ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.377.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 377/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného JUDr. P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 314/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 110/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 T 110/2006, byl obviněný JUDr. P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 29. 2. 2000 využil dlouholetých přátelských vztahů a jako jednatel obchodní společnosti VETA-REAL, s. r. o., se sídlem P., a kupující, vylákal před Obvodním úřadem městské části P. podpis kupní smlouvy datované dnem 29. 2. 1999, kterou i sám vyhotovil, na prodej nemovitostí v této smlouvě specifikovaných, od Ing. V. K., jako prodávajícího, za částku 2.000.000,- Kč, přičemž věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té době již znatelných projevů duševní poruchy, demence, schopnost poškozeného Ing. V. K. činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a tedy i svobodnou vůli, protože podle závěrů ústavního revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, Psychiatrického centra P., poškozený nejméně od roku 1999 trpěl povšechnou arteriosklerózou cév, přičemž postižení mozkových cév způsobilo, že již v roce 1999 u něj docházelo postupně k trvalým psychickým změnám, mozková tkáň byla méně odolná vůči zátěži, a proto i běžné infekce vyvolaly sice přechodné, ale závažné duševní poruchy v podobě stavů zmatenosti, ty sice odezněly, avšak základní arteriosklerické onemocnění bylo nezvratné a nadále progredovalo, stával se zapomětlivým, špatně si vybavoval vzpomínky, neuvědomoval si některé situace a okolnosti, nevyznal se ve složitějších situacích, stával se nesoběstačným, tyto trvalé psychické poruchy se prohlubovaly každým dalším prodělaným stavem zmatenosti, a tedy i v kritické době, dne 29. 2. 2000 poškozený trpěl duševní poruchou, demencí, ať již původu arteriosklerotického nebo nemocí Alzheimerovou, a v únoru 2000 šlo o středně těžký stupeň duševního postižení, v důsledku této duševní poruchy, ve zjištěné hloubce nebyl Ing. V. K. schopen vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a podle závěrů ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, Fakultní nemocnice M. u poškozeného se v letech 1999 až 2001 postupně zhoršovaly projevy závažného a postupujícího ložiskového i difusního chorobného postižení mozkové tkáně organické povahy, a v důsledku organicky podmíněného postižení mozku se u Ing. V. K. projevovaly: kolísavé a horšící se poruchy vědomí, myšlení, paměti i konání, poruchy volních a rozhodovacích schopností, poruchy nálady, poruchy hybnosti a jemné regulace pohybů, doprovázené mimovolním třesem, stavy zmatenosti a stavy apatie, recidivující komatózní stavy, a v období mezi listopadem 1999 a dne 14. 1. 2000 došlo i k výraznému a objektivně dokumentovanému zhoršení psychického stavu a nárůstu projevů postižení nervového systému; kognitivní a rozpoznávací schopnosti Ing. V. K. v období od počátku ledna 2000 do 29. 2. 2000 byly již v důsledku závažného a nezvratně postupujícího onemocnění mozku a dalších chorob tak narušeny, že dne 29. 2. 2000 nebyl schopen rozhodovat o vážných majetkově-právních opatřeních, ani nebyl schopen provádět právní úkony a uzavírat právní smlouvy, a obviněný také předstíral zaplacení kupní ceny 2.000.000,- Kč do rukou poškozeného, když současně téhož dne, 29. 2. 2000, vylákal před Obvodním úřadem městské části P., podpis poškozeného pod text označený jako „čestné prohlášení“ o uhrazení kupní ceny 2.000.000,- Kč kupujícím, společností VETA-REAL, s. r. o., v hotovosti při podpisu smlouvy, a rovněž téhož dne 29. 2. 2000 také vylákal před Obvodním úřadem městské části P. i podpis poškozeného na návrh na povolení vkladu vlastnického práva pro obchodní společnost VETA-REAL, s. r. o., k nemovitostem na základě shora uvedené smlouvy, a Katastrální úřad B., rozhodnutím pod č. j. V11-999/2000, povolil vklad práva a právní účinky vkladu vznikly dne 29. 3. 2000, uvedeným jednáním se tak obviněný obohatil o částku nejméně 2.000.000,- Kč ke škodě poškozeného Ing. V. K., který zemřel dne 26. 7. 2001.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, během níž byl obviněný povinen podrobit se dohledu úředníka Probační a mediační služby. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 4.000.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 7 To 314/2010, rozhodl o odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek zrušil toliko ve výrocích o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a jinak jej ponechal beze změny.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Skácela proti uvedenému usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu proti právní kvalifikaci namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný předstíral zaplacení kupní ceny, když obviněný ani nebyl osobou ze smlouvy povinnou kupní cenu zaplatit. Pokud kupní cena byla zaplacena, nelze případ kvalifikovat jako podvod, neboť by se narušil kauzální nexus mezi uvedením v omyl a obohacením, tedy nebyla by naplněna objektivní stránka trestného činu. Dovolatel popřel, že by v době uzavření kupní smlouvy věděl, že zdravotní stav poškozeného vylučoval způsobilost činit právní úkony, neboť neexistoval znalecký posudek o zdravotním stavu poškozeného. Obviněný byl v denním styku s manželkou poškozeného, která ho na duševní stav svého manžela neupozornila, a tato okolnost nebyla zřejmá ani z toho, že obviněný býval hospitalizován. Ze znaleckých posudků pořízených pro účely trestního řízení vyplynulo, že laik nemusel poznat, že Ing. V. K. trpěl nemocí způsobující duševní poruchu, v jejímž důsledku mohl být nezpůsobilý k právním úkonům. Obviněnému nebylo možné klást za vinu, že poškozeného uvedl v omyl, ale jen to, že využil omylu poškozeného. Obviněný rovněž namítl, že znalecké posudky byly neúplné, neboť neurčily, v jakém konkrétním stadiu nemoci se poškozený při podpisu kupní smlouvy nacházel ani nebylo konkretizováno, o jaký typ nemoci se mělo jednat. Z posudků naopak vyplynulo, že duševní stav poškozeného kolísal, a proto v době podpisu smlouvy ji mohl tento uzavřít z vlastní vůle a v souladu se zákonem. Dovolatel upozornil na to, že v posuzované době (uzavírání kupní smlouvy) nikdo duševní poruchu poškozeného nepozoroval a ani zdravotnická zařízení, ve kterých se nacházel, nepodala návrh na zbavení svéprávnosti, přičemž také nikdo nezpochybňoval uzavření kupní smlouvy a zaplacení kupní ceny. Ve vztahu ke znaku obohacení dovolatel zdůraznil, že svědkyně O. K., manželka poškozeného o věci před soudem vypovídala ve dvou výpovědích odlišně, když ve druhé výpovědi popřela svá tvrzení dříve učiněná o tom, že kupní cena zaplacena byla, a zdůraznila, že z ní uhradili dluhy, a že je tedy podle ní vše v pořádku, neboť částku 2.000.000,- Kč dostali. Svědkyně O. K. vlastnila 49 % obchodního podílu společnosti VETA-REAL, a díky této účasti se tak stala vlastníkem nemovitosti, kterou její manžel společnosti prodal. Dovolatel později svědkyni vyplatil a zavázal se jí k rozsáhlému majetkovému plnění. Když následně změnila výpověď, podstatně zhodnocené nemovitosti se dostaly do dědického řízení, zatímco vypořádání jejího obchodního podílu zůstalo nedotčeno. Soudy proto měly iniciovat trestní stíhání O. K., neboť ze závěrů uvedených v rozhodnutí vyplývá podezření, že se dopustila podvodu, či se na něm aktivně podílela.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 věta druhá tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve shrnula jeho obsah a s ohledem na něho a podmínky, za nichž lze dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, shledala, že se obviněnému nepodařilo podchytit žádnou právní námitku, neboť veškeré výhrady směřoval proti učiněným skutkovým zjištěním. Jestliže zpochybňoval subjektivní stránku, činil tak jen se zřetelem na skutkový stav věci tím, že nevěděl, že poškozený je ve stavu, který vylučuje jeho způsobilost být účastníkem právních vztahů. Z provedeného dokazování vzešlá skutková zjištění vycházejí především z druhé výpovědi svědkyně O. K., která zcela věrohodně popsala motiv, který ji vedl k nepravdivé výpovědi v přípravném řízení i v řízení před soudem. Tato výpověď je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy (výpovědi svědkyň M. H., MUDr. Y. K., znalecké posudky). Protichůdnost těchto skupin důkazů soudy překlenuly logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami. Státní zástupkyně za formální vadu označila, že soud v právní větě rozsudečného výroku o vině nesprávně vyjádřil alternativu, že obviněný obohatil sebe (ačkoli obohatil společnost VETA-REAL) a že poškozeného podvedl tím, že využil jeho omylu. Tato pochybení však nebyla zásadního charakteru, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud, zda obviněným uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o něž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedená dikce svědčí o tom, že z tohoto dovolacího důvodu není možné přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nutné je též připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).
Jak z obsahu podaného dovolání plyne, obviněný v části svých výhrad uplatnil námitky, které s uvedeným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným, ve smyslu §265b tr. ř. nekorespondují, protože jimi vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních zejména proto, že se nespokojil s tím, na základě jakých důkazů soudy skutkový děj vymezily. Mimo jakékoli zákonné vymezení dovolacích důvodů brojil proti některým závěrům znalců týkajícím se průkaznosti duševního stavu poškozeného a jeho projevů navenek, a proti tomu, jakým způsobem soudy posoudily výpověď svědkyně O. K. Za nesprávné považoval, že uvěřily její v pořadí druhé výpovědi učiněné při hlavním líčení, a nikoliv těm skutečnostem, které uvedla v přípravném řízení a v první výpovědi u hlavního líčení, a proto shledaly, že nedošlo k úhradě částky 2.000.000,- Kč.
Těmito výhradami obviněný označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod nenaplnil, a proto z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával. Jen pro úplnost však považuje za vhodné zdůraznit, že způsob, jímž především soud prvního stupně posuzoval věrohodnost výpovědi svědkyně O. K., nevzbuzuje žádné pochybnosti, neboť tento soud se především této okolnosti pečlivě věnoval a dostatečně srozumitelně, jasně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností a úvah dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi jmenované svědkyně při druhém hlavním líčení, zatímco výpověď předešlou považoval za nevěrohodnou, učiněnou pod nátlakem obviněného. Odvolací soud se touto otázkou rovněž zabýval a postup soudu prvního stupně z hledisek §2 odst. 5, 6 tr. ř. přezkoumával. Oba soudy své závěry logicky a srozumitelně vysvětlily. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně této okolnosti bylo učiněno v souladu se všemi zákonnými postupy a pravidly a nevykazuje žádné známky libovůle ani jednostranného či neodpovědného posuzování, a proto Nejvyšší soud neshledal důvody pro extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzení věci.
Námitkou, která nemá právní povahu a nelze ji tak pod dovolací důvod rovněž podřadit, je výhrada obviněného, že nevěděl o stavu, v jakém se poškozený v době jeho činu nacházel. I tato skutečnost byla oběma soudy důkladně zkoumána, a bylo především na ni zaměřeno provedené dokazování, jehož výsledky jsou mimo jiné i součástí skutkových zjištění, v němž je podrobně rozvedeno, jaký byl zdravotní stav poškozeného. Kromě této skutečnosti soudy obou stupňů též posuzovaly, jak obviněný byl se stavem poškozeného seznámen. S ohledem na to, že jde o skutečnost, která má pro posouzení trestného jednání obviněného podstatný význam, Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání považuje za vhodné zdůraznit, že objektivně bylo provedeným dokazováním konkretizováno, jak se stav poškozeného fakticky projevoval navenek. Bylo zjištěno, že i medicínsky nevzdělaným osobám bylo zřejmé, že poškozený trpí zjevným postižením nervového systému, a bylo patrné, že není schopen relevantně se skutečností projevovat svou vůli (srov. např. stranu 19 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Lze jen pro dokreslení situace zdůraznit, že poškozený mimo další podrobně rozvedené skutečnosti z důvodu šedého zákalu i špatně viděl, a plánovaná oční operace však byla pro jeho velmi špatný psychický stav odvolána.
Nejvyšší soud má tedy zato, že soudy dostatečně objasnily nejenom psychický stav poškozeného, ale rovněž i to, že obviněný byl s jeho stavem dostatečně obeznámen a věděl tedy, že poškozený není schopen vnímat dopady svého jednání, neboť byl „jako dítě“, dementní, což bylo na jeho chování patrné i bez znaleckého zkoumání (viz strana 20 rozsudku soudu prvního stupně). Lze též připomenout úvahy, jež ve stejném duchu a v souladu se závěry soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí na straně 4 - 6 rozvedl odvolací soud.
Obviněný v dovolání již relevantně s označeným dovolacím důvodem poukazoval na nedostatky právní povahy, za něž lze považovat výhrady týkající se subjektivní stránky a naplnění znaku uvedení v omyl. Z pohledu těchto výhrad Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo dovolání podáno opodstatněně.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že pachatel "ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak značnou škodu“. Je patrné, že soudy vycházely z toho, že obviněný naplnil z možných alternativních znaků „uvede někoho v omyl“, „využije něčího omylu“, „zamlčí podstatné skutečnosti“ jeho podobu „uvedení v omyl jiného“. O tento znak jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přim. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.).
O takovou skutečnost však v projednávané věci nešlo, neboť, jak ze skutkových zjištění plyne, obviněný čin spáchal tím, že „využil dlouholetých přátelských vztahů s poškozeným…. věděl, že závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té době již znatelných projevů duševní poruchy, demence, schopnost poškozeného Ing. V. K. činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a tedy i svobodnou vůli…..vylákal před Obvodním úřadem městské části P., podpis poškozeného pod text označený jako „čestné prohlášení“ o uhrazení kupní ceny 2.000.000,- Kč kupujícím, společností VETA-REAL, s. r. o., a rovněž vylákal před Obvodním úřadem městské části P. i podpis poškozeného na návrh na povolení vkladu vlastnického práva pro obchodní společnost VETA-REAL, s. r. o., …..“
Z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že nelze dovodit, že by obviněný sám předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podle skutkových zjištění však podvodné jednání obviněného nesměřovalo vůči poškozenému, neboť ten pro svou psychickou dekompenzaci a neschopnost vlastními smysly dostatečně vnímat dopad činů, jež konal, nebyl dostatečně nadán vlastní vůlí, a tedy vůči němu obviněný nemohl podvodně jednat, neboť u osoby, která je součástí podvodného jednání je nezbytné, aby byla schopna registrovat okolnosti, které jsou jí jako reálné předkládány, což u poškozeného pro jeho špatný psychický zdravotní stav nebylo možné.
Podvodné jednání obviněného však směřovalo ve vztahu k orgánům, jež byly na činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat převod majetku, o nějž se zde především jednalo. Tímto úřadem byl zejména Obvodní úřad městské části P., před nímž obviněný zneužil psychický stav poškozeného k tomu, aby vylákal jeho podpis na kupní smlouvě o převodu nemovitostí, rovněž před ním vylákal od poškozeného podpis na čestné prohlášení o uhrazení kupní ceny a též i podpis na návrh na povolení vkladu vlastnického práva. Tím obviněný docílil toho, že Katastrální úřad B., rozhodnutím pod č. j. V11-999/2000, povolil vklad práva.
Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k oběma těmto úřadům, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a jeho podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné vůle, ale jen „nástrojem“ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti využil a před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z vlastního rozhodnutí, ač tomu tak nebylo. Obviněný tak zamlčel podstatné skutečnosti, resp. neuvedl při svém podvodném jednání okolnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k zamýšlenému plnění, resp. převodu majetkového práva z poškozeného na společnost obviněného, došlo.
Pokud osoba, která převádí na jinou osobu svůj majetek a nejedná přitom ze své svobodné vůle, ale činí-li tak z zvůle jiného, jde o velmi závažný zásah do oprávněných zájmů této osoby, resp. jejich majetkových práv.
Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedený trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. naplnil v alternativě, že „zamlčel podstatné skutečnosti“.
Tento závěr plně koresponduje s tím, že mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud při tomto zjištění konstatoval, že i přesto, že soud prvního stupně shledal naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu u několika možných alternativních znaků pro jiný znak, než Nejvyšší soud, nejde o takovou skutečnost, která by měla za následek nesprávné právní posouzení. Byť Nejvyšší soud shledal, že je u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. namísto „uvedení v omyl“ naplněn znak „zamlčení podstatné skutečnosti“, je i přes tuto změnu stále naplněna po objektivní stránce skutková podstata tohoto trestného činu. Volba jiného z více možných v zákonném ustanovení nabízejících se znaků nebrání závěru o správnosti použité právní kvalifikace. Proto Nejvyšší soud i přes shora rozvedené závěry, jen upřesnil již jinak správné závěry soudů nižších stupňů.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Jak je již výše opakovaně uvedeno, z důkazů ve věci provedených je zřejmé, že jednání dovolatele spočívalo v tom, že obviněný znal poškozeného delší dobu, byl si vědom jeho špatného zdravotního stavu a duševní poruchy, využil tak jeho bezbrannosti, a vylákal před Obvodním úřadem městské části P. podpisy kupní smlouvy, „čestného prohlášení“ o uhrazení kupní ceny a na návrhu na povolení vkladu vlastnického práva, a předstíral zaplacení kupní ceny do rukou poškozeného, aniž by takovou částku poškozenému nebo po jeho smrti manželce poškozeného uhradil. Obviněný tedy jednal zcela cíleně a záměrně činil všechny uvedené kroky k tomu, aby sebe či svou společnost obohatil a způsobil tak poškozenému, event. jeho nástupcům škodu. Jde tedy o vědomé a chtěné jednání vykazující znaky přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Na podkladě všech těchto právních závěrů, jež vycházejí ze správně zjištěných skutkových okolností, je rovněž patrné, že soudy nepochybily ani v případě posouzení subjektivní stránky předmětného činu obviněného.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci, k níž soudy obou stupňů dospěly, byť se shora uvedenou výhradou, za správnou. Posouzení činu obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo zcela v souladu se všemi zásadami a pravidly u tohoto trestného činu vytýčenými zákonem i soudní praxí. Námitky obviněného byly shledány jako zjevně neopodstatněné, a proto bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 27. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová