ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.304.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 304/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 To 447/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 158/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 3 T 158/2009, uznal obviněného J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným v bodě 1. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a v bodech 1. a 3. ( v důsledku zřejmé písařské chyby je na str. 2 citovaného rozsudku nesprávně uvedeno „v bodech 1 a 2“ ) pokračujícím trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu podle §283 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 4. rozsudku, neboť dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem.
Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 6 To 447/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 7. 2010, č.j. 3 T 158/2009-808, ve výroku o vině pod body 1., 2., 3. a ve výroku o trestu (v odsuzující části) a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že
„1. v přesně nezjištěné době mezi 23:30 hod. dne 15.06.2009 až 00:00 hod. dne 16.06.2009 v O., okres K., J., v prostorách herny M. za přítomnosti nejméně tří osob přistoupil k poškozené P. H., a bezdůvodně a nečekaně ji udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, uchopil ji za ruku a s příslibem odvozu autem domů ji vyzval k odchodu z herny a mezi dveřmi ji vystrkal ven, kde poškozená s obžalovaným na jeho výzvu nastoupila do osobního vozidla Audi A6, combi, světlé barvy, které řídil J. S., kterému obžalovaný přikázal, aby s nimi jel do J., s čímž poškozená nesouhlasila a trvala na odvozu do místa svého bydliště v O., což obžalovaný nerespektoval a proti vůli poškozené jí neumožnil opustit vozidlo a zabránil pokusu poškozené během jízdy vystoupit z vozidla a odebral jí mobilní telefon, aby nemohla volat policii, a po příjezdu do J., okres K., na n. R. před domem vyzval poškozenou P. H., aby vystoupila, a následně ji proti její vůli odvedl do bytu ve druhém patře uvedeného domu a až do ranních hodin dne 16. 6. 2009 jí nedovolil z bytu odejít,
2. následně po jednání uvedeném v bodě 1) výroku rozsudku v J., okres K., n. R., v domě v bytě ve druhém patře neoprávněně poskytl zdarma drogu pervitin v množství nejméně 0,2 gramu poškozené P. H. a vyzval ji k aplikaci drogy, což poškozená učinila a tohoto jednání se dopustil přesto, že není držitelem zvláštního oprávnění Ministerstva zdravotnictví ČR k nakládání s omamnými látkami a přípravky, které je k této činnosti vyžadováno dle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a pervitin obsahuje metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka“ .
Soud druhého stupně jednání popsané pod bodem 1. právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., a jednání popsané pod bodem 2. jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy obviněnému uložil podle §283 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Čapka proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení popřel, že by se skutků kladených mu za vinu dopustil. Namítl, že soud jednak nesprávně zhodnotil důkazy, jednak další navrhované důkazy neprovedl. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. následně provedl rozbor a subjektivní hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí M. F., P. Č., J. K., J. G. ml., L. K., J. G. st., M. V., M. O., R. H., V. L., L. T. a L. G. Soudu prvního stupně dále vytkl, že zamítl návrhy na provedení dalších důkazů spočívajících především ve výsleších některých svědků, jakož i to, že se ztotožnil se závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ohledně osobnostních rysů poškozené. Ke svému jednání v herně uvedl, že toto – vzhledem k nepatrnému stupni společenské nebezpečnosti – vykazovalo pouze znaky přestupku, nikoli trestného činu.
V souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 2. rozsudku obviněný opět zpochybnil věrohodnost některých svědeckých výpovědí, zejména pak poškozené P. H., přičemž navrhl přibrání jiného soudního znalce z oboru psychologie za účelem zkoumání věrohodnosti poškozené.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí, případně aby u skutku pod bodem 2. po zrušení rozsudku sám ve věci rozhodl tak, že se (obviněný) podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, avšak vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se zejména o ty výhrady, jejichž prostřednictvím zpochybňoval postup soudu, jenž zamítl návrhy na provedení dalších důkazů spočívajících ve výsleších některých svědků, jakož i to, že soud se ztotožnil se závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, ohledně osobnostních rysů poškozené. Z hlediska uplatněného (ale ani žádného jiného) dovolacího důvodu nebylo možné považovat za relevantní ani výhrady, v jejichž rámci obviněný hodnotil jednotlivé svědecké výpovědi a další ve věci provedené důkazy, případně rozváděl svoji polemiku s nimi či navrhoval provedení důkazů nových.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je (s jistou mírou tolerance) pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Jednalo se o výhradu vztahující se k nízkému stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání popsaného v bodě 1. napadeného rozsudku, konkrétně té jeho části, která se odehrála v herně M.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době, kdy se obviněný činu dopustil) spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin [srov. §4 písm. a), b) tr. zák.].
Pro srozumitelnější uchopení dovolacími námitkami dotčené problematiky společenské nebezpečnosti trestného činu výtržnictví v té podobě, v jaké je kladen obviněnému za vinu, je nezbytné zabývat se (alespoň rámcově) také jeho formální stránkou.
Smyslem citovaného ustanovení je chránit klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Formy výtržnického jednání však musí narušovat občanské soužití (jmenovaný trestný čin je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití) hrubě, tj. ve zvýšené míře, takže méně závažné projevy narušení tohoto soužití nemohou postačovat. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu či nikoliv, je rozhodující jak znění skutkové věty výrokové části rozsudku, tak znění tzv. věty právní. Právě z této právní věty se přitom podává, že soud považoval za naplněné ty formální znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný „... dopustil se veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného“ .
Trestný čin je spáchán veřejně , jestliže je spáchán: a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před více než dvěma osobami současně přítomnými. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod.
Není pochyb, že v posuzovaném případě právní věta koresponduje se skutkovou větou výroku rozsudku soudu druhého stupně, v níž jsou popsány pohyby, gesta a jiné projevy fyzické povahy, jimiž obviněný působil na poškozenou P. H. (srov.: „… v prostorách herny M. za přítomnosti nejméně tří osob … bezdůvodně a nečekaně ji udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, uchopil ji za ruku a s příslibem odvozu autem domů ji vyzval k odchodu z herny a mezi dveřmi ji vystrkal ven,…“ ). Uvedené formální zákonné znaky skutkové podstaty tedy naplněny byly.
Rozhodujícím kritériem pro posouzení míry závažnosti narušení veřejného klidu a pořádku, pro nějž je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, je zákonem současně vyžadovaný materiální znak, který byl (v době spáchání činu) jako tzv. stupeň nebezpečnosti pro společnost obecně formulován v ustanovení §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.
K tomu je zapotřebí (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný. P rávní závěry soudů o materiální stránce projednávaného činu přitom musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom nutné uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. trest.).
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že nejen formální, ale i materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Obviněný se jednání, v němž byl soudy nižších stupňů shodně spatřován trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., dopustil v prostorách herny v pozdních večerních, resp. časných nočních hodinách za přítomnosti nejméně tří osob. Tím naplnil výše specifikované formální znaky předmětné skutkové podstaty, jak již bylo rozvedeno shora. Pro naplnění jejího materiálního znaku spočívajícího ve vyšším než nepatrném stupni společenské nebezpečnosti pak svědčí zjištění, která soudy dříve činné ve věci učinily (byť je rozvedly převážně až v rámci úvah o druhu a výši trestu ukládaného obviněnému).
Ačkoli by jednání obviněného popsané v bodě 1. odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně spadající časově do doby mezi 23:30 hodin dne 15. 6. 2009 a 00:00 hodin dne 16. 6. 2009 a místně do prostor herny M. – pokud by stálo osamoceně bez kontextu s další bezprostředně navazující trestnou činností – mohlo vzbuzovat pochybnosti ohledně dosažení potřebného stupně společenské nebezpečnosti, nelze s přihlédnutím k dalším okolnostem případu dovolatelově argumentaci přisvědčit. Z časové souslednosti jednání obviněného je totiž zřejmé, že tato jeho výseč byla pouze jakýmsi předstupněm další, na ni takřka bezprostředně navazující trestné činnosti (soudy právně kvalifikované jednak jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a jednak jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku). Jak již bylo výše uvedeno, obviněný se v posuzované věci dopustil hned tří trestných činů, přičemž společenská nebezpečnost jeho jednání je dále zvyšována především jeho osobnostními rysy a trestní minulostí [již dříve byl opakovaně soudně trestán pro trestnou činnost násilného charakteru (trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.), kdy z prozatím posledního výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 14. 6. 2009, tedy pouhý jeden den před tím, než se dopustil nyní posuzované trestné činnosti]. Podle rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry učiněnými v tomto směru se bezezbytku ztotožnil také soud odvolací, se navíc jedná o speciálního recidivistu s výraznými sklony k násilné trestné činnosti, na nějž dosavadní tresty neměly žádný výchovný účinek. Třebaže soudy se těmito hledisky zabývaly a řídily zejména při svých úvahách o druhu a výši trestu, lze je v tomto konkrétním případě bez dalšího vztáhnout také na otázku naplnění materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech a strany 8 a 9 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni).
Jelikož soudy obou instancí přihlédly ke všem podstatným okolnostem posuzovaného případu a v odůvodněních svých rozhodnutí je náležitě zhodnotily a vysvětlily, Nejvyšší soud považuje jejich závěry o tom, že skutkem popsaným v napadeném rozsudku soudu prvního stupně dovolatel naplnil všechny (nejen formální, ale i materiální) znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za správné. Napadené usnesení ani předcházející rozsudek v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a