označil za zmanipulovaná a zjevně interpretovaná v rozporu se skutečností. K tomu odkázal na obsah úředního záznamu ze dne 7. 5. 2009. Vyjádřil také přesvědčení, že soudy měly výše popsané okolnosti hodnotit při úvahách, zda je splněna materiální podmínka použití přísnější trestní sazby, což se však nestalo.
Ještě závažnější rozpor s požadavky zákona dovolatel spatřoval v nesplnění obligatorní povinnosti zabývat se u přípravy k trestnému činu okolnostmi popsanými v §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Soudu prvního stupně vytknul, že nezohlednil, jak vzdálené a reálné bylo ohrožení objektu trestného činu, když se ani nevyjádřil k tomu, proč k dokonání činu nedošlo. Tyto okolnosti podle jeho názoru svědčily pro nižší materiální nebezpečnost činu, a proto nemělo minimálně dojít k aplikaci přísnější trestní sazby u trestného činu vraždy. Nesprávnou aplikaci shledal i ve vztahu k ustanovení §40 odst. 2 tr. zák. právě s odkazem na menší stupeň nebezpečnosti přípravy pro společnost. Některá tvrzení soudu označil za jsoucí v rozporu s provedeným dokazováním. Soudy podle jeho názoru taktéž nehodnotily protichůdná tvrzení týkající se zásadních otázek jako např. údajného motivu objednávky či momentu, kdy měl D. S. začít požadovat vrácení půjčených peněz. Znovu zopakoval, že v tíživé finanční situaci nebyl a D. S. po něm nikdy vrácení peněz nepožadoval, což doložil odkazem na výpověď jmenovaného učiněnou při hlavním líčení dne 25. 1. 2011, z níž vyplynulo, že krátce před jeho odletem na U. půjčil obviněnému hotovost ve výši 3 nebo 3,5 mil. Kč. Toto zásadní tvrzení přitom nebylo soudy dosud hodnoceno, minimálně z toho hlediska, že D. S. netuší, zda mu půjčil 3 nebo 3,5 mil. Kč. D. S. podle tvrzení obviněného také výslovně do protokolu vypověděl, že vrátit peníze chtěl až poté, co slyšel nahrávku, která mu byla vyložena jako objednávka jeho vraždy.
Obviněný předeslal, že si je vědom, že takřka celé jeho dovolání směřuje proti hodnocení provedených důkazů, domnívá se však, že v daném případě se jedná o extrémní nesoulad mezi existujícími důkazy a úvahami soudů popsanými v odůvodněních jejich rozhodnutí. Některé důkazy nadto byly zcela pominuty. Tím, že soudy opominuly přesvědčivé důkazy shromážděné ve spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Inspekce Policie ČR, významným způsobem porušily povinnost nestranně přistupovat ke všem účastníkům řízení. Nepochopitelně dávaly za pravdu osobám, které svá tvrzení nebyly schopny doložit, a některé důkazy – jako např. znalecký posudek z oboru písmoznalectví či potvrzení banky – je dokonce usvědčovaly ze lži. Oběma soudům nižšího stupně proto vytknul, že přistupovaly selektivně k opatřeným důkazům, když braly v potaz pouze důkazy připravené vyšetřovacím týmem vedeným pplk. M. V. a naproti tomu zcela ignorovaly důkazy opatřené Inspekcí Policie ČR a státním zastupitelstvím. Stejně tak zcela pominuly, že D. S., J. V. a M. P. se po jeho zatčení obohatili na jeho úkor. Za tohoto stavu soudy měly alespoň vysvětlit, proč neuvěřily možné verzi o snaze jej úmyslně zdiskreditovat s cílem zmocnit se po jeho zatčení jeho majetku. Opětovně jim vytknul také to, že neakceptovaly postup podle §31 odst. 2 písm. c) a §40 odst. 2 tr. zák., jakož i absenci úvah ohledně naplnění materiální stránky jednání z pohledu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí jak Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2011, sp. zn. 45 T 15/2009, tak Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 8 To 33/2011, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §265 o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody, případně aby podle §265 l odst. 4 rozhodl tak, že jej nebere do vazby. K podání připojil přílohy č. 1 až 3, jejichž obsahem byl průběh výpočtu stavu konta plátce LEXIGEN, s.r.o. – potvrzení PSSZ, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, a potvrzení ČSOB, a.s., ze dne 12. 11. 2009.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která po stručném shrnutí podstatných rysů dosavadního řízení a obsahu podaného dovolání uvedla, že dovolatelem uplatněné námitky považuje za nesouladné se zákonným vymezením dovolacích důvodů. Měla za to, že obviněný jimi pouze zpochybňuje správnost skutkových zjištění a předkládá výhrady uplatněné již v předchozím řízení. Pokud polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů, pak jde o argumentaci nepřípustnou s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř. Neshledala ani dovolatelem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jejichž prostřednictvím v podstatě opakoval svoji obhajobu prezentovanou už dříve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a spočívající v tvrzení, že celé jeho obvinění bylo vykonstruované ve snaze zdiskreditovat jej a posléze připravit o majetek. Ani námitky týkající se věrohodnosti svědeckých výpovědí M. P., D. S. a J. V. a způsobu vyhodnocení těchto i některých dalších (zejména listinných) důkazů soudy nižších stupňů nemohou po obsahové stránce citovaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod naplnit. Pokud na podporu těchto tvrzení navrhoval provedení některých dalších (v dovolání výslovně uvedených – srov. shora) důkazů, nelze ani této jeho žádosti vyhovět, neboť provádění dokazování a hodnocení důkazů je výsadou soudu prvního, event. druhého stupně, zatímco Nejvyšší soud je v dovolacím řízení jejich skutkovými zjištěními vázán.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přestože obviněný existenci takového extrémního nesouladu namítl, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě se o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit ani dovolatelovu námitku vztahující se k výši uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Výhrady směřující proti uloženému trestu lze sice relevantně uplatnit (za splnění dalších zákonných podmínek a s jistou mírou tolerance) i prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu [zejména pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], argumenty obviněného vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení §88 odst. 1 a §40 odst. 2 tr. zák. však nejsou způsobilé citovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod naplnit, neboť jimi brojil jednak proti nepřiměřené přísnosti výroku o výši trestu odnětí svobody, jednak proti hodnotícím kritériím uplatněným soudy nižších stupňů ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, nikoli proti vadám tímto důvodem dovolání předpokládaným.
Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto, pokud by dovolání bylo podáno pouze z těchto důvodů, Nejvyšší soud by je musel odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (jak i navrhovala státní zástupkyně ve svém vyjádření).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil (s jistou mírou tolerance) relevantně v té části, v níž zpochybnil zákonnost užití přísnější právní kvalifikace ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. s tvrzením, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu v takové podobě, aby podmiňovala použití vyšší trestní sazby, neboť v daném případě nenastal žádný škodlivý následek.
Nejvyšší soud však shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je třeba předeslat, že obviněný byl soudem prvního stupně, s jehož právními závěry se bezezbytku identifikoval i soud odvolací, uznán vinným přípravou trestného činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterou podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal v té podobě, že „se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v opatřování prostředků a jiném úmyslném vytváření podmínek ke spáchání zvlášť závažného trestného činu v úmyslu jiného úmyslně usmrtit a takovým činem získat majetkový prospěch, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu“. Tato právní věta navazuje na skutkovou část výroku o vině zmíněného rozsudku a plně s ní koresponduje. Výrok o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky (jak objektivní, tak i subjektivní) přípravy jmenovaného trestného činu.
Vzhledem k relevantně uplatněné dovolatelově námitce týkající se stupně společenské nebezpečnosti činu a jeho zohlednění ve světle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je na tomto místě třeba (toliko ve stručnosti a v obecné rovině) zmínit, že podle §88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost .
Pojmovými znaky trestného činu tedy nejsou jen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Kromě již shora citovaného §88 odst. 1 tr. zák. je však zapotřebí zmínit i další zákonná ustanovení, která materiální podmínky trestnosti činu vymezují. Tak podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. pak platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Jelikož při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvláště přitěžující okolnost) ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů zvláštní části trestního zákona, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovaného. Na rozdíl od obecných přitěžujících okolností vyjadřují okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby prostřednictvím tzv. kvalifikovaných skutkových podstat vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost . Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby materiálně posuzovány, tj. aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 34/1982 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem k tomu, že posuzované jednání obviněného vykazovalo všechny zákonné znaky trestného činu kladeného mu za vinu po stránce formální, jak bylo naznačeno výše, nelze mít ve světle rozvedených teoretických východisek pochybnosti ani o naplnění stránky materiální v její základní podobě. Protože však cílem jednání obviněného bylo způsobení natolik závažného následku, jakým je úmyslné usmrcení jiného za úplatu (nájemná vražda), přičemž jeho pohnutkou byla navíc snaha získat tímto činem majetkový prospěch, a jelikož obviněný se tohoto jednání dopustil v době podmíněného odsouzení za jiný úmyslný trestný čin, nemůže být pochyb o tom, že všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Dlužno jen dodat, že oba soudy nižších instancí se touto otázkou zabývaly, zohlednily všechny relevantní okolnosti a své úvahy a právní závěry učiněné v tomto směru pečlivě odůvodnily. Jestliže za této situace aplikovaly ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., avšak současně obviněnému uložily trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a způsob jeho výkonu stanovily za použití modifikačního ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., když obviněného zařadily pouze do věznice s ostrahou, ačkoli použitá právní kvalifikace jeho jednání by dovolovala, resp. dokonce standardně vyžadovala zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák., pak jim v tomto postupu nelze ničeho vytknout (k tomu srov. zejména stranu 77 rozsudku soudu prvního stupně a strany 8 až 9 usnesení odvolacího soudu). Pokud nenastal žádný škodlivý následek, jak argumentoval dovolatel, potom je vhodné připomenout, že příprava a pokus trestného činu se vyznačují právě nedostatkem dokonání, tedy nedostatkem následku předpokládaného skutkovou podstatou toho kterého trestného činu. V projednávaném případě nadto u pouhé přípravy zůstalo nikoli z popudu obviněného, nýbrž díky osobám, které měly provedení vraždy zprostředkovat, ale místo toho vyvinuly iniciativu směřující k tomu, aby nejen k dokonání, ale ani pokusu trestného činu nedošlo. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a