ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.521.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 521/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 To 543/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 130/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 3 T 130/2009, uznal obviněného J. Ž. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 22. 10. 2008 kolem 16.30 hod. u domu v obci P., okr. K., otevřel poškozený J. K., vrata a s napřaženou lopatou chtěl udeřit obžalovaného, který se úderu vyhnul a při následném napřažení udeřil pěstí pošk. K. do obličeje, který v důsledku toho upadl na zem, obžalovaný se zmocnil lopaty a několikrát pošk. K. udeřil, čímž mu způsobil tržnou ránu s hematomem nad levým obočím, což si vyžádalo ošetření v nemocnici, avšak bez hospitalizace a pracovní neschopnosti, poté lopatou u domu napadl pošk. H. Š., která obžalovaného několikrát udeřila koštětem, aby bránila pošk. K., udeřil ji do oblasti hrudníku a obou paží, čímž jí způsobil pohmožděniny na hrudi a zlomeninu pravé ruky, která si vyžádala na dobu od 22. 10. 2008 do 13. 11. 2008 sádrovou dlahu a pracovní neschopnost s dobou léčení od 22. 10. 2008 do 31. 12. 2008, současně při tomto napadení došlo po pádu na zem k rozbití mobilního telefonu zn. LG poškozené, která jej držela v ruce, volání poškozené o pomoc slyšel její syn M.Š., který vyšel ze svého pokoje v přístavku u domu, obžalovaný k němu s již ods. M. B. přiběhli a údery lopatou, pěstmi a po pádu poškozeného na zem kopáním ho napadli, kdy poškozenému nebylo žádné zranění způsobeno, odmítl ošetření v nemocnici a ze zdravotního zařízení odešel, vše učinil kvůli konfliktu s pošk. Š. ohledně marihuany“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za ně podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, přičemž mu podle §59 odst. 2 tr. zák. současně uložil povinnost, aby během této zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O., částku ve výši 7.366,- Kč, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené J. K., H. Š. a M. Š. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 To 543/2010, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Zejdy podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel měl za to, že napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti vytknul odvolacímu soudu, že se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jemuž již v řádném opravném prostředku vytýkal neúplné dokazování, a vyslovil názor, že žádný ze soudů nižšího stupně nemohl za této situace dospět ke spolehlivému skutkovému zjištění. Soud prvního stupně neprovedl výslech svědka J. K., tudíž nemohl vyloučit, že by tento důkaz nemohl vyznít ve prospěch obviněného, a neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem k zjištění mechanismu vzniku zranění poškozených a sám předjímal závěr znalce.
V dodatečném podání učiněném na základě výzvy soudu prvního stupně a označeném jako „Doplnění dovolání odsouzeného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2010 vydanému pod č.j. 9 To 543/2010-173“ obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. Poté ještě doplnil, že dovolání podal z důvodů uvedených v §205b ( správně mělo být „§265b“ ) odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je přitom zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by mohla být naplněna pouze tehdy, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal téměř výlučně postup odvolacího soudu, který – podle jeho názoru – neprovedl všechny důkazy, jež provést měl (konkrétně výslech poškozeného J. K. či důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví). Ačkoli obviněný označil za těžiště dovolacích námitek nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti tuto nesprávnost vázal toliko na jím tvrzené neúplně provedené dokazování. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a