ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1294.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1294/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. října 2011 o dovolání obviněného V.L., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 156/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 150/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 2 T 150/2009, uznal obviněného V. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1. v přesně nezjištěné době nejméně od června 2006 do konce srpna 2007 na různých místech ve Ž. a v domě v H., okr. Ž.,
za pomoci „varny“ sám vyrobil z léků Modafen, Panadol Plus a dalších chemikálií blíže nezjištěné množství drogy pervitin, obsahující metamfetamin, který náleží dle přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a tento pervitin opakovaně nabídl, prodal nebo přenechal dalším osobám, a to zejména:
- S.S., které nejméně v 10 případech daroval nebo prodal za částku 1.000,- Kč za gram nejméně 4 g pervitinu,
- R. D., které nejméně v 5 případech daroval celkem 3 g pervitinu,
- M. Č., které daroval nejméně ve 4 případech celkem 0,5 g pervitinu,
- P. P., které opakovaně prodal blíže nezjištěné množství pervitinu,
- J. L. M., kterému opakovaně a vždy neúspěšně nabízel pervitin,
2. v době od července 2008 do 21. 5. 2009 ve Ž.
úmyslně vůbec neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost na své nezletilé syny, na jejichž výživu je podle rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod č.j. P 190/2002-66 ze dne 24. 4. 2008, právní moc 27. 5. 2008, povinen přispívat částkami 1.000,- Kč měsíčně na každého ze synů splatných vždy k 15. dni v měsíci k rukám jejich matky M. K., takže jí měl za 11 měsíců zaplatit celkem 22.000,- Kč, přičemž z předchozího období měl předplacenou částku kolem 1.500,- Kč na měsíc červenec 2008, takže na nezaplaceném výživném fakticky dluží částku 20.500,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen „trestní zákoník“), a v bodě 2. jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 zákona. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Podle §173 odst. 1 za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku jej odsoudil za
a) tento přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.,
b)
- trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.,
- trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák.,
- trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.,
- trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.,
- trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. g) tr. zák.,
jimiž byl uznán pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. 2 T 150/2009-277 ze dne 23. 11. 2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě sp.zn. 42 To 591/2010 ze dne 21. 4. 2010, a za
c) sbíhající se
- trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.,
- trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, odst. 2 tr. zák.
- zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku,
- zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku,
jimiž byl uznán pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. l3 T 88/2010-308 ze dne 6. 9. 2010 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě č.j. 42 To 345/2010-343 ze dne 3. 11. 2010,
k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č.j. 13 T 88/2010-308 ze dne 6. 9. 2010 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě č.j. 42 To 345/2010-343 ze dne 3. 11. 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 156/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. et Bc. Luboše Klimenta podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za podstatu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel označil nesouhlas s právním posouzením svého jednání jako trestného činu podle §283 trestního zákoníku. Jelikož jeho jednání bylo prokazováno především výpověďmi svědků R. D., M. Č. a J. L. M., k těmto uvedl, že z nich nevyplývá žádná skutečnost svědčící pro to, že by se měl dopustit přečinu kladeného mu za vinu. Vyslovil názor, že jediný závěr, který z nich lze vyvodit, je ten, že on sám byl uživatelem pervitinu a že tento nosil při sobě. Dodal, že pervitin u sebe nosil pouze pro vlastní potřebu, což nikdy nepopíral a opak mu ani nebyl nikým prokázán.
K osobě svědka J. L. M. obviněný předestřel, že jmenovaný je vůči němu nepřátelsky nakloněn a svou nepravdivou výpovědí se mu snaží toliko mstít. Proto zpochybnil způsobilost této svědecké výpovědi coby důkazního prostředku.
Na základě takto tvrzených skutečností následně obviněný dovodil, že kvůli nezpůsobilým důkazním prostředkům na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, když jej uznal vinným ze spáchání přečinu podle §283 trestního zákoníku, ačkoli na jeho jednání mohla dopadat maximálně skutková podstata přečinu podle §284 odst. 1 trestního zákoníku. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že drogu přechovával pouze pro vlastní potřebu a nebylo jeho úmyslem ji opatřovat, zprostředkovávat nebo přechovávat pro jiného. Takový úmysl mu údajně také nikdy nebyl prokázán. Za nepřiměřeně přísný v tomto kontextu označil i výrok o výši trestu a způsobu jeho výkonu ve věznici s ostrahou.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 42 To 156/2011, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo podle §265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného v opise doručeno dne 27. 9. 2011, se k němu ke dni a hodině rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval takřka výlučně postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů (konkrétně vyslovil názor, že ze svědeckých výpovědí R. D., M. Č. a J. L. M. lze vyvodit pouze závěr, že on sám byl uživatelem pervitinu a že tento nosil při sobě, ne však závěr, že by se měl dopustit přečinu kladeného mu za vinu; o naposledy jmenovaném svědkovi pak uvedl, že je vůči němu nepřátelsky nakloněn a svou nepravdivou výpovědí se mu snaží toliko mstít). Tím ovšem obviněný zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněného dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pod citovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku vztahující se k výši uloženého trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Výhrady směřující proti uloženému trestu lze sice relevantně uplatnit (za splnění dalších zákonných podmínek a s jistou mírou tolerance) prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu a zejména pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., argumenty obviněného však nejsou způsobilé citovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod naplnit, neboť jimi brojil toliko proti nepřiměřené přísnosti výroku o výši a způsobu výkonu trestu odnětí svobody, nikoli proti vadám tímto důvodem dovolání předpokládaným.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2011
P ředseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a