ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.158.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 158/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2011 o dovolání obviněného PhDr. V. Ž., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 3 To 46/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 5/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného PhDr. V. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 46 T 5/2004, byl obviněný PhDr. V. Ž. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen též peněžitý trest ve výměře 5.000.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného G. N.
Oba obvinění napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že oba obvinění byli uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 3 To 46/2008, v části týkající se obviněného PhDr. V. Ž.. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného G. N. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud v označeném usnesení odvolacímu soudu na podkladě konkrétních pokynů uložil, aby se zevrubněji zabýval otázkou účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák. v intencích závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, a aby znovu posoudil, zda jeho názor, na jehož podkladě odmítl aplikovat ustanovení o účinné lítosti, v konfrontaci s nimi obstojí.
Vrchní soud v Praze poté, co mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 3 To 46/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 46 T 5/2004, zrušil v části týkající se obviněného PhDr. V. Ž.. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného PhDr. V. Ž. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což jej odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustil tím, že
1) dne 20. 7. 1998 již odsouzený G. N. na Celním úřadu R. - letiště P. po předchozí dohodě s obviněným PhDr. V. Ž. v úmyslu zkrátit clo a daň z přidané hodnoty (dále jen DPH) podal návrh na propuštění obrazů Zátiší s rybou, Žena se psem, Zátiší s krabem od autora Emila Filly, Hráč kulečníku od autora André Nemese a Zátiší s košem, ovocem a láhví od Alfréda Justitze zakoupených v galerii S. v L. do režimu tranzit, ve kterém, ač skutečným majitelem předmětných obrazů byl PhDr. V. Ž., jenž kupní cenu uhradil dne 26. 3. 1998 ze svého účtu č. 3483-24917/6 vedeného u Živnostenské banky, a. s., a G. N. při nákupu obrazů na aukci podle ústní dohody PhDr. V. Ž. zastupoval, G. N. předstíral, že obrazy jsou jeho osobním majetkem, který dováží při převedení svého obvyklého místa pobytu ze zahraničí do tuzemska, a na základě těchto informací mu Celní úřad P. jako fyzické osobě dříve žijící v zahraničí, na kterou se vztahovalo ustanovení §2 vyhlášky MF ČR č. 136/1998 Sb., dle kterého osobní majetek fyzických osob dovážený při převedení jejich obvyklého místa pobytu v zahraničí do tuzemska je osvobozen od cla, v důsledku čehož dne 4. 8. 1998 uvedené obrazy, jejichž celní hodnota při navržení do celního režimu tranzit byla 6.734.987,- Kč, celní úřad propustil do režimu volného oběhu s podmíněným osvobozením od cla a rovněž stanovil zákonnou podmínku nezcizitelnosti těchto obrazů ve lhůtě dvanácti měsíců od data jejich propuštění do volného oběhu a před uplynutím této lhůty G. N. předal obrazy PhDr. V. Ž. a uvedenou transakcí způsobili českému státu škodu ve výši 1.481.697,- Kč jako únik na DPH, kterou dodatečným rozhodnutím ze dne 2. 5. 2001 č. 08-16/01 vyměřil Celní úřad P. se sídlem v P.,
2) dne 24. 4. 1998 již odsouzený G. N. na celním přechodu Celního úřadu R. - letiště P. po předchozí dohodě s PhDr. V. Ž. v úmyslu zkrátit clo a DPH písemně prohlásil, že obraz Jákobův žebřík od Marca Chagalla v hodnotě v přepočtu 20.454.000,- Kč, který si dne 16. 2. 1998 PhDr. V. Ž. zakoupil v C. G. v N. Y., je jeho soukromý majetek a na základě jeho prohlášení byl obraz propuštěn do režimu volného oběhu s osvobozením od dovozního cla na základě ustanovení §26 vyhlášky MF ČR č. 93/1993 Sb. jako vybavení domácnosti určené k zařízení přechodného bydliště, neboť se na něj vztahoval §2 téže vyhlášky, dle kterého osobní majetek fyzických osob dovážený při jejich přestěhování z trvalého bydliště v zahraničí do tuzemska je osvobozen od dovozního cla, po propuštění obrazu do volného oběhu obraz předal zpět PhDr. V. Ž. a uvedenou transakcí způsobil českému státu škodu ve výši 4.498.880,- Kč jako únik DPH, když tuto částku by musel obviněný PhDr. V. Ž. jako faktický majitel obrazu při jeho dovozu do ČR zaplatit.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 3 To 46/2008, podal obviněný PhDr. V. Ž. (nadále obviněný) prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítal, že závěry odvolacího soudu o nemožnosti aplikace ustanovení §66 tr. zák. nelze ani po doplnění dokazování považovat za správné, neboť nemají podklad v dříve provedených ani v nově doplněných důkazech. Listinné materiály vyžádané od daňového orgánu jsou v drtivé většině interní komunikací případně s dalšími státními orgány, ke které neměl přístup, a nemohl se tedy dozvědět o bezprostřední hrozbě trestního stíhání. Odvolací soud nesprávně označil protokol o ústním jednání před Finančním úřadem P. ze dne 20. 12. 2000 za zásadní důkaz a na jeho základě od 20. 12. 2000 vyvozoval srozumění obviněného s bezprostřední hrozbou trestního stíhání, neboť podle jeho přesvědčení měl tohoto dne obviněný seznat, že se finanční úřad daněmi obviněného včetně dovozu obrazů vážně zabývá. Odhlížeje od toho, že není schopen rozlišit, co je to vážné či nevážné zabývání se daněmi, dovolatel tvrdil, že závěr odvolacího soudu o konci lhůty, kdy ještě bylo možno naplnit znak dobrovolnosti, se vymyká předchozí judikatuře Nejvyššího soudu i právnímu názoru vyjádřenému v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Význam tohoto důkazu podle dovolatele spočíval nikoli v poznání bezprostřední hrozby trestním stíháním, ale v tom, že zde ani jindy nebyl seznámen se závěry kontroly správce daně, a nemohl proto akutní nebezpeční z jeho strany iniciované předvídat. K zápisu o daňové kontrole ze dne 20. 12. 2000 dále uvedl, že tato se týkala v zásadě jiných témat; dotaz k obrazům byl toliko okrajový a dotýkal se pouze dovozu obrazů z aukční síně S. Tvrdil, že z jednání finančního úřadu ani z podání vysvětlení na Policii České republiky nemohl dovozovat bezprostřední hrozbu trestního stíhání, neboť u obou orgánů podával vysvětlení a odpovídal na dotazy k řadě dalších věcí, které se nikdy nestaly předmětem trestního stíhání. K podání vysvětlení učiněnému dne 12. 4. 2001 uvedl, že byl sice na následující den předvolán na policii, ale podle protokolu k výslechu obviněného, přičemž v den předvolání byl obviněn pouze v jiné věci – poškozování věřitele (tzv. kauza A.). Jediným dalším důkazem provedeným odvolacím soudem je internetová informace, u které není zřejmá její relevance pro meritum posuzované věci. Odmítnout je třeba podle dovolatele i právní argumentaci odvolacího soudu, že na danou věc nelze aplikovat nález Ústavního soudu IV. ÚS 3093/08, neboť řešil zcela jinou věc. Vyslovil domněnku, že nález obsahuje i právní závěry obecně použitelné a závazné, aplikovatelné i na projednávanou věc. Vrchní soud v Praze podle dovolatele rozhodl o jeho vině a trestu při odmítnutí aplikace ustanovení §66 tr. zák. nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy, když i po doplnění dokazování chybí judikaturou předvídaný důkaz, s kterým judikatura spojuje konec lhůty k možné dobrovolné nápravě škodlivého následku. Napadené rozhodnutí nejenže nezohledňuje ústavní nález, ale naopak je restriktivní i vůči předchozí judikatuře Nejvyššího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby jej sám zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud obviněný v určitém rozsahu svých námitek zpochybňoval správnost hodnocení provedených důkazů, nelze k této části uplatněné argumentace přihlížet, neboť s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování.
K podstatě dovolací argumentace obviněného, jíž bylo tvrzení, že trestnost jeho činu zanikla ve smyslu §66 písm. a) tr. zák., neboť dobrovolně škodlivý následek napravil, zrekapituloval důkazy, kterými Vrchní soud v Praze doplnil dokazování, a k námitkám obviněného (týkajícím se spíše hodnocení důkazu) uvedl, že konstatováním o vážném zabýváním se dovozem obrazů bylo zjevně míněno, že finanční orgány obecně sledují plnění všech daňových povinností, ovšem teprve v případě zjištění pochybností se začnou konkrétními případy zaobírat důsledněji (vážněji), tj. více a podrobněji než případy bez pochybností (stran kterých např. nejsou vedena u finančního orgánu ústní jednání). Zmínil, že pokud finanční orgán zjistí ve vztahu k určitému úkonu pochybnosti, nelze patrně označit jeho následné kroky (např. pro užší materii věci) za okrajové. Vrchní soud v Praze podle jeho přesvědčení nepochybil, pokud na základě (mimo jiné) doplněných důkazů dovodil (byť do jisté míry implicitně) skutkový závěr, že obviněný dne 12. 4. 2001 věděl, že se dříve (v roce 1998) záměrně dopustil daňového (celního) deliktu. Již dne 20. 12. 2000 zjistil, že se danou záležitostí zaobírá příslušný finanční úřad, o čemž informovala i média. Dne 12. 4. 2001 byl potom obviněný obeznámen s tím, že ve věci započala činit úkony Policie České republiky, byť prozatím ve fázi prověřování. Je ovšem poměrně logickou dedukcí, že pokud byla věc finančním úřadem předána policejnímu orgánu, stalo se tak patrně z důvodu podezření, že byl spáchán trestný čin, přičemž vzhledem k tomu, že k jeho (ze strany obviněného záměrnému) spáchání skutečně došlo, je vysoce pravděpodobné, že bude obratem zahájeno trestní stíhání.
Pokud obviněný dne 12. 4. 2001 uhradil daňový (celní) dluh, neučinil tak již dobrovolně ve smyslu §66 tr. zák., ale při vědomí, že jeho jednání, kterým se dopustil trestného činu, bude bezodkladně vyšetřováno. Jestliže tedy Vrchní soud v Praze dovodil, že trestnost činu obviněného v důsledku účinné lítosti nezanikla, jeho závěr je správný a je namístě ho akceptovat. Státní zástupce se proto také domníval, že učiněné posouzení není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08, zejména při zohlednění jeho výkladu Nejvyšším soudem učiněným v usnesení dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně. Obviněný totiž vytýkal, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy odmítl použít ustanovení §66 písm. a) tr. zák. o účinné lítosti.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly splněny podmínky pro použití ustanovení §66 písm. a) tr. zák. o účinné lítosti, jak tvrdí obviněný, či zda naopak konkrétní skutková zjištění nedovolují učinit závěr o dobrovolném napravení škodlivého následku trestného činu, jak uzavřel odvolací soud. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že stranou jeho pozornosti zůstává otázka právního posouzení skutků jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jíž se zevrubně věnoval v usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, a která v textu nyní podaného dovolání ani zmiňována nebyla.
Podle §66 písm. a) tr. zák. trestnost zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. zaniká, jestliže pachatel dobrovolně škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil.
Dovolací soud v usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009, mimo jiné konstatoval, že závěry soudů obou stupňů, které odmítly aplikovat ustanovení §66 písm. a) tr. zák., reflektovaly zásadní hlediska vymezená judikaturou soudů relevantní v době jejich rozhodování, v této souvislosti konkrétně odkázal a reprodukoval podstatný obsah usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000, jež bylo publikováno pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr., a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 756/2006 publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr. Současně ale nemohl pominout, že do výkladu znaku „dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu“ zasáhl též Ústavní soud a jeho interpretace tohoto zákonného znaku obsažená v nálezu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3093/08.
V této souvislosti není od věci opakovat, že podle Nejvyššího soudu, vycházeje z vázanosti právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), nelze citovaný nález chápat tak, že by jím Ústavní soud zamýšlel zásadním způsobem změnit, zrelativizovat teze a judikaturu, na nichž byl výklad ustanovení §66 tr. zák. založen. Především i tento nález akcentoval potřebu řešit otázku „dobrovolnosti“ se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jakkoliv naznačuje odlišnost nazírání Ústavního soudu na výklad zákonných znaků „neodvedení“ a „zkrácení“ ve světle „významu zásahu do chráněného zájmu státu“ u trestných činů zkrácení daně podle §148 tr. zák. a neodvedení daně podle §147 tr. zák. ve srovnání s tím, který zastávají tzv. obecné soudy, ani Ústavní soud nedospívá k závěru, že lhůty významné pro uplatnění účinné lítosti by měly být totožné. Kritizuje toliko, že posuzování splnění podmínek zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí trestného činu podle §148 tr. zák. na straně jedné a trestného činu podle §147 tr. zák. na straně druhé nemůže být tak rozdílné a oproti judikatuře soudů vidí širší možnost uplatnění institutu účinné lítosti podle §66 tr. zák.
Bez potřeby jakýchkoliv korekcí nutno proto podle Nejvyššího soudu pohlížet na praxi soudů, podle níž nebyla dobrovolnost jednání vyloučena, napravil-li pachatel škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu z jeho hlediska trestní stíhání bezprostředně ještě nehrozilo; v daných souvislostech nelze než opakovat tezi, že samotná skutečnost potenciálně hrozícího trestního stíhání nevylučuje dobrovolnost jednání pachatele, neboť by v opačném případě byla dobrovolnost takového jednání vyloučena vždy. Jde-li však o dobrovolnost jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí (typicky případy, kdy správce daně zjistí, popř. orgánu činnému v trestním řízení oznámí skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání), Ústavní soud předznačuje větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde. Jak mimo jiné též v textu nálezu uvádí, činí tak proto, že pro stát, proti němuž je namířen mimo jiné i trestný čin podle §148 tr. zák., je jednoznačně výhodnější, dojde-li k nápravě. Naznačuje, že u vybrané kategorie trestných činů je při konfrontaci zájmu státu stíhat a trestat pachatele těchto trestných činů na straně jedné a zájmu státu na dosažení nápravy na straně druhé významnějším a kýženým zájem na nápravě škodlivého následku.
Odvolacímu soudu potom Nejvyšší soud coby soud dovolací uložil, aby se otázkou účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák. zabýval v intencích závěrů Ústavního soudu.
Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, doplnil dokazování o důkazy významné ve světle posouzení otázky dobrovolného napravení škodlivého následku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a uzavřel, že pro aplikaci ustanovení §66 písm. a) tr. zák. nebyly splněny zákonné podmínky.
Za zásadní v procesu kontroly daně z příjmu fyzických osob za r. 1995 – 1998 daňového subjektu PhDr. V. Ž. zahájené u Finančního úřadu pro P. dne 13. 8. 1999 odvolací soud označil protokol o ústním jednání z 20. 12. 2000. Z obsahu protokolu vyplývá, že obviněný se osobně účastnil ústního jednání u Finančního úřadu pro P., přičemž předmětem jednání byla mimo jiné i otázka dovozu obrazů a obviněný se k ní vyjadřoval. Připomněl, že 18. 1. 2001 odeslal obviněný prostřednictvím daňového poradce PAS Finančnímu úřadu pro P. prokázání příjmů podle zaslané výzvy, přičemž dovozu obrazů se věnuje bod III. Odvolací soud též upozornil na článek na internetových stránkách iDnes.cz pod názvem „Ž. je podezřelý z daňových úniků“, z něhož vyplývá, že média již 20. 2. 2001 měla informace, že „finanční úřad a policie podezřívají V. Ž., že nezaplatil daň ze všech příjmů, které si jako ředitel TV N. vydělal“. V odstavci Obrazy a domy se článek věnuje dovozu obrazů z března 1998. Týž soud dále rekapituluje, že dne 11. 4. 2001 je podáno trestní oznámení Generálním ředitelstvím cel a PhDr. V. Ž. dne 12. 4. 2001 podává u policejního orgánu vysvětlení. Z protokolu o podání vysvětlení se podává, že výslechu byli přítomni dva obhájci podezřelého, není z něj patrno, kdy výslech začal, ale na konci výslechu byl z důvodu výměny kazety ve 12.32 hodin výslech do 12.35 hodin přerušen a poté podezřelý PhDr. V. Ž. prohlásil, že „je ochoten uhradit případné celní poplatky či jiné poplatky a následně vymáhat náhradu této škody na panu N. v rámci občanskoprávní procedury“. Následně dal pokyn k zaplacení vzniklé škody. Dne 13. 4. 2001 je obviněnému sděleno obvinění a téhož dne byla škoda uhrazena. Vrchní soud poznamenal, že obviněný, jemuž potencionálně jistě hrozilo trestní stíhání ihned po spáchání činu, zcela konkrétně minimálně od 20. 12. 2000 věděl, že finanční úřady se jeho přiznáními k dani z příjmů fyzických osob vážně zabývají, a to mimo jiné i ve vztahu k dovozu obrazů. Dovozoval, že i kdyby se obviněný nedozvěděl o podání ČNTS z 29. 6. 1999, jímž žádala o prošetření, zda PhDr. V. Ž. splnil své povinnosti vyplývající z daňových předpisů, okruh otázek, které mu byly kladeny při podání vysvětlení dne 12. 4. 2001, mu nemohl být neznámý a nepředpokládaný. Třebaže ze spisu odvolací soud nezjistil, kdy byla finanční kontrola za inkriminované roky u daňového subjektu PhDr. V. Ž. ukončena, jistě byla započata již 13. 8. 1999. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že ve chvíli, kdy PhDr. V. Ž. ještě coby podezřelý dával pokyn k úhradě škody, mu již trestní stíhání bezprostředně hrozilo a škodlivý následek trestného činu nebyl napraven dobrovolně (strany 7, 8 napadeného rozsudku). Podle odvolacího soudu jeho závěry nikterak nekolidují s právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08, jelikož Ústavním soudem posuzovaná věc se od nyní projednávané věci skutkově významně odlišuje.
Obviněný s těmito hodnotícími úvahami odvolacího soudu nesouhlasil a namítl, že listiny vyžádané od daňového orgánu nedokládají, že si mohl učinit závěry o bezprostřednosti či vůbec hrozbě trestního stíhání. Měl za to, že úvaha soudu, že od 20. 12. 2000 byl s touto hrozbou srozuměn, není přesvědčivě podložená, neboť jednak není s to rozlišit, co je to vážné či nevážné zabývání se daněmi ze strany finančního úřadu, jednak se požadavky soudu kladené na dobrovolnost vymykají judikatuře Nejvyššího soudu i závěrům obsaženým v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Obviněný uvedl, že z důkazů opatřených odvolacím soudem vyplývá, že dne 20. 12. 2000 ani jindy nebyl seznámen se závěry kontroly správce daně, a nemohl tedy akutní nebezpečí z jeho strany iniciované předvídat. Poznamenal, že bezprostřední hrozbu trestního stíhání nemohl dovozovat ani z podání vysvětlení na Policii České republiky, neboť zde obdobně jako u finančního úřadu podával vysvětlení k celé řadě dalších věcí, které se nestaly předmětem trestního stíhání. Nesouhlasil s tím, že jako usvědčující důkaz by bylo možné hodnotit internetovou informaci, protože nebylo prokázáno, že by s ní byl seznámen, a navíc nemá žádný bližší vztah k posuzované věci. Jde-li konečně o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08, akcentoval, že obsahuje i právní závěry obecně použitelné a závazné, jež je třeba promítnout do závěrů o možné dobrovolné nápravě škodlivého následku. Výhrady obviněného však nemohou obstát.
Jak již bylo opakovaně řečeno, podmínkou účinné lítosti ve smyslu §66 písm. a) tr. zák. je vedle splnění předpokladu, že se jedná o trestný čin výslovně uvedený ve výčtu obsaženém v návětě tohoto ustanovení a že pachatel napravil způsobený škodlivý následek, k čemuž dozajista v posuzovaném případě došlo, též zjištění, že pachatel tak učinil dobrovolně. V obecné rovině je možné k předpokladům splnění podmínek zániku trestnosti (trestní odpovědnosti) za trestný čin a požadavku dobrovolnosti poznamenat, že je zcela na místě klást důraz na požadavek upřímné dobrovolnosti jednání v účinné lítosti. Pachatel jedná dobrovolně, jestliže splní podmínky účinné lítosti z vlastní vůle, poněvadž dobrovolnost vyjadřuje jeho svobodné rozhodnutí, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a případným škodlivým následkům, a jde tak o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu. Z judikatury soudů, na niž bylo v podrobnostech odkazováno v předchozích rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu, také vyplývá, že jednání pachatele není dobrovolné, jestliže jej k němu vede vědomí (případně i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání. O dobrovolnost podle stávající praxe soudů nejde ani tehdy, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán odhalí jeho trestný čin. Naléhavě je třeba připomenout, že teprve komplexní posouzení konkrétních okolností případu je způsobilé zodpovědět otázku, zda bylo či nebylo jednání pachatele dobrovolné.
Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je patrné, že všech těchto požadavků si byl odvolací soud vědom a otázku dobrovolného napravení škodlivého následku posuzoval se zřetelem ke všem rozhodným skutkovým zjištěním. V souladu s výsledky doplněného dokazování připomněl, že dne 13. 8. 1999 byla u Finančního úřadu pro P. zahájena kontrola daně z příjmu fyzických osob za r. 1995 – 1998 daňového subjektu PhDr. V. Ž., který byl také vyzván k doložení údajů svých přiznání k dani z příjmů fyzických osob, čemuž poplatník beze zbytku nevyhověl. Ze zpráv finančního úřadu se mimo jiné podává, že předmětem jeho zájmu byla i „oblast dovozu obrazů“ (bod 2), jmenovitě pak těch, jež jsou uvedeny pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku. Je třeba souhlasit s názorem, že za zásadní z hlediska možného závěru o dobrovolném napravení škodlivého následku je třeba označit protokol o ústním jednání podle §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 20. 12. 2000, jehož se osobně zúčastnil daňový subjekt PhDr. V. Ž. i jeho „daňový zástupce“ JUDr. A.R. Předmětem ústního jednání byly jednak nejasné platby označeného daňového subjektu, smlouva o půjčce z 1. 8. 1996, ale také žádost o potvrzení dovozu obrazů z aukce konané v L. u firmy S. do České republiky, k čemuž daňový subjekt mimo jiné uvedl, že obrazy zakoupil od galeristy G. N. a nabyl je až na území České republiky, avšak nemohl vyloučit, že na pokyn tohoto obchodníka bylo finanční vypořádání provedeno přímo na účet zahraniční aukční síně (č. l. 2013). V návaznosti na ústní jednání bylo dne 18. 1. 2001 doručeno Finančnímu úřadu pro P. podání, jímž daňový subjekt PhDr. V. Ž. prostřednictvím PAS, s. r. o., doručil finančnímu úřadu podání k prokázání požadovaných příjmů a bez významu není vyjádření pod bodem III. označené Obrazy dovezené do ČR p. G. N. a následně prodané Dr. Ž., v němž je znovu zopakováno tvrzení, že obrazy PhDr. V. Ž. nakupoval od G. N. Ten je kupoval v zahraničí svým jménem a na svůj účet a tyto také svým jménem a na svůj účet dovážel do České republiky, což měla doložit kopie přiloženého dokumentu opatřeného razítkem celního úřadu, prokazující, že obrazy skutečně dovážel G. N. (č. l. 2020). Ač obviněný Finančnímu úřadu pro P. sděloval informace, které od něj měly odvrátit podezření ze spáchání jakéhokoliv daňového deliktu, není možné přehlédnout, že z jeho vyjádření zjevně vyplývá vzájemná vazba mezi ním a již odsouzeným G. N. při dovozu obrazů vyjmenovaných pod bodem 1) napadeného rozsudku, jež se stala předmětem dalšího prošetřování a nakonec i podání trestního oznámení, jak rekapituloval odvolací soud. Odvolací soud přesvědčivě spojil výsledky ústního jednání u správce daně z 20. 12. 2000 s dalším opatřením tohoto orgánu adresovaným Generálnímu ředitelství cel, které posléze také podává trestní oznámení dne 11. 4. 2001, a podáním vysvětlení podezřelého PhDr. V. Ž. policejnímu orgánu dne 12. 4. 2001, z nichž skutečně plyne, že okruh otázek, které mu byly kladeny při podání vysvětlení dne 12. 4. 2001, mu nemohl být neznámý a nepředpokládaný. Z obsahu záznamu o podání vysvětlení ze dne 12. 4. 2001 (č. l. 1461 až 1463) není bez významu připomenout tu pasáž, v níž se PhDr. V. Ž. zmiňuje o tom, že byl kontaktován pracovníkem celní správy, který se ho dotazoval na „případ dražených obrazů z L. a Chagallova obrazu“. Logickým závěrem těchto zjištění je, že dal-li obviněný pokyn k úhradě celního dluhu po skončení tohoto procesního úkonu, nenapravil škodlivý následek trestného činu dobrovolně. Učinil tak totiž zjevně pod bezprostřední hrozbou trestního stíhání, které bylo následujícího dne, tedy 13. 4. 2001, zahájeno sdělením obvinění pro skutky, v nichž byl původně spatřován návod k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §148 odst. 1, 4 tr. zák. [později došlo ke změně právní kvalifikace na pomoc k uvedenému trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nakonec na spolupachatelství trestného činu podle §9 odst. 2 tr. zák., §148 tr. zák.]. Není od věci dodat, že pro dovolatele nemohlo být překvapivé, že dovoz obrazů je předmětem zájmu nejen finančního úřadu, ale zejména policejních orgánů, neboť způsob kooperace se spoluobviněným G. N. nesl jasně znaky trestného činu podle §148 tr. zák., o čemž oba obvinění věděli a způsobení následku předvídaného tímto ustanovením, tj. nezaplacení cla na základě nepravdivého prohlášení spoluobviněného G. N., bylo jejich předem dohodnutým záměrem.
K námitkám obviněného je třeba uvést, že se zřetelem na obsah ústního jednání ze dne 20. 12. 2000 není v daných souvislostech skutečně významné, kdy a zda vůbec byl seznámen se závěry kontroly správce daně v tom smyslu, že mu hrozí akutní nebezpečí, že podá trestní oznámení, jelikož věděl, že předmětem zájmu správce daně je i dovoz obrazů. Na místě je také poznamenat, že není podstatné, zda dovoz obrazů byl primárním nebo jen okrajovým zájmem správce daně, jak na to dovolatel také upozorňuje. Ostatně bezprostřední hrozba trestního stíhání není ani odvolacím soudem spojována s ústním jednáním na Finančním úřadu pro P. dne 20. 12. 2000, ale až s procesním úkonem podání vysvětlení u policejního orgánu dne 12. 4. 2001, po němž teprve obviněný dává pokyn k úhradě celního dluhu.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že správnost tohoto úsudku není zpochybněna ani tvrzením obviněného, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s internetovou informací z 20. 2. 2001, jelikož to samo o sobě z hlediska určení okamžiku, od něhož obviněný spolehlivě věděl o bezprostřední hrozbě trestního stíhání, není významné. Relevantní z hlediska aplikace ustanovení §66 písm. a) tr. zák. není ani výhrada, že pozornost finančního úřadu se soustředila jen k nákupu obrazů z aukční síně S., nikoliv druhého stíhaného dovozu, jelikož nezbytnou podmínkou použití citovaného ustanovení o účinné lítosti je dozajista splnění jeho podmínek pro oba útoky pokračování v trestném činu podle §148 tr. zák.
Dovolací soud proto souhlasí s právním názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že pokud obviněný dne 12. 4. 2001 dal pokyn k uhrazení celního dluhu, neučinil tak již dobrovolně a v souladu se zákonnými podmínkami uvedenými v ustanovení §66 písm. a) tr. zák., ale při vědomí, že jeho jednání, jímž se dopustil trestného činu, bude bezprostředně, bezodkladně vyšetřováno.
Závěry odvolacího soudu však nekolidují ani s právními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3093/08. Bylo již zmíněno, že předmětné právní názory se mohou relevantně dotýkat posuzování otázky dobrovolnosti jednání v případech, kdy trestní stíhání již reálně hrozí (typicky případy, kdy správce daně zjistí, popř. orgánu činnému v trestním řízení oznámí skutečnosti svědčící pro důvodnost trestního stíhání), jelikož Ústavní soud naznačil větší možnosti uplatnění institutu účinné lítosti s akcentem na sledování zájmu, o který zde primárně jde. Ani v tomto ohledu ovšem nelze nechat stranou pozornosti konkrétní okolnosti posuzovaného případu, jak na to ostatně zcela správně upozornil i odvolací soud. Ten také přesvědčivě vysvětlil odlišnosti mezi skutkovým stavem posuzovaným Ústavním soudem na straně jedné a skutkovým stavem zjištěným v předmětné trestní věci na straně druhé (strany 8, 9 rozsudku) a přiléhavě odůvodnil, proč v projednávaném případě nelze dospět k závěru o dobrovolném napravení škodlivého následku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného PhDr. V. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková