ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1541.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1541/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2011 o dovolání obviněné mladistvé „kopretiny“*), proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 Tmo 60/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 19/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé „kopretiny“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 19/2010, uznal obviněnou mladistvou „kopretinu“ (dále převážně jen „mladistvá“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„1. obžalovaná ml. „kopretina“
v Ch. dne 26. února 2010 krátce před 15. hodinou v ulici K N.u křižovatky s ulicí V. nejprve požádala o zapůjčení mobilního telefonu nezl., a když tato odmítla a chtěla odejít, pohrozila mladistvá poškozené, pokud nevyhoví, že jí „jednu ubalí, až se svalí na zem“ a až pak ze strachu nezl. vydala svůj mobilní telefon zn. Nokia 6300 v ceně 2.500,- Kč obžalované, aby si zavolala, ale když se poškozená po telefonátu domáhala vrácení přístroje, oznámila jí ml. „kopretina“, že si telefon ponechá a znovu, když se snažila jí poškozená zadržet a požadovala vrácení přístroje, pohrozila, že „jí jednu ubalí, pokud ji nepustí“, a až pak jí nezletilá vyhověla“ .
Takto zjištěné jednání mladistvé soud prvního stupně právně posoudil jako provinění loupeže podle §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), a §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a uložil jí za ně podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §31 odst. 1, 2 zák. č. 218/2003 Sb. nepodmíněné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §31 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. do věznice nebo zvláštního oddělení věznice pro mladistvé.
Týmž rozsudkem soud rozhodl rovněž o vině a trestu ve vztahu k druhému obviněnému R. K. v Č. L. (srov. stranu 1 až 2 citovaného rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podala mladistvá odvolání, které Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, usnesením ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 Tmo 60/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvá však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Čonky podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka předně označila soudy zjištěný skutkový děj za učiněný v rozporu s provedenými důkazy, v důsledku čehož následně oba soudy nižší instance nesprávně aplikovaly příslušnou hmotněprávní normu a skutek, kterého se měla dopustit, nesprávně právně posoudily.
Následně obviněná stručně zopakovala svoji dosavadní obhajobu, jejímž těžištěm se stalo tvrzení, že se předmětného skutku nedopustila. V této souvislosti uvedla, že předmětný mobilní telefon patrně použila dne 26. 2. 2010 k telefonátu R. K., jenž jí dal pokyn, aby přístroj odcizila, což následně také učinila, avšak poškozené se předtím omluvila. Odcizený telefon poté předala R. K. Kategoricky popřela použití jakéhokoli násilí či jenom pohrůžek jeho užitím vůči poškozené. Předestřela, že jí poškozená mobilní telefon zapůjčila dobrovolně k telefonátu. Jejím úmyslem nebylo telefon poškozené nevrátit. Učinila tak prý pouze z obav před spoluobviněným R. K. s tím, že se poškozené za své jednání předem omluvila.
Dále dovolatelka namítla, že pokud soudy nižších stupňů při hodnocení jejího jednání vycházely výlučně a pouze ze svědecké výpovědi poškozené nezletilé a její matky S. Š., aniž současně zohlednily nevěrohodnost poškozené, postupovaly podle jejího názoru v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Měla za to, že za stavu, kdy existují vážné pochybnosti o její vině, měly soudy užít zásadu in dubio pro reo a uznat ji vinnou nikoli proviněním loupeže, nýbrž proviněním krádeže. Vyslovila přesvědčení, že v důsledku tohoto pochybení soudy nižší instance nesprávně zjistily skutkový děj a na jeho základě její jednání nesprávně právně posoudily.
Následně obviněná podrobně popsala vlastní verzi skutkového děje a vyslovila nesouhlas s použitou právní kvalifikací i pro případ, že by se skutečně dopustila jednání popsaného v obžalobě, což ovšem rezolutně popírá. Právnímu posouzení jejího jednání jako provinění loupeže pro tento případ prý brání absence znaku spočívajícího v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V závěru svého podání proto dovolatelka navrhla (aniž přesně citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), podle §265k tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 7 Tmo 60/2010, jakož i výroky rozsudku Okresního soudu v Chebu, soudu pro mládež, ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 1 Tm 19/2010, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dovodil, že jsou splněny podmínky ve smyslu ustanovení §265m tr. ř., navrhla, aby sám rozhodl ve věci rozsudkem, jímž by ji uznal vinnou proviněním krádeže a uložil jí mírný výchovný trest. Dodatečným písemným podáním udělila rovněž výslovný souhlas s projednáním svého dovolání bez nařízení jednání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřila, pouze vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedla, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňovala výlučně postup obou soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí poškozené nezletilé a její matky S. Š., a předkládala vlastní verzi průběhu skutkového děje zcela odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení mladistvé, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Takto formulovanými výhradami dovolatelka zásadně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že mladistvou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady dovolatelky měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvé podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.