ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.234.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 234/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 o dovoláních obviněných D. K., a P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 42 To 297/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 108/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. K. a P. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 1 T 108/2009, byli obvinění D. K. a P. K. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a odsouzeni oba shodně podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Kooperativě pojišťovně, a. s., škodu ve výši 75.628,- Kč a poškozené TESLA Jihlava, a. s., škodu ve výši 495.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dopustili tím, že společně ještě zřejmě s M. V., proti němuž je trestní řízení vedeno samostatně, po předchozí vzájemné domluvě s cílem vlastního obohacení postupně v přesně nezjištěné dny v období nejméně od 31. října 2008 do 14. ledna 2009, opakovaně nejméně ve třinácti případech, poté co vždy prošli dírou v oplocení do areálu společnosti TESLA Jihlava, a. s., v H. v J. a zde z opláštění uzamčeného skladu hutního materiálu T3 odmontovali krycí lištu a vyndali jednu z desek tvořících stěnu tohoto skladu, z tohoto vzali a jimi přistaveným motorovým vozidlem ke škodě uvedené společnosti odvezli cívky hutního materiálu z bronzu, mědi, pocínovaného bronzu a mosazi o celkové váze nejméně 3.900 kg v úhrnné hodnotě 585.000,- Kč, přičemž při posledním z těchto vniknutí do uvedeného skladu dne 14. ledna 2009 byli při tomto jednání v noci kolem 1.20 hod. přistiženi hlídkou Policie České republiky v okamžiku, kdy již měli celkem třináct cívek hutního materiálu z bronzu a pocínovaného bronzu připravených u oplocení daného areálu a u jimi vytvořeného otvoru ve stěně skladu, vše o úhrnné váze 440 kg a hodnotě 103.843,80 Kč, přičemž na útěku z tohoto místa byl obviněný D. K. danou hlídkou zadržen.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Z jejich podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 42 To 297/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obou obviněných ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění D. K. a P. K. byli podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný D. K. s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání poukazoval na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 193/04 a IV. 216/04), z níž dovozoval, že v předmětném řízení je dovolací soud povinen se zabývat tím, zda bylo skutečně prokázáno, zda se stal skutek popsaný ve výrokové části napadených rozhodnutí a zda je tento skutek důvodně kvalifikován jako trestný čin. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nebylo prokázáno, že by takový skutek spáchal, a jeho jednání není proto trestným činem. Nebylo zejména prokázáno, že by se dopustil jako spolupachatel s P. K. po vzájemné předchozí domluvě opakovaně nejméně ve 13 případech krádeže hutního materiálu s cílem vlastního obohacení. Soudy podle jeho přesvědčení neopatřily žádné přímé či nepřímé důkazy a vycházely toliko z jeho výpovědi z přípravného řízení, ze které dovodily, že mu byl znám mechanismus vniknutí do prostor areálu společnosti TESLA Jihlava, a. s. Pouze na základě této jediné informace pak soudy stanovily rozsah údajné trestné činnosti, aniž vyvrátily obhajobu obviněného, že takové množství nebyl schopen ani za pomoci třetí osoby odvézt a že se v prostorách areálu nacházel pouze jednou, když byl zadržen Policií. Nesprávné právní posouzení spatřoval dále v tom, že z provedeného dokazování spolehlivě nevyplynulo množství údajně odcizeného materiálu ani jeho hodnota, přičemž právě tyto skutečnosti jsou rozhodné pro závěry o naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudy při stanovení výše škody podle jeho mínění důsledně nerespektovaly znění ustanovení §137 tr. zákoníku a vycházely pouze z tvrzení poškozeného bez jakéhokoliv dalšího dokazování. Vytkl, že soudy se spokojily s předloženým vyúčtováním údajně vzniklé škody, aniž by byly předloženy doklady o fyzické inventuře skutečně chybějícího zboží a doklady prokazující vlastnické právo poškozené společnosti. Dovolatel se domníval, že pokud nebylo doloženo vlastnické právo k hutnímu materiálu, nelze uvažovat o tom, že by mohla být naplněna skutková podstata krádeže. Ani závěr o tom, kolik materiálu skutečně chybí, není sám o sobě způsobilý prokázat, zda veškerý chybějící materiál skutečně odcizil obviněný. Kromě nedoložení vlastnického práva, jakož i skutečně chybějícího zboží nebyla prokázána ani cena zboží. Tato byla podle dovolatele stanovena odhadem, a to přesto, že soudu nic nebránilo opatřit si znalecký posudek či odborné vyjádření. Podle obviněného skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že si přisvojil cizí věc a způsobil značnou škodu.
Rovněž obviněný P. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
I on upozornil na výše zmíněnou rozhodovací praxi Ústavního soudu a poznamenal, že dovolací soud je sice vázán skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy obou stupňů, což však současně neznamená, že by nebyl povinen zabývat se tím, zda skutková zjištění byla náležitě prokázána a následně právně kvalifikovaná v tom směru, že toto právní hodnocení má skutečně oporu v provedeném dokazování. Obviněný byl přesvědčen, že v důkazním řízení nebylo prokázáno, že by skutek spáchal nebo na něm jakkoliv participoval. Závěry soudů obou stupňů o jeho vině jsou založeny jen a pouze na nepřezkoumatelných domněnkách ohledně možnosti a podmínek provádění neodkladného a neopakovatelného úkonů, za který byla označena výpověď spoluobviněného D. K. Po připomenutí okolností zahájení trestního řízení uvedl, že spisový materiál neobsahuje žádnou zmínku a ani podklad pro splnění zákonných podmínek o tom, že výslech obviněného D. K. byl konán jako úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Obviněný P. K. dále uvedl, že trestní stíhání spoluobviněného D. K. bylo zahájeno dne 15. 1. 2009, kdy byl také za přítomnosti obhájce vyslechnut jako obviněný, přičemž vzhledem k tomu, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno až dne 30. 1. 2009, nemohl se výslechu spoluobviněného D. K. zúčastnit jeho obhájce. Spoluobviněný byl následně vyslechnut u hlavního líčení, kde však uvedl, že činu se s ním účastnily jiné osoby, nikoliv P. K. či M. V. Obviněný v návaznosti na to vyvozoval, že výpověď spoluobviněného D. K. je vůči němu nepoužitelná, poněvadž nebyla ani neodkladným či neopakovatelným úkonem, přičemž jeho vinu neprokazuje žádný jiný důkaz.
Znovu opakoval dosavadní obhajobu, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil, žádnou škodu nezpůsobil. V jeho případě došlo k porušení zásad uvedených v ustanovení §odst. 5, 6 tr. ř. Soudy přecenily výpověď spoluobviněného D. K., kterou v průběhu trestního řízení tento obviněný opakovaně měnil, v důsledku čehož je třeba na ni nahlížet jako na výpověď nevěrohodnou a nepoužitelnou. Nebyl zjištěn, zajištěn ani proveden jediný důkaz, který by spolu s dalšími objektivními důkazy ve vzájemné shodě tvořil důvěryhodný podklad pro oprávněnost a důvodnost závěru o jeho vině a odsouzení pro skutek, jehož se měl dopustit jako spolupachatel D. K., a to po vzájemné předchozí domluvě nejméně ve 13 případech odcizením hutního materiálu, navíc s cílem vlastního obohacení. Soudy ve svých závěrech vycházely pouze z výpovědi obviněného D. K. z přípravného řízení, kterou až po skončení prvostupňového řízení soud nedůvodně označil za neodkladný a neopakovatelný úkon. Dovolatel P. K. dále zpochybnil způsob a výsledek zjištění výše škody, která měla být údajně způsobena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že tato vychází pouze ze sdělení poškozeného, o jehož vlastnickém právu k hutnímu materiálu jsou důvodné pochybnosti, přičemž existují pochybnosti o množství údajně odcizeného hutního materiálu a jeho ceně.
Dovolatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, - pobočka v Jihlavě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Oba obvinění v závěru svých podání navrhli, aby jim byl výkon trestu odnětí svobody odložen.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění připustil pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, avšak taková situace v posuzované věci nenastala. Stejně tak nenastala ani další situace, zakládající možnost zásahu do skutkových zjištění, resp. do důkazního řízení (dostalo-li se do zásadní kolize s postuláty spravedlivého procesu), a to případ užití nezákonného důkazu. Stran namítané procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněného D. K. z přípravného řízení odkázal na již soudy činnými dříve ve věci zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007, podle něhož výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Pokud jde potom o konečné posouzení povahy úkonu, který byl ve stadiu přípravného řízení proveden jako neodkladný či neopakovatelný, je k závěru o jeho neodkladnosti nebo neopakovatelnosti povolán věcně a místně příslušný soud, který projednává podanou obžalobu. Dále konstatoval, že obvinění v rámci své argumentace předložené v dovolání zpochybňovali pouze řádnost dokazování (resp. jeho úplnost ve vztahu k otázce výše způsobené škody) a správnost skutkových závěrů učiněných soudy činnými dříve ve věci, tedy předkládali námitky, které již navíc uplatnili před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, a soudy činné dříve ve věci se s nimi dostatečně a odpovídajícím způsobem vypořádaly. Námitky obviněných se podle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265bi odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Oba obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v návaznosti na další důvody dovolání obsažené v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obou obviněných vyplývá, že obvinění uplatnili námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, proti procesní použitelnosti důkazů a potažmo proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Jihlavě a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě.
S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím primárně tvrdili, že se žádné trestné činnosti nedopustili a ani se na ní nijak nepodíleli (obviněný P. K.), popřípadě že rozsah trestné činy je výrazně menší (obviněný D. K.). Jako námitky skutkové nutno označit i ty, na jejichž podkladě dovolatelé vytýkali neúplnost dokazování při stanovení rozsahu trestné činnosti a výše škody. Obviněný P. K. nadto brojil proti procesní použitelnosti výpovědi spoluobviněného D. K. z přípravného řízení ze dne 15. 1. 2009 a obviněný D. K. vytkl, že nebyl opatřen žádný jiný spolehlivý usvědčující důkaz, svoji výpověď z přípravného řízení za takový důkaz odmítl označit. Výhrady obviněných tak směřovaly především proti správnosti skutkových zjištění soudů, vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, ale žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Námitky skutkové, resp. procesní povahy zpochybňující důslednou aplikaci ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již připustil, že se tato zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž nezbyté také je, aby dovolatel tuto vadu jasně vytkl; o takovou situaci se však nejedná. Námitky obviněných tvořily součást jejich dosavadní obhajoby a soudy se s nimi již opakovaně vypořádávaly a jejich závěry považuje za správné i Nejvyšší soud.
Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud v daném kontextu při hodnocení důkazů postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, o jaké důkazy opřely závěry o vině obou obviněných a jak se vypořádaly s otázkou stanovení výše způsobené škody, pakliže toto zjištění opřely o sdělení poškozené společnosti TESLA Jihlava, a. s., výpověď svědka T. M. a zejména o výpověď obviněného D. K. z přípravného řízení.
Prvostupňový soud opřel závěr o vině obviněných D. K. a P. K. především o výpověď obviněného D. K. z přípravného řízení ze dne 15. 1. 2009 (č. l. 242 – 247), kterou učinil v přítomnosti svého obhájce a v níž tento obviněný detailně popsal vnikání do objektu poškozené společnosti, četnost a okolnosti týkající se odcizování a odvozu hutního materiálu z areálu TESLY Jihlava, a. s., způsob, jakým bylo odcizené zboží přeměněno na kovový odpad, a jaké prostředky v důsledku takového jednání každý z pachatelů získal. S jeho výpovědí pak korespondovaly nálezy předmětů patřících poškozené společnosti (proložky, karton se štítkem s identifikačním kódem a část odcizeného metalického pásku) v garáži, kterou měl pronajatou obviněný P. K., a také matice, jimiž byla přimontována lišta, desky vyplňující otvor, kterým obvinění vnikali do objektu, jež tento obviněný dobrovolně vydal po svém zadržení (č. l. 197, 198). Soud rovněž vyložil, proč neuvěřil výpovědi svědkyně M. Č. a proč nepovažoval za nezbytné vyslechnout M. V.
Při stanovení výše škody měl k dispozici vyčíslení škody poškozenou společností TESLA Jihlava, a. s., ve vztahu k níž nevznikly žádné pochybnosti o vlastnictví odcizených kovů, neboť tyto byly odcizeny ze skladu této společnosti, přičemž se jednalo o výrobní materiál právě tohoto podniku. Z vyčíslení se podávalo, že poškozené společnosti bylo odcizeno celkem 7.809,5 kg hutního materiálu v celkové hodnotě 1.801.196,90 Kč a poškozeno bylo celkem 440 kg hutního materiálu v ceně 103.843,- Kč. Takto stanovenou výši způsobené škody však soud obviněným nepřičítal. Pokud šlo o odcizené množství kovového materiálu a jeho hodnotu, vycházel soud ve prospěch obviněných z minimálního množství odcizených hutních materiálů vyplývajícího z výpovědi obviněného D. K. z přípravného řízení. Ten v podstatě doznal, že k odcizení kovů došlo nejméně ve třinácti případech, přičemž vždy odcizili nejméně 300 kg takového materiálu, tj celkem 3.900 kg. Vyjádřením pověřeného zaměstnance společnosti TESLA Jihlava, a. s., T. M. byla doložena cena nejlevnějšího z odcizených kovů na částku 150 Kč/kg (což v zásadě koresponduje s nákupními cenami na fakturách za nakoupené zboží na č. l. 20 a násl. i vyčíslení na č. l. 269 – 270). Soud prvního stupně konstatoval, že tento postup stanovení výše škody je postupem podle zásady in dubio pro reo. S výpovědí obviněného D. K. ohledně množství odcizovaného hutního materiálu pak korespondovalo zjištění, že při posledním útoku bylo k odvozu z areálu Tesly Jihlava, a. s., připraveno celkem 440 kg, z čehož plyne, že bylo reálné zmocnit se ve 13 případech právě toho množství materiálu, které soud stanovil, a že jeho úvahy nekolidovaly se zásadou in dubio pro reo. Soud prvního stupně v této souvislosti ostatně upozornil na výpověď obviněného D. K. v té části, v níž uváděl, že v době, kdy došlo ke snížení výkupních cen, odváželi větší množství kovů. Odvolací soud považoval tyto úvahy za správné.
Dovolací soud není povolán zasahovat do způsobu hodnocení těchto důkazů. Aniž by zpochybňoval, že je třeba, aby si pro stanovení výše škody orgány činné v trestním řízení opatřily potřebné důkazy, pro úplnost toliko dodává, že důkazy, o něž je možné či nutné opřít své úvahy o výši škody, jsou odvislé od konkrétních okolností činu a nelze a priori odmítnout jako nepostačující jiné důkazy než jen fyzickou inventuru materiálu a ocenění provedené na podkladě jejího výsledku odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem. V daném případě byla poškozené společnosti jistě způsobena daleko větší škoda, než je kladeno za vinu obviněným. Soudy při respektování zásady trestního řízení in dubio pro reo nepochybily, když při stanovení výše škody vycházely jen z prokázaných zjištění (doznaných okolností) a z nejnižší ceny za jeden kg odcizeného hutního materiálu. Že rozsah dokazování nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Stejně tak nenastala ani další situace, zakládající možnost zásahu do skutkových zjištění, a to případ užití nezákonného důkazu coby podklad pro rozhodnutí o vině obviněného, jak správně uvedl ve vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství. Obviněný P. K. námitku procesní nepoužitelnosti výpovědi obviněného D. K. vznesl již v předchozích fázích řízení, soudy obou stupňů se s ní náležitě vypořádaly a jejich závěry jsou správné.
Odvolací soud po uvedení základních postulátů týkajících se neodkladných a neopakovatelných úkonů zdůraznil, že policejní orgán nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel nebo zda bude takový známý pachatel zadržen nebo bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního přípravného řízení, a proto lze považovat výslech obviněného zpravidla za neodkladný úkon ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nebylo zahájeno trestní stíhání, a to za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti. Tento obviněný musí být znovu vyslechnut i po sdělení obvinění dalším spoluobviněným, nejpozději pak v hlavním líčení, aby tito spoluobvinění mohli vyjádřit své případné námitky proti skutečnostem uvedeným ve výpovědi obviněného, která byla provedena ve vztahu k ostatním obviněným jako neodkladný úkon.
Soud druhého stupně též konstatoval, že spoluobviněný P. K. byl k výpovědi D. K. z přípravného řízení vyslechnut v průběhu hlavního líčení, takže byly splněny podmínky pro použití výpovědi obviněného D. K. z přípravného řízení ze dne 15. 1. 2009 jako důkazu v trestním řízení. Ohledně tohoto obviněného pak byly splněny podmínky pro použití protokolu o jeho výpovědi ze dne 15. 1. 2009 v řízení před soudem (viz ustanovení §207 odst. 2 tr. ř.). Toto ustanovení trestního řádu je podle soudu druhého stupně nutno vykládat tak, že se jedná o zahájení trestního stíhání vůči obžalovanému, v souvislosti s jehož výslechem je protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení čten, a nikoli o zahájení trestního stíhání vůči ostatním spoluobviněným, kteří budou vyslýchání později, přičemž obhájci budou moci v těchto případech uplatnit svá oprávní k účasti na zmíněném úkonu až dodatečně.
V průběhu řízení před soudem byla oběma obviněným předestřena výpověď obviněného D. K. ze dne 15. 1. 2009, čímž jim byla dána možnost se k této výpovědi vyjádřit, a nemohlo tak dojít k porušení procesních práv daných trestním řádem. Odvolací soud proto nepřisvědčil námitce obviněného P. K.
Závěry, které odvolací soud učinil ve vztahu k výpovědi obviněného D. K. ze dne 15. 1. 2009, označil-li ji jako neodkladný úkon, jsou správně a jsou v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu, jak na to výstižně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1392/2007 skutečně konstatoval, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, vůči nimž do té doby nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky (např. nebyli známi, byli na útěku apod.), a to za podmínky, že obviněný při takovém výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, nebo zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu .
V době výslechu obviněného D. K. dne 15. 1. 2009 sice byla jména podezřelých (později spoluobviněných) orgánům činným v trestním řízení známa, avšak v daný moment byly tyto osoby mimo jejich dosah, přičemž nebylo jisté, zda se je podaří zadržet a zajistit pro účely trestního řízení. Nejvyšší soud má za to, že soudy obou stupňů zcela správně nahlížely na výpověď obviněného D. K. z přípravného řízení jako na úkon neodkladný a v důsledku toho za procesně použitelný vůči obviněnému P. K. Nic na tom nemění ani zjištění, že v protokolu o výpovědi jmenovaného obviněného není zaznamenáno, že jde o neodkladný úkon. Jakkoliv je žádoucí a je třeba, aby policejní orgán v protokolu o provedení neodkladného úkonu vždy uvedl, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný považován (§160 odst. 4 tr. ř.), nic to nemění na tom, že je to jedině soud, kdo autoritativně rozhodne o skutečné povaze úkonu. V zásadě tedy není na překážku, aby i přes pochybení a nedostatky policejního orgánu soud označil procesní úkon jako neodkladný, byť v protokole o provedení úkonu takto označen s odpovídajícím odůvodněním nebyl.
Dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných o odložení výkonu rozhodnutí, které učinili v závěru dovolání, poněvadž obvinění nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková