ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.608.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 608/2011-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 6 To 10/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 129/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 6 To 10/2011, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 34 T 129/2010.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 34 T 129/2010, uznal obviněného M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„na přesně nezjištěném místě v přesně nezjištěnou dobu na podzim roku 2007, v úmyslu přesvědčit svou přítelkyni I. K., o tom, že je již pravomocně rozvedený, padělal rozvodový rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 12. 1999, č.j. 17 C 70/99-13, a to tak, že prostřednictvím výpočetní techniky vytvořil falzifikát tohoto soudního rozhodnutí datovaného na den 10. 4. 2007 včetně státního znaku a doložky právní moci, aby doložil, že jeho manželství s H. K., roz. O., bylo již pravomocně rozvedeno, což nebyla pravda. Tento padělek nejprve předložil své přítelkyni I. K., následně jí ho zaslal v elektronické podobě na její emailovou adresu, aby jejich milostný vztah mohl i nadále pokračovat“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), za který mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 6 To 10/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Aleše Dufka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, nedosáhl takové intenzity materiální společenské nebezpečnosti, aby naplnil hranice typové nebezpečnosti trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny. Na podporu svých tvrzení uvedl, že užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé se rozumí její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít zejména o předložení takové listiny orgánům policie, jiným státním orgánům nebo pro potřeby nemocenského pojištění, apod. Za užití padělané listiny nelze z povahy věci považovat poslání rozvodového rozsudku milence elektronickou poštou.
V této souvislosti obviněný zdůraznil, že objektem zmíněného trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Dotčené ustanovení trestního zákona pak poskytuje ochranu státním orgánům, úřadům a institucím, jakož i dokumentům jimi vydaným. Právním zájmem ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být ochrana milenky před ženatým milencem. Dále předeslal, že pozměněné listiny neužil ve veřejném styku, nesnažil se jí získat neoprávněný prospěch, nesnažil se pozměněnou listinou přesvědčit svou milenku, aby s ním uzavřela další manželství, jediným důvodem pro tuto „klukovinu“ byl jeho neutěšený rodinný stav. Měl za to, že pokud pozměněný rozvodový rozsudek poslal e-mailem přítelkyni, nemohlo jeho jednání s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu dosáhnout takového stupně společenské nebezpečnosti, aby naplnilo hranice typové nebezpečnosti trestného činu kladeného mu za vinu. Z hlediska pohnutky šlo spíše o naivní až iracionální jednání, nikoliv však o jednání společensky nebezpečné.
Dovolatel proto vyslovil přesvědčení, že vzhledem k absenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti nelze jeho jednání považovat vůbec za trestný čin. S poukazem na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 7 Tdo 27/2003 ze dne 16. 1. 2003“ v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1 a §226 tr. ř. jej sám zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo podle §265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného v opise doručeno, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve světle těchto zásad lze považovat námitky vznesené obviněným z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Jelikož je Nejvyšší soud současně shledal důvodnými, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace bylo naopak jeho povinností, aby podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Z hlediska řešené problematiky je vhodné (toliko ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takové listiny jako pravé .
Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný „padělal veřejnou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé a užil takové listiny jako pravé“ .
Jelikož pojem veřejná listina nebyl v trestním zákoně definován, je třeba podpůrně vycházet z definice veřejné listiny obsažené v ustanovení §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle citovaného ustanovení jsou za veřejné listiny považovány pouze dokumenty vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, přičemž se jimi zakládá právo nebo povinnost nebo se jimi zjišťuje určitý stav. Takováto listina potom potvrzuje, že jde o nařízení či prohlášení orgánu, který ji vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno. Veřejnou listinou ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák. je též kopie veřejné listiny, je-li ověřena příslušným orgánem (srov. rozhodnutí č. 30/1979 Sb. rozh. trest.). [V této souvislosti je vhodné dodat, že zákonodárce zmiňovaný nedostatek v právní úpravě již odstranil, když definici veřejné listiny inkorporoval do §131 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (podle odstavce 1 tohoto ustanovení se veřejnou listinou rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost; veřejnou listinou je i listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis). Soudy obou nižších stupňů však v nyní projednávané věci postupovaly důsledně v souladu s ustanoveními o časové působnosti trestních zákonů (srov. §2 odst. 1 tr. zák., §16 odst. 1 trestního zákoníku) a zcela správně jednání obviněného posoudily podle právní normy účinné v době spáchání skutku, tj. podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, který takovou výslovnou definici neobsahoval.]
Paděláním veřejné listiny se rozumí úplné vyhotovení nepravé listiny, která má vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem předepsaným způsobem. Není přitom rozhodující, zda obsah padělané listiny odpovídá skutečnosti, avšak měla by být způsobilá k oklamání.
Zákonný znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé předpokládá, že pachatel již v době, kdy veřejnou listinu padělal, jednal s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Z hlediska dokonání činu není rozhodné, zda k užití padělané listiny reálně došlo či nikoli. Čin je tedy dokonán již samotným vyhotovením padělku veřejné listiny.
Užitím padělané listiny jako pravé je její použití k témuž účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Může jít např. o její předložení orgánům policie, jiným státním orgánům, atd.
V návaznosti na to je třeba zmínit, že v posuzované věci obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – „… padělek nejprve předložil své přítelkyni I. K., následně jí ho zaslal v elektronické podobě na její emailovou adresu, … “. Odvolací soud, na jehož usnesení (resp. na část jeho odůvodnění obsaženou na straně 3) je vhodné v souvislosti s tím rovněž poukázat, se však s těmito skutkovými zjištěními bezezbytku neztotožnil. Soudu prvního stupně naopak vytknul, že nekriticky převzal znělku obžaloby, ačkoli z provedeného dokazování (výpovědí obviněného i svědkyně I. K.) vyplynulo, že falzifikát rozvodového rozsudku obviněný své přítelkyni v tištěné podobě nepředložil, nýbrž jí ho toliko zaslal elektronickou cestou. Z toho dovodil, že soud prvního stupně měl vypustit z popisu skutku, že „padělek byl předložen“, když tato skutečnost z provedených důkazů zjištěna nebyla. Současně však uzavřel, že zjištěné pochybení nepovažuje za tak podstatné, aby napadený rozsudek zrušil a toto pochybení napravoval, neboť měl za to, že „… i vytvoření padělku prostřednictvím počítače a jeho zaslání e-mailem je dostačující k naplnění znaků skutkové podstaty ve smyslu §176 odst. 1 tr. zákoníku“ (správně mělo být „tr. zák.“).
Ponechá-li Nejvyšší soud stranou svých úvah správnost popsaného procesního postupu odvolacího soudu, musí konstatovat, že s takovým jeho kategorickým závěrem se nemůže identifikovat. Právě povaha posuzované listiny a způsob jejího „užití“ totiž vyvolává pochybnosti o tom, zda byly bezezbytku naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. V tomto kontextu Nejvyšší soud pokládá za důležité upozornit na ustálenou judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 27/2003 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 535 ve Svazku 23/2003), z něhož vyplývá, že napodobenina prosté, úředně neověřené kopie veřejné listiny (v daném případě technického průkazu), opatřená toliko obviněným podepsanou poznámkou, že kopie souhlasí s originálem, nesplňuje podmínky náležitého ověření shody kopie s listinou. Jakkoliv technický průkaz motorového vozidla je v soudní praxi za veřejnou listinu pokládán (srov. rozhodnutí č. 2/1995 Sb. rozh. trest.), obviněným předloženou kopii technického průkazu, neověřenou příslušným subjektem, nelze pokládat za veřejnou listinu; takováto kopie není dostatečně věrohodným důkazem, že existuje listina, o jejíž kopii má jít. Obdobně vyznělo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1037/2007 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1051 ve Svazku 41/2008), podle něhož neověřená kopie občanského průkazu nemá charakter veřejné listiny ve smyslu zákonného znaku trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Charakter veřejné listiny pak nemá ani protokol o technické kontrole silničního nebo jiného vozidla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 591 ve Svazku 25/2004). Za veřejnou listinu ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák. nelze považovat ani znalecký posudek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 45/2000 Sb. rozh. trest.).
Ve světle rozvedených zásad a teoretických východisek sice na jedné straně nelze v obecné rovině pochybovat o tom, že soudem vydaný rozvodový rozsudek je veřejnou listinou ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák., na straně druhé je však třeba mít důvodné pochybnosti o tom, zda „falzifikát“ takového rozsudku, který obviněný zaslal své milence toliko v elektronické podobě (tedy bez možnosti, aby si zpětně ověřila jeho pravost, případně to, zda se jedná o originál či kopii, zda obsahuje potřebné náležitosti, apod.), je možné bez dalšího považovat za padělek veřejné listiny způsobilý vyvolat zdání její pravosti. Jestliže obviněný padělaný rozvodový rozsudek soudu (podle skutkového zjištění upřesněného odvolacím soudem) ani nevytiskl, pak jej ani nemohl nechat příslušným orgánem ověřit, a už vůbec jej nemohl své milence předložit v tištěné a řádně ověřené podobě.
K tomu přistupuje zjištění soudů obou stupňů, že obviněný falzifikát rozsudku zaslal své milence jen proto, „… aby doložil, že jeho manželství s H. K., roz. O., bylo již pravomocně rozvedeno, a … aby jejich milostný vztah mohl i nadále pokračovat“ , což má zásadní význam pro posouzení objektu trestného činu ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák. (už shora bylo uvedeno, že je jím zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin). V tomto směru lze přisvědčit dovolací námitce obviněného, že dotčené ustanovení trestního zákona sice poskytuje ochranu státním orgánům, úřadům a institucím, jakož i dokumentům jimi vydaným, avšak právním zájmem ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být ochrana milenky před ženatým milencem. O naprosto jinou situaci by se však samozřejmě jednalo, pokud by obviněný padělanou veřejnou listinu (v posuzované věci rozvodový rozsudek) užil jako pravou ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina (například pokud by ji předložil příslušnému matričnímu úřadu se záměrem dokladovat, že jeho manželství je rozvedeno, aby následně mohl uzavřít manželství další).
Lze tak učinit závěr, že rozsudek o rozvodu manželství vydaný soudem České republiky je třeba v obecné rovině považovat za veřejnou listinu ve smyslu §176 odst. 1 tr. zák. Charakter veřejné listiny však nemá takový rozvodový rozsudek, který pachatel padělal počítačovým způsobem a zaslal jej pouze elektronickou cestou (e-mailem) a jen své milence v úmyslu deklarovat jí rozvod svého manželství a tím si ji udržet v mileneckém vztahu.
S touto otázkou úzce souvisí problematika materiální stránky, resp. společenské nebezpečnosti trestného činu, kterou obviněný v podaném dovolání jako jednu z relevantně uplatněných námitek rovněž vznesl.
Přestože v dané věci Nejvyšší soud dovodil, že jednání obviněného nevykazuje všechny formální zákonné znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., je třeba pro úplnost dodat (znovu jen ve vší stručnosti), že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (§3 odst. 1 tr. zák.). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4 tr. zák.).
Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Aplikují-li se shora rozvedené zásady na posuzovaný případ, nelze učinit ani závěr, že by materiální podmínka trestnosti žalovaného trestného činu [ale ani žádného jiného – např. poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.] byla splněna. Obviněný neměl v úmyslu bezprostředně ohrozit zájem chráněný příslušným ustanovením trestního zákona (a také tak neučinil), neboť padělané listiny neužil a ani neměl v úmyslu užít (resp. takový úmysl mu nikdy nebyl prokázán) jako pravé ve vztahu k orgánům státní moci. Podle jeho vlastního vyjádření šlo o „klukovinu“, kdy jedinou pohnutkou mu byla jeho neutěšená rodinná situace a snaha přesvědčit milenku, aby jej neopouštěla, což ostatně koresponduje i se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem shledal, že usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 6 To 10/2011, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 34 T 129/2010, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jak obviněný ve svém dovolání oprávněně vytýkal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě tato rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora zmíněné nedostatky.
Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařídil) znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného [zejména eventuální možnost postoupení věci příslušnému orgánu k posouzení jednání obviněného jako některého z přestupků – např. přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. a) či c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů; v tom případě by však musel současně zvažovat podmínky §20 odst. 1), 2) tohoto zákona upravující zánik odpovědnosti za přestupek]. Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.
Zbývá připomenout, že soud prvního stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), a že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a