ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.511.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 511/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 o dovolání obviněného P. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 55 To 538/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 34 T 94/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 34 T 94/2010, uznal obviněného P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v H., ul. L., v blízkosti budovy L. u., dne 23. 2. 2010 v době od 00,10 hod. do 00,15 hod. úderem do horní části zad mezi lopatky, srazil na zem E. K., které strhnul z ramena pravé ruky černou koženkovou kabelku s černou koženkovou peněženkou a finanční hotovostí 800,- Kč, osobními doklady, platební kartou GE Money Bank a průkazem zdravotní pojišťovny, až došlo k přetržení obou rukojetí kabelky, přičemž vzápětí i s věcmi utekl směrem k železniční zastávce, kde se poškozené, která se ho pokoušela dohonit, ztratil z dohledu“ .
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu za ně podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost uhradit poškozené E. K. škodu ve výši 800,- Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 55 To 538/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Alexandra Šoljaka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel citované dovolací důvody spatřoval především v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a v návaznosti na to pak skutky pospané v obžalobě nesprávně právně posoudily. V této souvislosti namítl, že jeho vina nebyla v provedeném trestním řízení bez pochybností prokázána, ačkoli na pochybnosti poukazoval, avšak tyto nebyly v řízení před soudy odstraněny.
Obviněný měl za to, že nebylo prokázáno jednání ani následek, a dokonce ani to, že pachatelem byl právě on. Dokazování podle jeho názoru nevedlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu ohledně otázky, zda a kdo poškozenou přepadl a oloupil. Soudům vytknul, že při svém rozhodování vycházely zejména z výpovědi samotné poškozené E. K. (dále převážně jen „poškozená“), kterou vzaly za jedinou možnou a pravdivou. Poukázal při tom na nezanedbatelné rozpory v jejích výpovědích, kdy zejména úmyslně zamlčela množství alkoholu, který v inkriminovaný večer vypila, přičemž navíc ještě naváděla ostatní svědky, aby o množství vypitého alkoholu mlčeli. Zdůraznil také, že ve městě L. L. poškozená mnoha lidem potvrdila, že si není jistá tím, kdo ji přepadl, a že jej (obviněného) označila jen proto, že ji to v danou chvíli napadlo. Obviněný proto namítl, že výpověď poškozené nevyzněla logicky, a proto ji měl odvolací soud znovu vyslechnout za účelem odstranění rozporů ve výpovědích poškozené a ostatních svědků. V tomto kontextu zpochybnil stěžejní důkaz (svědectví poškozené), na němž soud prvního stupně postavil své rozhodnutí o jeho vině. Oběma soudům nižšího stupně rovněž vytknul, že ve svých rozhodnutí nerozvedly a neodůvodnily, proč namítané rozpory nebraly v potaz. Proto znovu namítl, že výpověď poškozené nelze považovat za důkaz postačující k prokázání jeho viny v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř.
Na základě výše uvedených okolností dovolatel vyslovil domněnku, že v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, přestože přetrvaly pochybnosti o tom, zda se dopustil jednání kladeného mu za vinu, byl odsouzen pro trestný čin, když odvolací soud k námitkám obhajoby neodstranil vytýkanou vadu rozsudku soudu prvního stupně.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 11. 2010, č.j. 55 To 538/2010-163, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 8. 2010 ( správně mělo být 31. 8. 2010 ), č.j. 34 T 94/2009 ( správně mělo být sp. zn. 34 T 94/2010 ), ve všech jeho výrocích a aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej ohledně skutku popsaného ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel v učiněném podání pouze rozvedl svoji polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozené E. K.) soudy nižších stupňů a vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem jejich rozhodnutí o jeho vině. Tím však zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a