ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1344.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1344/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2011 o dovolání obviněného R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 5 To 171/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 169/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 10 T 169/2010, uznal obviněného R. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutky popsanými v bodech 1. a 2. citovaného rozsudku, v nichž spatřoval přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Za tento trestný čin mu uložil podle §205 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené E.Ž., škodu ve výši 2.450,- Kč a poškozené společnosti BONEX Frýdek-Místek, s.r.o., škodu ve výši 4.850,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. obě jmenované poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 6. 2011, sp. zn. 5 To 171/2011, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným, že
„dne 21. 7. 2010 v přesně nezjištěné době od 21.08 hodin do 22.30 hodin v D. L., okres K., v rodinném domě, stojícího na parcele, vzal ve verandě tohoto domu na botníku odložené 2 mobilní telefony, a to mobilní telefon zn. Nokia E52 stříbrnozlaté barvy v hodnotě 4.850,- Kč, a mobilní telefon zn. Sony Ericsson C702 černé barvy v hodnotě 1.850,- Kč, které si tam odložila jeho tehdejší přítelkyně E. Ž. v průběhu své návštěvy, aby jí zamezil přivolání odvozu domů, následně během jízdy motorovým vozidlem, kterým vezl E. Ž. do jejího bydliště, v O. na ul. R., poblíž S. p., vozidlo zastavil a oba mobilní telefony vyhodil a po návratu do vozidla poté, co E. Ž. chtěla dalším mobilním telefonem zn. Sony Ericsson K700i stříbrné barvy v hodnotě 600,- Kč telefonovat, této jej vytrhnul z ruky a následně jej vyhodil a způsobil tak firmě BONEX, s.r.o. F., škodu ve výši 4.850,- Kč a E.Ž. škodu ve výši 2.450,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu podle §228 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené E.Ž. škodu ve výši 2.450,- Kč a poškozené společnosti BONEX Frýdek-Místek, s.r.o., škodu ve výši 4.850,- Kč, když současně obě jmenované poškozené podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Kvasnici podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel namítl existenci extrémního nesouladu právních závěrů soudů obou nižších stupňů s vykonanými skutkovými zjištěními. V návaznosti na toto své tvrzení shrnul jednotlivé důkazy provedené v hlavním líčení a na jejich základě zjištěný skutkový děj. Následně uvedl, že z těchto důkazů (především svědeckých výpovědí) jednoznačně vyplývá, že poškozená s ním inkriminovaného dne odjela z jeho domu kolem 20.30 hodin, ke kruhovému objezdu ve S. dojeli maximálně za 10 minut, přičemž poškozená ve 20.55 hodin ještě telefonovala M. M. Poté, co se poškozená asi po dvou hodinách od chvíle, kdy se spolu rozešli na místě vzdáleném asi 2 km od jeho bydliště, vrátila do jeho domu, nebyla schopna vysvětlit, kde se po celou dobu zdržovala. Z uvedeného tak prý lze dovodit, že nemohl odcizit telefony, které měla u sebe a ze kterých telefonovala ještě v době, kdy on sám byl již zpět ve svém domě. Vyslovil nesouhlas s časovým posunem odjezdu poškozené z jeho domu, který provedl okresní a posléze i krajský soud, aniž by pro to měl oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že takový důkaz nemůže být akceptován a použit v jeho neprospěch. S touto jeho námitkou se navíc žádný ze soudů nižšího stupně nikterak nevypořádal.
Soudům dovolatel rovněž vytknul, že vycházely pouze z tvrzení poškozené o tom, že oba telefony vyhodil, když zastavili na mostě přes řeku. Důvodem pro toto jednání měla být podle poškozené jeho snaha zabránit jí telefonovat a zajistit si odvoz z jeho bydliště domů. Namítl, že za situace, kdy on sám vezl poškozenou do místa jejího bydliště, toto tvrzení postrádá jakoukoli logiku. Soud se prý nadto nevypořádal ani se skutečností, že poškozená se poté, co ji odvezl domů, vrátila do jeho bydliště za účelem vrácení telefonů. Proto v závěru svého podání navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §226 písm. a) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zásadně napadal postup soudů obou nižších stupňů při hodnocení důkazů s tvrzením, že je nesprávně vyhodnotily výlučně v jeho neprospěch a naproti tomu se nevypořádaly s jeho námitkami vznášenými v průběhu trestního řízení. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Pokud obviněný namítal existenci extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, pak dlužno dodat, že vycházel výlučně z vlastního hodnocení důkazů a vlastní verze skutkového děje, nikoli ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního či druhého stupně na základě provedeného dokazování.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a