ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1528.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1528/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 To 248/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 174/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (ve věci již druhým) rozsudkem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 7 T 174/2010, uznal obviněného M. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„od přesně nezjištěné doby, nejméně však od ledna 2010 až do dne 8. 7. 2010, v prostorách objektu restaurace B. na ul. P. v B., vědomě
a úmyslně, bez patřičného oprávnění, opakovaně vyrobil psychotropní látku metamfetamin-pervitin, a to pomocí věcí, surovin a látek, které si za tímto účelem průběžně opatřoval a zejména v uvedených prostorách v tomto období přechovával, přičemž při domovní prohlídce v tomto objektu dne 8. 7. 2010 bylo zajištěno celkem 25 věcí sloužících, určených a užitých při nezákonné výrobě pervitinu, tzv. českou cestou, když takto vyrobený pervitin následně v uvedeném období jednak sám užil pro svoji potřebu, jednak jej bez patřičného oprávnění zejména v prostorách uvedeného objektu opakovaně distribuoval zdarma či za protislužbu dalším osobám z řad uživatelů této drogy, minimálně pak L. B., a dále pak opakovaně poskytnul blíže nezjištěné množství pervitinu zdarma dalším, nejméně třem dosud neustanoveným osobám, přičemž věděl, že jde o metamfetamin-pervitin, který je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. a zařazen do seznamu II.“
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a uložil mu podle §283 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku vyjmenovaných). Současně mu podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věcí (ve výroku rozsudku rovněž blíže specifikovaných).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 8 To 248/2011, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného uznal vinným, že:
„od přesně nezjištěné doby, nejméně však od ledna 2010 až do dne 8. 7. 2010, v prostorách objektu restaurace B. na ul. P. v B., vědomě
a úmyslně, bez patřičného oprávnění, nejméně jedenkrát do měsíce, vyrobil psychotropní látku metamfetamin-pervitin, a to pomocí věcí, surovin a látek, které si za tímto účelem průběžně opatřoval a zejména v uvedených prostorách v tomto období přechovával, přičemž při domovní prohlídce v tomto objektu dne 8. 7. 2010 bylo zajištěno celkem 25 věcí sloužících, určených a užitých při nezákonné výrobě pervitinu, tzv. českou cestou, když takto vyrobený pervitin následně v uvedeném období jednak sám užil pro svoji potřebu, jednak jej bez patřičného oprávnění zejména v prostorách uvedeného objektu opakovaně distribuoval zdarma či za protislužbu dalším osobám z řad uživatelů této drogy, minimálně pak L. B., a dále pak opakovaně poskytnul blíže nezjištěné množství pervitinu zdarma dalším, nejméně třem dosud neustanoveným osobám, přičemž věděl, že jde o metamfetamin-pervitin, který je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb. a zařazen do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách č. 62/1989 Sb.“
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu podle §283 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku vyjmenovaných). Současně mu podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věcí (ve výroku rozsudku rovněž blíže specifikovaných).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Ludmily Krejčí dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že soudy nižších stupňů nebylo prokázáno, že by se žalovaného skutku skutečně dopustil. Poukázal na to, že kromě jeho výpovědi, nebyl proveden žádný jiný přímý či nepřímý důkaz, který by svědčil o jeho vině. Soudům vytkl, že opřely svá rozhodnutí o nezákonně získané důkazy. Následně velmi podrobně rozebíral způsob opatření důkazu domovní prohlídky, přičemž obsáhle poukazoval na to, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s trestním řádem, že tzv. nezúčastněná osoba nebyla přítomna celému úkonu, dokonce se úkonu odmítla účastnit a odmítla ho i podepsat.
V závěru dovolání obviněný navrhl (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť v současné době vykonává trest odnětí svobody a jeho situace je neutěšená.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“)
a uvedla, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by směřovala vůči nenaplnění zákonných znaků přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Dodala, že pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky týkající se nepoužitelnosti důkazů opatřených při domovní prohlídce, že obviněný vytkl ryze procesní, nikoli však hmotně právní pochybení.
Státní zástupkyně dále upřesnila, že nezákonně provedená domovní prohlídka sice představuje podstatnou vadu řízení, ale zároveň přisvědčila názoru odvolacího soudu v tom, že pokud nezúčastněná osoba odmítne za trvání domovní prohlídky dále se prohlídky účastnit, nemá tato skutečnost vliv na procesní použitelnost tohoto důkazu.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby takové rozhodnutí učinil pode §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Obviněný totiž ve svém podání v podstatě nesouhlasil s provedeným dokazováním a především se způsobem provedení domovní prohlídky. Ačkoliv tuto procesní námitku uplatnil již několikrát v řízení před nižšími soudy a oba tyto soudy se s ní vypořádaly, trval na svém. Přitom je nutné zdůraznit, že námitky týkající se vadného postupu řízení či procesních vad lze uplatnit pomocí jiných mimořádných opravných prostředků, než je dovolání. Způsob, jakým se dovolatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí, však jednoznačně směřoval proti zákonnosti provedeného dokazování a potažmo proti zjištěnému skutkovému stavu, kterým je však Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o žádosti dovolatele „o osvobození od soudních poplatků“ nerozhodoval, neboť k takovému rozhodnutí nebyl věcně příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a