ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.479.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 479/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 4 Tmo 99/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 18/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. 1 Tm 18/2009, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v přesně nezjištěné době, v období od 25. 4. 2009 do 3. 5. 2009, v bytě v I. patře domu na adrese P., V., pohlavně zneužil nezletilého tím způsobem, že jej při koupání ve dvou případech osahával na přirození, přičemž u obviněného přitom došlo ke ztopoření pohlavního údu“ .
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a uložil mu za ně podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), trestní opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu uložil podle §21 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. za použití §72 odst. 3 tr. zák. ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 4 Tmo 99/2010, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným, že
„v přesně nezjištěné době v květnu 2009, v bytě v prvním patře domu na adrese P., V., pohlavně zneužil nezletilého tím způsobem, že nezletilého nejméně ve dvou případech osahával na přirození, přičemž u mladistvého došlo ke ztopoření pohlavního údu“ .
Takto popsané jednání mladistvého soud druhého stupně právně kvalifikoval jako provinění pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zák. č. 140/1961 tr. zák. a uložil podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň mu podle §21 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. za použití §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné opatření, a to ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní.
Mladistvý ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Stanislava Němce podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel předně vytknul napadenému rozsudku jeho nedostatečné odůvodnění, které ve svém důsledku zakládá jeho nepřezkoumatelnost, neboť z něho nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je rovněž přesvědčen, že strohé odůvodnění předmětného rozsudku zasahuje také do ústavní roviny základních práv a svobod, zejména je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný v tomto kontextu vznesl výhradu proti postupu odvolacího soudu, který hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně, aniž by je sám znovu provedl, a na jejich základě poté upravil skutková zjištění. Poukázal na to, že soudy obou stupňů odlišně vyhodnotily výpověď svědků L. B. a E. K., přičemž soud druhého stupně k odstranění případných pochybností žádného z těchto svědků opětovně nevyslechl. V tomto jeho postupu obviněný shledal porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení.
Dovolatel dále uvedl, že v řízení nebyl prokázán skutek, z nějž byl obžalován, neboť jednání popsané v obžalobě a následně v odsuzujícím rozsudku nevyplývá ze svědeckých výpovědí. Vyslovil přesvědčení, že oba soudy nižší instance pochybily, pokud důkazní postup vyčerpávajícím způsobem nepopsaly a logicky přesvědčivým způsobem neodůvodnily a místo toho svá rozhodnutí založily na účelově vybraných citacích některých svědeckých výpovědí. Proto opakovaně namítal, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, v čemž současně spatřoval porušení zásady presumpce neviny.
Obviněný následně shrnul, že soudy obou stupňů opakovaně porušily jeho ústavně zaručená práva, když jej odsoudily za jednání, jež nebylo prokázáno důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně, nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nevypořádaly se dostatečně a logicky se všemi podstatnými skutečnostmi a důkazy, a odvolací soud jej shledal vinným na základě důkazů, které sám znovu neprovedl, ač tak měl učinit.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby „dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil“.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť neobsahují naprosto žádnou hmotně právní argumentaci. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především postup odvolacího soudu, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně a poté sám, aniž znovu prováděl jakékoli dokazování, změnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Obviněný sice označil za těžiště dovolacích námitek nesprávné právní posouzení skutku, avšak tuto nesprávnost vázal na (údajně vadný) procesní postup odvolacího soudu a na (podle jeho přesvědčení nesprávné) hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí E. K. a L. B.) provedených před soudem prvního stupně. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale i jakéhokoli jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř.) za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. I přes poměrně stručné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně z něj totiž vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jakož i úvahy, jimiž se odvolací soud řídil a které jej vedly ke změně (či spíše upřesnění) skutkových zjištění učiněných již nalézacím soudem (časového vymezení skutku a minimálního počtu útoků tak, aby to odpovídalo důkazům provedeným v hlavním líčení – srov. stranu 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) při jinak nezměněném výroku o vině i trestu. Nápravy případných procesních pochybení, která nastínil obviněný v rámci své dovolací argumentace, se však nelze (z důvodů rozvedených výše) prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku domáhat.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány toliko za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.