ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.806.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 806/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 14 To 388/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 232/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 5 T 232/2009, uznal obviněného L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným níže popsaným skutkem, který právně kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), za nějž mu podle §201 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 14 To 388/2010, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„dne 5. 10. 2008 okolo 03:00 hodin na silnici I. třídy v km 80,016 v katastru obce P., okres P., ve směru od P. na P., řídil osobní automobil značky VW Passat, se kterým na rovném přímém úseku vozovky vjel vlevo mimo komunikaci do silničního příkopu, a poté se s vozidlem přetočil přes střechu a vozidlo zůstalo v konečné poloze stát na pravém boku a v době řízení motorového vozidla byl pod vlivem alkoholu, kdy alkoholemie u něho činila nejméně 1,71 g/kg alkoholu v krvi a na označníku autobusové zastávky způsobil firmě ČSAD autobusy České Budějovice, a. s., škodu ve výši 2.934,80 Kč“ .
Přestože odvolací soud do svého rozhodnutí převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, na rozdíl od něho jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), za který mu podle §274 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvaceti čtyř měsíců. Současně mu podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Rady podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů vůbec nepřihlížely k důkazům, které v řízení před nimi předložil, v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi nevypořádaly, naopak jen svévolně vybraly důkazy, které se jim pro jeho odsouzení „hodily“; tím prý porušily jak zásadu vyhledávací, tak zásadu volného hodnocení důkazů, což vedlo ve svém důsledku k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nesprávnému hmotněprávnímu posouzení celé věci. Po takto obecně formulované výhradě poukázal na některé pasáže jak své výpovědi, tak výpovědí ve věci slyšených svědků a vypracovaných znaleckých posudků jednak z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jednak z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, z nichž dovozoval, že soudy měly učinit skutkové závěry odpovídající právě jeho výpovědi.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 14 To 388/2010, tak rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 5 T 232/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil písemný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal jednak správnost (především rozsah) provedeného dokazování, jednak způsob hodnocení provedených důkazů (zejména účelově vybraných pasáží ze své výpovědi, z výpovědí některých slyšených svědků a z obou znaleckých posudků). Tím zásadně napadal správnost soudy nižších instancí učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a