ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.704.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 704/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 4 To 1073/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 103/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 3 T 103/2010, uznal obviněného V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 15. ledna 2010 v době kolem 09:05 hodin v Č. B. jako řidič automobilu tov. zn. Mercedes Benz, při jízdě po ulici K. ve směru k ulici K., v prostoru křižovatky s ulicí K., a to při odbočování vlevo na tuto komunikaci, srazil na vyznačeném přechodu pro chodce na ulici K. zprava přecházející J. K., která v důsledku střetu a následného pádu na vozovku utrpěla zhmoždění dolní poloviny zad, které se projevovalo bolestivostí, pro které byla poškozená v období od 15. 1. 2010 do 5. 3. 2010 hospitalizována v nemocnici a které ji omezovalo v obvyklém způsobu života“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za který mu podle §148 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou J. K. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný, státní zástupkyně a poškozená J. K. (dále převážně jen „poškozená“) odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 4 To 1073/2010, k odvolání obviněného a státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla poškozená odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. V dalších výrocích ponechal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání poškozené zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Dvořáka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel vznesl výhrady vůči postupu soudu prvního stupně, a to ve dvou směrech. V prvé řadě zpochybnil správnost závěrů o průběhu „údajné“ dopravní nehody, zejména z hlediska příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve zranění poškozené. V naznačeném kontextu též uvedl, že z hlediska hodnocení důkazů nemůže být dána tato příčinná souvislost, jelikož ke střetu jeho vozidla s poškozenou nedošlo. Současně popřel, že by porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, jak má na mysli ustanovení §148 odst. 1 trestního zákoníku. Neztotožnil se ani se závěrem nalézacího soudu stran právního posouzení následku, resp. účinku ve smyslu zákonného znaku újmy na zdraví.
Dále obviněný nalézacímu soudu vytknul, že ve věci, pokud jde o průběh pohybu jeho vozidla a chůze chodkyně, rozhodoval toliko na základě nepřímých důkazů, když za věrohodnou a směrodatnou vzal výpověď poškozené a policisty F. P. šetřícího předmětnou nehodu na místě samém, zatímco výpověď jeho (dovolatele) a svědkyně Ing. H. S. vyloučil jako nedůvěryhodnou. Následně provedl poměrně obsáhlý rozbor výpovědí učiněných poškozenou v průběhu trestního řízení, zejména se zaměřil na jejich vnitřní rozpory, a v návaznosti na něj předestřel vlastní interpretaci průběhu nehodového děje. Poté rozvedl závěry obsažené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z nichž se podává, že zranění poškozené odpovídají spíše vzniku bez srážky s vozidlem, ačkoli ani střet nelze zcela vyloučit, avšak vozidlo v momentě nehody by muselo jet rychlostí nepřesahující 20 km/hod.
Ve vztahu k naplnění jednoho ze zákonných znaků předmětné skutkové podstaty, a to účinku v podobě újmy na zdraví poškozené, dovolatel rovněž namítl, že se z jeho pohledu jednalo o nepředvídatelný příčinný průběh, a proto nemůže být odpovědný za vzniklý následek, resp. účinek. Měl za to, že mu nelze přičítat ani odpovědnost za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, jelikož způsob jeho jízdy nebyl bezohledný vůči chodcům na přechodu ani jinak riskantní či vyvolávající možnost způsobení vážné dopravní nehody.
Ve finální části svého podání obviněný odkázal na obsah odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu, s nímž se – podle jeho názoru – nevypořádal ani soud druhého stupně, který tudíž takovým postupem neodstranil zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 4 To 1073/2010, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 3 T 103/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že k námitce obviněného vztahující se k nesprávnému postupu při hodnocení důkazů a k tomu, že nebyl správně, popř. dostatečně zjištěn skutkový stav věci (zejména že nedošlo ke střetu jeho vozidla s poškozenou, a pokud ano, stalo se tak mimo přechod), nelze přihlížet. Adekvátnost právní kvalifikace jednání obviněného tak bude nutné posuzovat s ohledem na skutková zjištění učiněná soudy činnými dříve ve věci a popsaná zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupě, popřípadě dále rozvedená, resp. v určitém ohledu mírně modifikovaná, v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obviněný řídil automobil, přičemž porušil mu uloženou důležitou povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), když na přechodu pro chodce srazil zde přecházející poškozenou a způsobil jí zranění s bolestivostí a tím omezením v běžném životě v délce 2 až 3 týdny.
V návaznosti na další dovolatelem uplatněné námitky státní zástupce rozvedl, že zjištěné jednání obviněného nepochybně je porušením důležité povinnosti řidiče uložené mu citovaným ustanovením zákona o silničním provozu, neboť takovým jednáním je zejména porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (poukázal přitom na rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. trest.). Nedání přednosti chodcům na přechodu řidičem vozidla je přitom s ohledem na vzájemný poměr síly a hmotnosti automobilu a člověka flagrantním příkladem takové situace, když závažnějšímu následku zabránila toliko nízká rychlost jízdy obviněného. K tomu zdůraznil, že tato okolnost (tedy pomalejší jízda, kterou navíc obviněný jel zjevně zejména s ohledem na zatáčení na křižovatce) sama o sobě nemůže obviněného vyvinit. Jako nevýznamné označil tvrzení obviněného o jeho stylu jízdy před nehodou, protože rozhodný je především průběh konkrétního projednávaného časově ohraničeného skutkového děje.
Ve vztahu k následku způsobenému jednáním obviněného státní zástupce dospěl k závěru, že soudy dříve činné ve věci na základě znaleckého vyjádření jednoznačně dovodily, že bolestivost u osoby jako je poškozená trvá 2 až 3 týdny, což značí způsobení ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, a nebylo tudíž zohledněno nesprávně zvolené reálně aplikované léčení. Stran zavinění obviněného doplnil, že mu nepochybně nelze přičítat vědomí o dřívějším úrazu poškozené, ovšem musel si být vědom, že v případě, že svým pochybením srazí chodce přecházejícího po přechodu, může se jednat jak např. o osobu mladšího věku a plného zdraví, u níž újma i její léčba může být kratší, tak i o osobu starší, u níž zcela samozřejmě mohou následky přetrvávat přiměřeně delší dobu. Ani v tomto směru tedy na straně hmotně právních závěrů soudů činných dříve ve věci neshledal pochybení.
Pouze na okraj státní zástupce konstatoval, že soud prvního stupně v rámci skutkové věty výroku o vině nepostupoval zcela přesně, neboť zde jednak neuvedl konkretizaci porušení důležité povinnosti (byť zde uvedl výchozí údaje spočívající ve sražení poškozené na přechodu), kterou citoval až v odůvodnění rozsudku, a jednak zde zmínil dobu léčení stanovenou na základě původní – a nesprávné – terapie. Současně však (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009) dodal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán v případě, kdy skutek je ve výroku rozsudku popsán pouze nedostatečně, nepřesně, neobratně či neúplně, ačkoli z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil, protože vadný popis skutku není ještě sám o sobě porušením hmotného práva, ale porušením ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a jejichž prostřednictvím dovolatel rozvedl obsáhlou polemiku s výpovědí poškozené a policisty šetřícího nehodu na místě, když v podstatě popřel, že vůbec došlo ke střetu jím řízeného vozidla s poškozenou, případně tvrdil, že pokud ke kontaktu jeho vozidla s tělem poškozené došlo, stalo se tak mimo vyznačený přechod pro chodce. Je tudíž zjevné, že takto formulovanými výhradami obviněný pouze napadal skutková zjištění obou soudů nižších instancí a současně předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje. Tím zásadně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil jednak právní závěry učiněné soudy nižších stupňů ohledně jeho zavinění z hlediska porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, a jednak existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem v podobě újmy na zdraví poškozené, a potažmo i závěr o charakteru zranění a jeho způsobilosti naplnit předmětnou skutkovou podstatu.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný „jinému způsobil újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ .
V úvodu odůvodnění tohoto usnesení citovaná skutková část výroku o vině z rozsudku soudu první instance, s nímž se identifikoval i soud odvolací, pak v zásadě obsahuje taková skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku naplňují. Obviněný totiž jako řidič osobního motorového vozidla „… v prostoru křižovatky … při odbočování vlevo … srazil na vyznačeném přechodu pro chodce na ulici K. zprava přecházející J. K. …, která v důsledku střetu a následného pádu na vozovku utrpěla zhmoždění dolní poloviny zad …“ .
Na tomto místě se jeví vhodným (ve shodě s příslušnou pasáží vyjádření státního zástupce k podanému dovolání) konstatovat, že soud prvního stupně sice chybně do skutkové věty výroku o vině zahrnul dobu léčení poškozené vycházející z původní (nesprávně) stanovené diagnózy, tj. dobu léčení přibližně sedmi týdnů, avšak již v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. jeho stranu 7) tento nedostatek napravil, když oproti podané obžalobě zmírnil i právní kvalifikaci skutku. Ostatně uvedené dílčí pochybení neušlo pozornosti ani odvolacímu soudu (srov. strany 4 a 5 odůvodnění jeho usnesení).
Skutková zjištění soudů rovněž vyjadřují, že popsaný následek, tzn. zhmoždění dolní poloviny zad poškozené vyžadující dobu léčení v trvání 2 až 3 týdnů, nastal v bezprostřední souvislosti s jednáním obviněného, jenž jako řidič motorového vozidla porušil povinnosti uložené mu (zejména) ustanovením §5 odst. 1 písm. a) a h) zákona o silničním provozu, podle něhož je povinen jednak věnovat se plně řízení vozidla (nebo jízdě na zvířeti) a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, a jednak (s výjimkou řidiče tramvaje) umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo. Z tohoto pohledu obviněného nemůže vyvinit ani nízká (nižší nežli v místě nehody nejvyšší povolená) rychlost jeho jízdy v inkriminovaný okamžik, v důsledku čehož pravděpodobně poškozené nezpůsobil mnohem závažnější zranění.
Z hlediska podaného dovolání a argumentů v něm obsažených se ovšem otázkou mnohem zásadnějšího významu jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného jako řidiče osobního motorového vozidla a vzniklým následkem v podobě újmy na zdraví poškozené. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je přitom právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek pro posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) ovšem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Právě (a především) u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).
Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších instancí shledal jako jedinou příčinu dopravní nehody to, že obviněný jako řidič motorového vozidla porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem spočívající v dání přednosti chodcům přecházejícím vozovku po vyznačeném přechodu pro chodce. Jinak řečeno bez takového neopatrného počínání obviněného by nedošlo k dopravní nehodě a v jejím důsledku též ke zranění poškozené. Proto lze uzavřít, že v posuzované věci příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jeho jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku [dřívější a v důsledku nehody částečně obnovené zranění poškozené (zlomenina 12. hrudního obratle), za které obviněný odpovědnost nenese, jelikož pro něj bylo nepředvídatelnou okolností]; jednání dovolatele však i za této situace zůstává takovou skutečností, bez níž by ke zjištěnému následku – tj. zhmoždění dolní poloviny zad zakládající dobu léčení poškozené a její omezení v běžném způsobu života v trvání 2 až 3 týdnů, které již je ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku – nedošlo. Tuto posledně zmíněnou skutečnost však již obviněný předvídat mohl, neboť každý řidič motorového vozidla musí počítat s možností, že nebude-li dostatečně obezřetný a opatrný, může způsobit dopravní nehodu, v jejímž důsledku by mohlo dojít ke zranění jiné osoby. Tato osoba přitom může být jak osobou fyzicky i psychicky zdravou a odolnou, tak i osobou s již podlomeným či jinak křehkým zdravím (např. staří lidé, malé děti, apod.).
Vzhledem k prokázané povaze shora popsaného počínání obviněného lze uzavřít, že si musel být vědom toho, že může způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit zájem jím chráněný, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u něho splněna obě kritéria – subjektivní i objektivní – vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti ve smyslu §16 písm. a) trestního zákoníku, která je požadována při posuzování zavinění u přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti, jak ostatně správně shledal již soud prvního stupně. Na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižší instance, jakož i na přiléhavé vyjádření státního zástupce k podanému dovolání lze v podrobnostech odkázat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a